Letos se konal již osmý ročník tohoto nádherného festivalu v půvabném středověkém městečku La Roche na úpatí Savojských Alp, nedaleko Mont Blancu. Organizovali ho jako vždy Christopher Howard Willliam a Diddier Phillipe za bohaté podpory města a skoro dvou stovek místních dobrovolníků.Píšu o tom každý rok, tak se nechci moc opakovat, soustředím se na podstatné věci.Letos se ho zúčastnilo dvaatřicet skupin ze sedmnácti států.

Středeční večer byl jako vždy věnován bluegrassu na ulici a v místních hospůdkách. Prošli jsme město  a první zastávka byla v kavárně na náměstí, kde se chystala ke hraní větší skupina starších Angličanů, které tam vídáme každoročně popíjet pivo a  jamovat.Letos se dali dohromady pod jménem Le Sac en Pastique. Hned jsem je přejmenovala na Plastikové pytlíky. Kdyby nezpívali anglicky, mohla to klidně být naše typická začátečnická trampgrassová kapela.

Semtam jsem si odskočila poslechnout i jiné kapely, v blízké cukrárně  hrálo francouzské trio After Grant Projekt. Moc pěkná muzika s výbornou zpěvačkou. Kluky znám z jiných  kapel.

Přestěhovali jsme se do další hospůdky pod podloubím, kde se místo ohlášených Švýcarů Bluegrass Gangu chystal k hraní náš Bluegrass Bazar. Sešel se tam pěkný dav diváků, loni si udělali spoustu fanoušků. Byli plní elánu a hráli jako o život, na té ulici se mi líbili ještě víc než později na podiu. Super!

Bluegrass Bazar na ulici

Zůstala jsem na ně až do konce, a pak rychle do pivnice naproti radnice, chytnout místo na festivalové hvězdy, mou v posledních letech nejoblíbenější americkou kapelu Frank Solivan & Dirty Kitchen. Kapela se chystala ještě večeřet, tak se s nimi všemi pozdravit a vyfotit. A to co pak následovalo, pak bylo MASO. Hráli jako bohové. Vzpomněla jsem si se smíchem, jak mne Frank kdysi v Nashvillu lákal, ať si přijdu poslechnout, že dává dohromady kapelu. Když jsem pak slyšela, že tam hraje i můj oblíbený banjista Mike Munford, příště mne už ani přemlouvat nemusel. Časem vyměnil basáka i kytaristu a teď s ním hraje na basu Danny Booth, který byl v La Roche předloni s kapelou Kathy Kallickové a na kytaru virtuozní Chris Luguette.Když jsem letos posílala nominace na  ceny IBMA, byla jejich kapela zastoupena všude. Měli hrát hodinu, ale očividně si to užívali a na hodinky nekoukali. Tak následoval jeden přídavek za druhým.

Frank Solivan band koncertuje na ulici

Festival každoročně zahajují absolventi předcházející třídenní dílny. Letos jich bylo příliš mnoho na jednu třídu, tak  byli rozděleni do několika skupin. Hrdí lektoři, muzikanti z Frank Solivan bandu a pár těch nejlepších francouzských, je dirigovali. Odvedli moc dobrou práci.

V sedm nastoupilo první oficiální duo z Velké Británie Steve & Greta. Hrají spolu již přes třicet let. Po hodince je vystřídala ruská skupina Grass Pistols. Moc mne nenadchli. Další v řadě bylo holandské trio JOE,  to byla velmi příjemná muzika.

Ve čtvrtek tradičně účinkují skupiny, které nejsou vyloženě bluegrassové. V deset nastoupily na scénu  naše  Berušky  aneb Ladybirds. Viděla jsem je naposled ještě jako děti, udělaly pěkný skok dopředu a obecenstvo bylo nadšené. Poslední kapela se jmenovala Field & Thompson - kolem Američanů Jamese Fielda a Sue Thompsonové. Ostatní jejich členové byli z Francie, Anglie a náš slovenský dobrista Henrich Novák. Pěkně zpívali, však Sue Thompsonová také vyučuje vícehlasé harmonie. James Field začal svou hudební kariéru v legendárních New York City Ramblers společně s Davidem Grismanem.

V pátek v době oběda se zase hrálo po hospůdkach ve městě. Tradičně jsem se po snídani vydala na procházku do svého oblíbeného lesoparku.  Do města jsem se vrátila právě včas, abych stihla začátek Giant Mountains Boys, kteří v poledne začínali hrát v kavárně u pošty. Přátelé mi tam už drželi místo. Hoši byli výborní, obecenstva požehnaně. Poslouchali jsme je celou jejich hodinu a posunuli se o lokál dál až na Berušky-Ladybirds. Děvčata tam měla  také dav nadšených diváků,  na jiné skupiny jsme ani nešli.Odpoledne jsem si i já dala siestu, večer již čekala práce porotce.

