Původně jsem plánovala letět do Ameriky tak maximálně na tři týdny. Pak jsem dostala pozvání na tento koncert. Nemohla jsem  odolat,  a tak tam zůstala celý měsíc. Seldom Scene patří odjakživa k mým nejoblíbenějším. Mám všechny jejich desky, léta jsem je poslouchávala pořád dokola a všechny jejich písničky znala nazpamět. Jediní vážní konkurenti v té době snad byli Country Gentlemen. Tam ale původně hrávali zakládající členové Seldom Scene John Duffey a Tom Gray.

Když jsem je poprvé viděla naživo ve švýcarské Mahogany Hall v Bernu v roce 1987, stala se po koncertě věc u mne naprosto neočekávaná. Byla jsem z nich tak vedle, že jsem vlezla na podium a k úžasu všech mých přatel, kteří mne znali jako netykavku,  jsem spontánně dala jejich frontmanovi a obrovskému showmanovi Johnovi Duffeymu pusu.  Dodnes tomu nemohu uvěřit a nikdy předtím ani potom se mi něco podobného nestalo...

Tak napřed trochu historie: Psal se rok 1971 a v okolí Washingtonu D.C., který byl v té době označovaný  hlavním městem bluegrassového světa - s desítkami kapel a klubů - se dala dohromady nová skupina místních ostřílených bluegrassových muzikantů: John Duffey - mandolina, Tom Gray - basa, Ben Eldridge - banjo, Mike Auldridge – dobro a nový zpěvák, který se tam právě přistěhoval - John Starling - kytara.

Všichni  měli regulérní denní zaměstnání, a tak se domluvili, že spolu budou pravidelně hrávat, ale na veřejnosti zřídka. Dali si tedy jméno Seldom Scene.

Nynější i bývalí členové kapely, Zleva Ben Eldridge, Lou Reid, Tom Gray, Ronnie Simpkins, Dudley Conell, John Starling a Fred Travers

Jejich první vystoupení se konalo 4. ledna 1972 v hospodě zvané Red Fox Inn v marylandském městečku  Bethesda. Konaly se tam již od roku 1967 každý týden pravidelné bluegrassové koncerty se skupinami jako Country Gentlemen, Osborne Brothers, Reno & Harrel, Bluegrass Cardinals, Ralph Stanley and the Clinch Moutain Boys atd. Seldom Scene ale měla nové materiály, vynikající vícehlasé vokály i instrumentální výkony.

Heslo Johna Duffeyho bylo hlavně se nebrat moc vážně a nehrát pořád dokola Rolling in My Sweet Baby’s Arms. Dělat si  legraci jeden z druhého a  bavit jak sebe, tak obecenstvo. Za svůj první koncert dostali 90 dolarů  a zdálo se jim příliš odvážné vybírat vstupné 2 dolary  za osobu. Mysleli si -  kdo už by je chtěl poslouchat ? Ale záhy se ukázalo, že všichni. Během tří týdnů je znal kdekdo a jejich pravidelné týdenní koncerty byly narvané k prasknutí. Jejich častým hostem bývala Emmylou Harris...

  Lou Reid a Emmylou Harris

Z Red Fox Inn se stala vítaná zastávka pro profesionální muzikanty na šňůrách v oblasti D.C.  Byli tam k vidění třeba Linda Ronstadt, Tony Rice, Ricky Skaggs, Del McCoury, Sam Bush či John McEwen.  Časem se tam konaly bluegrassové koncerty každý den.  Čtvrtky ale byly  vyhrazeny Seldom Scene.

V roce 1977 dostala kapela výhodnou nabídku od Birchmere Clubu v Alexandrii.  Hospoda tam byla větší a měla profesionální sound systém. Jejich poslední koncert v Red Fox Inn se tedy konal 22. září. Bohužel, bez slavné kapely to tam pak šlo od desíti k pěti a koncem roku Red Fox Inn zavřel úplně. Dnes je tam nóbl italská hospoda s názvem Positano Ristorante a z Bethesdy se stalo předměstí Washingtonu.

Skoro po čtyřiceti letech se v hlavách představitelů D.C. Bluegrass Union zrodil nápad  uspořádat unikátní koncert kapely v nynějším obsazení s bývalými, ještě žijícími zakládajícími členy Seldom Scene - Johnem Starlingem a Tomem Grayem -  na jejich bývalé domovské scéně.  Avizován byl  ještě jeden tajný host... Koncert byl naplánován jako benefice pro D.C.B.U., která potřebuje peníze na uspořádání svého dalšího, v pořadí pátého festivalu. Ten se má konat v únoru 2014.

