Kousek od Staré Paky je nedaleko železniční trati ( to aby se tam dalo jezdit vlakem) chalupa našeho kamaráda Vládi Mikulce. Za chalupou je stodola, která se postupně stala  „folkovou stodolou“, protože dobré čtvrt století se tam pořádají koncerty a v tlustých knihách hostů lze najít jména většiny náramných muzikantů, kteří už tam hráli. Mezi těmi, kteří se podíleli na tváři těchto folkových záležitostí  se  nemalou měrou zasloužil Vladimír Vlasák – redaktor Melodie, kulturní rubriky Mladé fronty, zpravodaje Jonáš klubu, přispěvatel i do tohoto portálu, ale především do mnoha jiných titulů, autor obsáhlé a obsažné knihy Folkaři atd.

Fyzicky už není mezi námi, ale Vláďa Mikulec dostal skvělý nápad – přejmenovat folkovou stodolu na Stodolu Vladimíra Vlasáka. A tak se i stalo 20. a 21. září 2013 a naprosto stylově způsobem, z něhož by – aspoň doufám – i Vláďa Vlasák měl radost. 

V pátek večer hráli Jiří Dědeček a Karel Diepold, v sobotu odpoledne Vladimír Dobeš a Vladimír Merta, sobotní večer pak patřil více než dvouhodinovému hraní Jaromíra Nohavici.

Stodolu zaplnili lidé, kteří tam většinou trefili i  v dobách, kdy exponáty Muzea totality, které tvoří patro nad stodolou, patřily ke koloritu tehdejší doby.  Mezi posluchači byla  i Marta, sestra Vládi Vlasáka, která učí v Liberci angličtinu a je výrazně podobná svému bratru, jehož fotografie se vyjímá na stěně stodoly uprostřed mnoha dalších snímků muzikantů, kteří tam rozdávali  radost nebo pouštěli do hlav posluchačů červíčky k přemýšlení a obvykle obojí.

Karel Diepold, který projektuje elektronické protipožární zařízení v boleslavské škodovce, nezapomněl na Neratov v Orlických horách, kam už jezdí hrát dvacítku let a kde pan farář Suchár našel smysl života , práci a bydlení  mnohým lidem.Jiří Dědeček zazpíval nejeden ze svých překladů francouzských šansonů a potěšil přítomné i četbou úryvků  z řady svých knížek, o něž pak byl velký zájem. Vladimír Dobeš si podložil po rockerském způsobu levou nohu futrálem své kytary a málokdo  při pohledu na energickou hru tatínka čtyř dětí  by si tipnul, že mu hraje bývalý starosta Zápotockým proslavených Zákolan a jeden z nejvýraznějších ekologů, které tahle země má.

Vladimír Merta s velmi  prostou ruskou – leč šestistrunnou -  kytarou nejen hrál  svůj repertoár až k závěrečné  Praze magické, ale nechal nahlédnout posluchače do řady důležitých momentů svého života, který byl za totáče všechno, jen ne snadný. Ostatně využil přítomnosti řady písničkářů a dalších svědků doby k natáčení záběrů pro svůj televizní dokument o šedé zóně totalitního období. A bylo až dojemné, jak pečoval o to, aby se jeho  televizní štáb včas a dostatečně najedl a vyspal.

Přítomnost Jaromíra Nohavici byla pro většinu přítomných překvapením jen do chvíle, než došli k  ceduli před stodolou a  přečetli si, kdy bude Jarek hrát. A bylo to finále jaksepatří, Jarek moc nemluvil, o to víc hrál a zněly jak jeho už letité songy, které mezitím znárodněly a mohlo je s autorem zpívat i publikum, tak písně nové a Jarek představil i kousek ze své práce překladatele operních libret.

Ostravský ( předtím  těšínský) bard způsobil, že atmosféra v původně hospodářské budově připomínala spíš chrám a po závěrečné Kometě, kterou s Jaromírem zpívali všichni, nebylo evidentně jediného, který by nebyl zasažen.

Řekl bych, že  důstojněji, než jak se to stalo o předposledním zářijovém víkendu, nemohla být stodola přejmenována.  

Vladimír Vlasák

Foto: Gabi Uhrová - lioneska11.rajce.net