Hlavní večerní program vypukl v šest. Zahajovala ho holandská skupina kolem dcery Rienka Janssena - Liz Meestersové, s názvem Janis McCoury and the Wall of  Sound. To zrovna nebyla moje parketa... Po jejich  setu se na podiu shromáždila místní honorace v čele se starostou Michelem  Thabuisem. Pořadatele nás všechny oficielně a velmi srdečně uvítali.

Na scénu nastoupila první soutěžící kapela Giant Mountains Boys a vypálili na nás bluegrass jak řemen.  Většinou vlastní skladby s anglickými texty od jejich mandolinisty a zpěváka Luciena Holmese. Měli obrovský úspěch. Po nich nastoupil výborný slovenský Blueland s jejich hard driving bluegrassem a krásnými vokály. Slyšela jsem hlasy kolem, že to bude těžké rozhodování...  Poslední soutěžící skupina byli slovensko-čeští East West. Ti tomu dali korunu. Znám je od jejich úplných začátků, ale to co ten večer předvedli, bylo neuvěřitelné. Výborně hoši!  Během jejich vystoupení se již chystaly první festivalové hvězdy, Kanaďanky  Oh My Darling. Však jste je již měli možnost vidět na loňském Banjo Jamboree v Časlavi. Sestava až na novou houslistku stejná a snad se ještě vylepšily. SUPER HOLKY !

Oh My Darling z Kanady

Celý den jsem se těšila na mou oblíbenou švédskou kapelu G2. Také ty znám od jejich  úplných začátků a jdou nahoru jako rakety.  Všichni jsou potomci švédských bluegrassových průkopníků a to G 2 znamená vlastně druhá generace.Viděla jsem je naposled před třemi lety v Nashvillu a jejich basáka  předloni  na Bean Blossom v Americe, kde hrál a zpíval s Jamesem Kingem. Hoši udělali v Americe velkou kariéru a je to evropská  špička. Kdybyste měli možnost je někde vidět, určitě neváhejte! Na  jednu písničku si pozvali svého kamaráda,  hvězdu Franka Solivana, a ten si to s nimi viditelně užíval.

G2 s Frankem Solivanem

Sobota byla pěkně nabitá. O půl desáté jsme - naše jedenáctičlenná mezinárodní porota a zámořské hvězdy - byli pozváni na slavnostní recepci u starosty na radnici. Tam již čekalo celé organizační komité. Buchlo šampaňské, všichni si připili na zdraví a úspěchy festivalu. Letos se to obešlo bez muziky, jenom se povídalo, Frank dostal nějakou medaili a nakonec jsme se všichni vyfotili.

Program začal v pravé poledne. Jako první nastoupila na scénu litevská skupina Mag Grass, ve které hrál i člen poroty Algirdas Klova. Další byli výborní Švédové  John Henry.

Poslední před přestávkou švýcarské trio Moon Rise, kde na banjo hraje syn patriarchy Bluegrass Family - Tom Bodenmann.

Mezi třetí a pátou si mohl každý vybrat co chtěl. Konala se otevřená scéna se čtyřmi kapelami, dětský program či muzikantská dílna Master Class. Rozhodla jsem se pochopitelně pro to poslední. V hudební škole, kde měly být jednotlivé třídy, bylo jako v peci, tak se muzikanti rozhodli, že udělaji jen jeden společný band workshop - kapelní dílnu venku na zahradě.

Kapelni dilna v zahrade domu hudby

Sešla  se  tam  opravdu špičková sestava: Ondra Kozák a MiškoVavro – East West, Ralph Shut - Blueland, Frank Solivan, Danny Booth, Mike Munford a Chris Lougette – Dirty Kitchen, Dannyho přítelkyně Amanda Kerrová na housle a Eda Krištůfek. To, co předváděli, většině přítomných vyrazilo dech. Byl to ZÁŽITEK na druhou !

Večerní program zahájila polská kapela GG Aqustic, po nich výborní Rockhouse Pilfer  z Irska. Ti to tam pěkně roztočili.  V soutěžním bloku byli první v řadě Blue Quitach z Francie. Příjemná muzika, ale žádní favorité. Po nich nastoupil Bluegrass Bazar, ti byli výborní, ale v  hospodě ve středu měli větší šmrnc. Zajisté k favoritům patřili. Ze začátku bylo ale slyšet pár chybiček. Poslední kapela byla vynikající slovenská Candy Floss, kteří se loni umístili jako třetí. Patří k mým oblíbencům a vždy si je moc ráda poslechnu. Už jsem o nich také tady několikrát psala... Uváděl je francouzsky jejich houslista Michal Kováč.