 Pohled do sálu

V neděli 20. října tedy mělo sto šťastných fanoušků a hostů - mezi nimi i já -  vzácnou příležitost se této historické události zúčastnit. Víc lidí se tam při nejlepší vůli nevešlo. Vstupné bylo mastné, trojmístné číslo. Ale byla v tom zahrnuta večeře a možnost se osobně setkat se všemi členy kapely. Plánována byla ještě tichá dražba různých archivních předmětů a čtyř plakátů se všemi autogramy. Peníze určitě půjdou na dobrou věc....

V sobotu odpoledne se konala kapelní zkouška v domě Bena Eldridge ve  Fredericksburgu ve Virginii – nádherném historickém městečku - místu konání jedné z největších bitev ve válce Severu proti Jihu. Shodou okolností tam bydlí Pat McLeodová, přítelkyně Toma Graye, tak jsme se nemuseli vracet do Marylandu, kde jsem bydlela. Přišli jsme tam odpoledne a potvrdily se zvěsti, že tím tajným hostem bude Emmylou Harris. Pochopitelně se to nesmělo zveřejňovat.  Krome Johna Starlinga a většiny manželek členů kapely jsem ostatní už měla tu čest poznat v dávné minulosti. Bylo to nádherné odpoledne plné muziky a  po společné večeři jsme se rozešli, natěšeni na zítřejší koncert.

Kapelní zkouška s Emmylou. Zleva Fred Travers, Ronnie Simpkins, Emmylou, John Starling, Dudley Connell

Ráno zpět do Kensingtonu a ve tři se na místě konala zvukovka. Kolem čtvrté se začali trousit první diváci, popíjelo se, povídalo a v zadní místnosti se ještě zkoušelo.V šest byla společná večeře a v sedm to konečně vypuklo.

Seldom Scene se vrátila s velkolepou show na svou první scénu, která se před víc než čtyřiceti lety stala jejich domovem. Dřív prý sice bylo podium na protější straně u okna, ale mnohé zůstalo stejné. A  hlavně jejich banjista Ben Eldridge. V jeho basementu se konávaly sejšny, které nakonec před dvaačtyřiceti lety vedly ke vzniku kapely. Tato tradice pokračuje, i když se dávno z Washingtonu odstěhoval a hrává se teď v jejich obýváku.

Společná fotka kapely před vystoupením. Zleva dole Lou Reid, Emmylou, Ben
Eldridge, Tom Gray, John Starling , zleva nahoře Dudley Connell, Fred Travers, Jay
Starling, Akira Otsuka, moje maličkost a pořadatel Randy Barrett

Randy Barrett z DC BG Unie nás všechny přivítal a vzpomněl na ty, kteří na nás koukají z vrchu -  na Johna Duffeyho,  Mika Auldridge, Sally Grayovou... Pak již nastoupila kapela v současné sestavě: Ben Eldridge- banjo, Lou Reid – mandolina, Ronnie Simpkins – basa, Fred Travers – dobro a Dudley Connel – kytara.

Trošku vám je představím. S Lou Reidem  jsem se seznámila v první polovině sedmdesátých let, když hrával na banjo se skupinou Southbound. Tehdy se ještě jmenoval Louis Pyrtle. Prý to nikdo neuměl správně vyslovit, tak se přejmenoval. Možná si ho někdo z vás pamatuje ze skupin jako Quicksilver, Ricky Skaggs Band, nebo jeho vlastní Lou Reid & Carolina. Ronnieho Simpkinse jsem poznala začátkem osmdesátých roků  se skupinou Virginia Squiers, kde hrál s bratrem Rickiem, Markem Newtonen a Sammy Shelorem. Později přešel do Tony Rice Unit.  Vynikající zpěvák Dudley Connel je jedním ze zakládajících členů Johnson Mountain Boys. Fred Travis hrával v kapelách jako Gary Ferguson nebo Paul Adkins Band.

