Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Xenie Zítra má svátek René

 Letos se mi do Ameriky moc nechtělo, ale moje přirozená zvědavost nakonec zvítězila. IBMA World of Bluegrass – Svět bluegrassu - se opět na příští nejmíň tři roky přestěhoval, tentokrát z Nashvillu do Raleigh v Severní Karolině.  Když už jsem jezdila do Owensbora, Kentucky, kde to všechno začalo, do Louisvillu i do Nashvillu, tak jsem na tom prvním v Raleigh prostě chybět nemohla.

Změnilo se ale nejen místo konání, ale vlastně celý koncept této konference. Hlavním cílem bylo snížit finanční náklady, neboť ceny v Nashvillu se neustále zvyšují. A pak,  město Raleigh o tuto událost usilovalo již léta... Bohužel mi to ale kromě ubytování vůbec levnější nepřipadlo. Celá akce se scvrkla ze sedmi dnů na pět.

Do Raleigh jsme dorazily s Tomem Grayem a jeho přítelkyní Pam McLoadovou v pondělí kolem poledne. Vysadili mne u hotelu Marriot, kde jsem měla bydlet a jeli se ubytovat kamsi na kraj města. Náš hotel, spojený s Convention Center, hlavním místem dění, byl již měsíce předem vyprodaný.

O pokoj jsem se dělila tradičně s Beou Flamingovou, teď již bývalou manažerkou Druhé trávy, jejím synem Benjim a její nástupkyní Sonjou Kapounovou . Bea ten hotel objednávala již v dubnu... Rychle jsem se ubytovala a pozdravila se spoustou přátel v hotelové lobby a již mne čekala recepce absolventů programu Leadership Bluegrass. Konala se ve výškové budově na hlavní třídě. Dorazila jsem tam jako jedna z posledních a už to tam hučelo jako v úlu. Mezi tolika známými tvářemi jsem se cítila jako doma.

 

Raleigh

Představitelé města nás velmi srdečně uvítali, stoly se prohýbaly pod dobrůtkami pravého jižanského pohostinství. I pití všeho druhu, včetně Moonshine, který jsem s díky odmítla. Zato jsem objevila, že se tam čepuje pivo značky Moravian Rhapsody – Czech Pilsener z místního pivovaru . Moravské rapsodii jsem tedy odolat nemohla a připila si na zdravi s Frankem Solivanem.

Recepce se značně protáhla, pomalu se začal projevovat letecký jet leg, tak raději na čerstvý vzduch.Projít se po nočním městě a do hotelu. Moji spolubydlící z Minnesotty pořád ještě nikde. Snažila jsem se být vzhůru až přijedou, ale brzo jsem to vzdala. Přijeli k půlnoci a vnímala jsem je jako ve snu.

 

Přípitek na zdravi s Frankem Solivanem.

Úterní ráno bylo krásné a slunečné, ale začaly první zmatky. Ač jsem vyplňovala registrační formulář doma dvakrát, objednala si lístek na Award Show a vše dala na svou kreditní kartu, zjistila jsem, že registrovaná nejsem. Tak do další fronty na dodatečnou registraci. Konečně vyfasovat visačku se jménem, programovou knížku atd. Dověděla jsem se, že lístky na Award show už jsou vyprodané. Poslali mne sice se zeptat do divadla, ale tam nikdo. Když jsem se vrátila, bylo mi řečeno, že se pár lístků objevilo, ale zase jsou pryč. Nakonec se mi ale přece podařilo jeden ukořistit. V poslední řadě...

Má kamarádka Becky Johnsonová mne lákala na volnou projížďku autobusem po městě, tak jsem se nechala ukecat a ješte s Billem Knowltonem absolvovala  vyhlídkovou jízdu po Raleigh. Po cestě jsme vystoupili s tím, že tam je dobrá hospoda s jižanským jídlem. Z neznámých jídel jsem si  objednala  kuře s dressingem, v domněnce, že to bude nějaký salát, ale vyklubalo se z toho smažené kuře s hutnou mastnou nádivkou jako příloha a k tomu ještě pomfrity... Můj ubohý žlučník z toho jídla vůbec radost neměl...

Spěchala jsem sice zpět, ale oběd se protáhl a já chytila už jenom konec plánovaného semináře o Music publishing. Dav se ubíral do Convention Center a až tam jsem zjistila, že nás čeká další recepce. Já byla ale tak nacpaná od toho těžkého oběda, že jsem do sebe dostala už jenom ovoce a kávu. A těch dobrůtek kolem... Bylo mi líto, že je ani neochutnám...

 

Convention Center

Následovala dlouhá zahajovací  řeč. Hlavní řečník byl letos mladý banjista Noam Pikelny, jeden ze zakladatelů kapely Punch Brothers. Noam kdysi hrával taky se Slávkem Hanzlíkem a byl úplně první banjista, který obdržel v roce 2010 cenu Steva Martina (Steve Martin Award for Excellence in Banjo and Bluegrass). Jeho druhé album Beat the Devil and Carry a Rail bylo nominováno na Grammy jako nejlepší bluegrassové album. Velké uznání také dosáhla jeho poslední nahrávka, Noam Pikelny Plays Kenny Baker Plays Bill Monroe, na které se podílejí Stuart Duncan, Bryan Sutton, Ronnie McCoury a Mike Bub.