A pak nastoupila bombastická americká kapela Frank Solivan and Dirty Kitchen. Co o nich napsat ?  Samé superlativy ! Na pár skladeb si pozvali na jeviště houslistku Amandu Kerrovou, přítelkyni jejich basisty.  To, co pak následovalo, byla přímo akustická smršt. Možná. že tuctovému divákovi byla snad patnáctiminutová novoakustická improvizace trochu dlouhá, zato muzikanti poslouchali s otevřenou pusou. Někdy si myslím, že dostat Franka či Mika z podia, když jsou v ráži, musel by je někdo odstřelit.  Vzpomínám si na jeden večer v Louisville, když začal hrát Mike Munford, Chris Thile a Bryan Sutton , každá skladba trvala víc než hodinu a lidem kolem padaly brady. V tom je Frank stejný šílenec jako Chris Thile. Kdyby mohli, jistě by hráli celou noc. A člověk mého ražení by se uposlouchal k smrti...

Ale lonští vítězové, Belgičani Sons of Navarrone již byli dávno připraveni  ke svému závěrečnému setu.

Poslední léta vždycky v sobotu, když měla ta nejlepší kapela loňského roku začít, tak se otevřelo nebe, spustila se  průtrž  mračen a zůstali jen ti skalní diváci. Letos snad poprvé se festival obešel bez deště. Tak mi bylo trochu líto, že při jejich perfektní muzice a hlavně zpěvu mnozí diváci odcházeli, neboť už bylo dávno po půlnoci a ta předcházející smršt  je zřejmě úplně vyčerpala ...

V neděli ráno kamarádka Wendy vyrazila do kostela, kde na mši každoročně jedna kapela zpívá pár gospelů. Letos to byl Giant Mountain Band. Bohužel jsem to promeškala a prý to bylo moc hezké.

Festival zahájila maďarská skupina Annietime. Po nich nastoupili naši Sem Tam. Moc jsem se na ně těšila a jako vždy nezklamali. Ač zpívali většinou česky, udělali výborný dojem. Byli holt originální, a to se lidem líbí...

Po nich už přišla na řadu první soutěžící kapela, Francouzi Tony D & The Old Jims. Mě moc nenadchli, dost rušil jejich hlasitý buben, který banjista ovládal nohou.Watery Hills Boys z Irska předvedli pěknou old time muziku, chvílemi s autoharfou, ve stylu Carter Family. Moc se mi líbili, ale do favoritů měli daleko. Italská 0039 – což je telefonní předčíslí Itálie -  byli loni čtvrtí. Nejvíc se mi líbí jejich dobrista Paolo Ercoli a mladičký banjista Marco Ferreti, syn  Silvia z Red Wine. Basistka Maria Grazia Branca měla zlomenou nohu. Snad proto si  na jednu písničku pozvali jako překvapení Franka Solivana - tentokrát s cellem - to zde ještě nebylo. Sice by se to v soutěži nemělo, ale byl to jeho nápad si s nimi zahrát, a moc o to stál, tak jim to prošlo.

0039 z Italie s Frankem Solivanem a jeho cellem

Poslední soutěžící byl náš Handl. Kapela vyhrála jako Evropská kapela roku na EWOBu v Holandsku a bude nás příští rok reprezentovat v Kentucky , na festivale ROMP v Owensboru. Letos do Francie přijel celý český zajezdový autobus a z většiny osazenstva se vyklubal HANDL FAN CLUB. Kapela hrála a zpívala jako o život a úspěch měla veliký.

Handl po vystoupeni

Soutěž skončila, jedenáctičlenná porota z deseti různých států  odevzdala výsledky předsedající Angelice Torriové, která je během vystoupení  amerických Driftwood Fire vyhodnotila.

V sedm nastal ten slavnostní okamžik. Jako obykle jsem žhavila foťáky, než mi bylo řečeno, že porotci musí na podium. Wendy nebyla v dohledu, tak jsem jeden foťak vrazila  přítelkyni od Franka a druhý si nechala. Po delší oficiální řeči starosty a pořadatelů byly vyhlášeny výsledky:

Na prvním místě se zcela zaslouženě umístil East -West.  Měla jsem tu čest ceny převzít za ně, už byli na cestě domů. Na druhém místě náš Handl.  Třetí byli 0039 z Itálie.To bylo radosti ! První gratulant Frank Solivan čekal hned před podiem....

Vítězná kapela East West

Ve VIP stanu bouchaly flašky šampusu, rychle udělat poslední fotky a to už na mne volala posádka našeho auta, že se odjíždí.O večerní skupiny  The Jolenes z Británie, naše Sunny Side a francouzsko-americké sestavy Flatland Mountaineers a Chapel Hill jsem přišla.

Bylo to perfektní a zase máme na co vzpomínat...Už se těším na přístí rok !

Cena pro East West, kterou jsem měla tu čest za ně převzít

Foto Lilly Pavlak