Zahájili tradičně písní Raised by the Railroad Line... Ben ji zahrál na své původní banjo, zvané Harvey, které používal na nahrávkách a teď je vlastní  jeho bývalá. Laskavě mu je k této příležitosti zapůjčila. Další vlakovka Old Train následovala. Na scénu nastoupil John Starling a začal zpívat první sloku, ale trochu popletl slova, tak ho na další opět vystřídal Dudley Connel. Vzpomínce na Mika Auldridge byla věnována jeho nádherná instrumentálka Lorena.  Na druhé dobro jako host nastoupil Jay Starling, Johnův syn. Bylo by slyšet špendlík spadnout a nejenom Mikově vdově Elise ukápla slzička... Další byla dylanovka Boots of Spanish Leather. Proslulý Eldridgův  Banjo lick odstartoval jejich slavnou Small Exception of  Me...Následovala neméně krásná California Cottonfields.. Johna Fogartyho nám připomněla jeho píseň Hundred and Ten in Shade.

Při třetí sloce z Hallo Mary Lou se na scéně objevili John Starling a Tom Gray, změnili slova na Hallo Emmylou a  za obrovského potlesku nastoupila Emmylou Harris. Mnoha divákům to opravdu vyrazilo dech. Emmylou řekla, že tato kapela a hlavně John Starling jí dali to nejlepší hudební vzdělání a dodnes si jich moc cení.  Když prý ji John o tomto koncertě povedel, „Wild horses couldn´t keep her away“  – ani divocí koně by jí nezabránili se této historické události zúčastnit.

Kdysi Johnovi zahrála svou novou písničku If  I Can Only Win Your Love a zeptala se ho na jeho názor. Johnovi se moc líbila a přál si tam mít pěknou staromódní mandolinu. Poslechla a píseň nahrála na své první album.Vyšplhala se na páté místo country hitparády... Pochopitelně  ji zazpívala. Dojatě prozradila, že se jí vracejí krásné vzpomínky a je moc ráda, že tady může být a má možnost si opět  se svými přáteli zahrát...

Další píseň byla  If I was the Queen and Ruled the Nations… Prý kdysi přemluvila Mika Auldridge a Johna Starlinga, aby ji nahráli na jejich desku. Nádherný duet s Johnem - Body and Soul -  následoval. Snažila se ladit kytaru , zeptala se Bena Eldridge, jestli je to O.K. a Ben na to, že na bluegrass to stačí ažaž, což sklidilo salvu smíchu. Poslední její písnička byla Hickory Wind - vzpomínka na Gram Parsonse,  se kterým až do jeho předčasné smrti zpívala.

Na podiu ji vystřídal další host večera -  Akira Otsuka, bývalý člen japonské kapely Bluegrass 45. Také Akira v sedmdesátých letech pravidelně v Red Fox hrával.

Ben Eldridge, Akira Otsuka, Ronnie Simpkins a Dudley Connell

John Duffey ho označoval za jednoho ze svých  nejlepších přátel a než zemřel  mu věnoval  svou mandolinu. A právě na tu  Akira zahrál fantastickou instrumentálku. Než odešel, prohlásil, že se zítra bude moci v práci pochlubit, že mu předkapelu dělala Emmylou…

Kapela má zřejmě v oblibě písničky o vlacích, a tak následovala další - Big Train from Mempfis. Emmylou se vrátila, aby s Johnem zazpívali nádhernou Come All You Fair and Tender ladies…kde Ben Eldridge exceloval na banjo. Zavolali na scénu Toma Graye  a spustili instrumentálku Grandfather’s Clock. Tom tam vystřihl tři výborná basová sóla,  každé z nich ve větší rychlosti. Potlesk nebral konce!

Lou Reid a Tom Gray

Koncert se pomalu blížil k závěru. Svým manželkám a přítelkyním věnovali píseň Walk through this world with me, kde vynikal hlas  Freda Traverse. Také se vrátil zpět Jay Starling, aby na dobro doprovodil další klenot - Dark Hollow. Poslední měla být Hobo on a Freight Train to Heaven.  Tu si přišla zazpívat i Emmylou a přidal se k nim nakonec celý sál.  Následoval potlesk ve stoje a volání po přídavku.  Ta opravdu  poslední byla má nejmilejší: Wait a Minute…

A byl konec.  Všichni si odnášeli vzpomínky na jedinečný a nezapomenutelný večer. Byl to zároveň můj poslední v Americe. Další den jsem odlétala zpátky do Švýcarska.

Foto Lilly Pavlak