V šest večer začínala Bluegrass Ramble aneb potulka po večerních předváděčkách, které se konaly v šesti různých klubech, roztroušených po celém městě a v sále Convention Center. Bylo to šílené. Každý den se po hodině střídalo až třicet skupin na sedmi místech. Vše se tedy absolutně stihnout nedalo.

Hnala jsem se na předváděčku Johnny Staatse s jeho novou kapelou The Delivery Boys, do klubu Kings. Po cestě jsem na lavičce před soudní budovou našla nějaký iPhone v pouzdře posázeném polodrahokamy.  Nablízku bylo několik bezdomovců, strčila jsem jej do ruksaku, že ho pak odevzdám v hotelu na recepci. Kdybych ale tušila, co mne čeká, nechala bych ho tam, ať si ho ukradne, kdo chce....

Z Kings poklusem zpět do Convention Center na The Kicking Grass, a zpět do města na Johny a Jeanette Williamsovy do Architect Bar, po nich hrál Kathy Kallick Band.

 

Kathy Kallick Band

Dál jsem měla v  plánu se podívat na Steeldrivers, kteří hráli v  Long View Center. Najednou mne někdo chytne za rameno. Pěkně jsem se lekla a koukám, že policajt a ještě dva jiní chlapi a ženská a na mne, kde prý mám ten ukradený telefon. Ignorovali to, že jsem řekla, že jsem telefon našla. Prý mne honí po městě už asi hodinu. Musela jsem je dovést na místo, kde jsem ho našla a ta ženska furt vykřikovala, že jsem jí ukradla telefon za tisíc dolarů a že patřím do kriminálu.  Pěkně ve mně hrklo, neb znám tamní poměry... Marně jsem jim vysvětlovala, že jsem ho chtěla dát na recepci do hotelu, prý jsem ho měla hned donést na policii. A následoval výslech, co tu dělam, kde bydlím, jak jsem  dlouho v Americe, kam jsem přiletěla, jak jsem se dostala do Raleigh atd. Řekla jsem, že jsem byla od pátku ve Washingtonu a včera přijela autem s Tomem Grayem a vytáhla jeho navštívenku, ať mu zavolají. Policajt se zeptal, zda je to Tom Gray, co hrával se Seldom Scene a Country Gentlemen a když jsem přisvědčila, trochu změknul. Ale ta ženská, nějaká advokátka, že ji nezajímá, kdo jsem, jen ať mne co nejrychleji zavřou... Naštěstí šli kolem mí kamarádi z Bostonu, kteří dosvědčili, že mne znají a že jsem přijela na bluegrass a ne krást. Jeden z těch tří co mne zatkli,  se rozloučil a odešel s tím,  ať si to policajt s tou advokátkou zařídí sami. Policajt řekl, že to záleží na ní, neboť ten telefon patří jí. Trvala na tom, že patřím do kriminálu, že jsem jí ukradla drahý mobil se všemi služebními a osobními údaji. Když jsem se zeptala, zda jsem ho tam měla nechat, aby ho vzali ti bezdomovci, rozzuřila se ještě víc. Vyhrožovali mi, že mne zavřou, pak okamžitě vypoví ze Států a že už se tam nikdy nepodívám atd. Po víc než půl hodině hrůzy a přimlouvání mých bostonských přátel, kteří prohlásili, že jsou taky na Bluegrass Ramble a musí běhat z klubu do klubu, a že jistě proto jsem neměla čas to ještě odevzdat, se to začalo mírnit. Policajt, kterému to už myslím bylo trochu trapné, se za mne u té ženské přimlouval a nakonec mi dal varování, že jestli mne ještě jednou chytnou s ukradenou věcí, nepomůže mi ani svěcená.  Kdybych tam prý trvale bydlela, vězení by mne neminulo, ale tentokrát že mne jenom napomene... Ženska furt ještě prskala, ale konečně mne nechali jít.

 

Irský Pub TIR NA NOG

Přišla jsem, klepaje se a bledá jak stěna do irského Pubu TIR NA NOG, kde začínaly hrát Lorraine Jordanová  a Carolina Roadová.  Kamarádi do mne nalili trochu irské whisky a vše zase bylo OK. Kdybych ale někde našla třeba zlaté hodinky s vodotryskem, ani si jich nevšimnu. S poctivostí  jsem daleko nedošla....

A pak zase klusem do Architect Bar na pár posledních písní Flamekeepers s Mike Clevelandem.  Následovali Red Wine z Itálie a už jsem tam zůstala na Deadly Gentlemen.

 

Deadly Gentlemen

Dávno už mne přešla chuť se někde sama v noci toulat po městě, kde se to hemžilo bezdomovci. Najala jsem si jako bodyguardy - osobní strážce -  italské „kmotry“ z Red Wine, kteří mne doprovodili až do hotelu. Bylo už asi půl třetí a těch zážitků bylo i na mne trochu moc...

(pokračování zítra)

Foto Lilly Pavlak

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6739548

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz