Byl jsem Honzou Dobiášem osloven, bych zastal jeho post zpravodaje a glosátora pro X. finále Notování, protože mu připadl úkol moderovat spolu s Bublinou celý večer místo jejího tradičního i životního partnera Belmonda. Ten se sice nakonec finále zúčastnil, leč z moderování se vyvlékl. Já z povinnosti spáchat toto svěží dílko nikolivěk.

Stal jsem se poznenáhlu už před nějakým časem „zřejmě nastálo přizvaným členem Rady Notování“ a teď vyvstala potřeba, abych se zapojil i jinak, než mudrováním nad úrovní té které producírující se formace. Tolik úvodem a na vysvětlení, proč následující řádky jsem sepsal já.

Notování pod Vyšehradem mě k mé velké radosti mentálně vrací do dění kolem počátků Porty, tedy konce let šedesátých až let sedmdesátých. Atmosférou. Kde si dnes na finále čehokoliv jednotliví „soutěžící“ nezištně a opravdově fandí? Taky tím, že se prakticky všichni zúčastnění už dlouho znají a z naprosté většiny pořadatelé i účinkující berou soutěž sice vážně, ale „nežerou ji“, jako by jim šlo o život. Já totiž tu přemíru soutěživosti skoro za každou cenu a ve všem všude kolem nějak hůř snáším. Myslím, že proto v sále i v předsálí již od základních kol převážně příjemno. To není soutěž, ale spíš pohodová přehlídka. Finále se letos velmi vyvedlo. Výkony účinkující vesměs nadprůměrné až vynikající, nálada skvělá.

Začínat večer, jak sám vím, nemá žádný muzikant zrovna v lásce, ale ISARA z Mladé Boleslavi to zvládla s nadhledem vervou a grácií. Svěží, pohodová, energií nabitá, šlapající muzika. Hodně ostrý start finále. Škatulkomilové by je nejspíš šoupli do fochu irsko, keltsko, jánevím jaký folk. Ano, už jejich název je podle mých jazykozpytných znalostí de facto keltský. Fery Šelenberk dojem Irska podtrhuje výborně zvládanými flétnami a Markéta Rýdlová akordeonem. Bodhrán (pro neznalé „takový ten placatý keltský buben, co se v jedné ruce drží a druhou se do něj nejčastěji psí kostí v ruce s uvolněným zápěstím tluče) nebyl. Byl ale vynikající basový cajón, který jej dokonale nahradil i když ho, a hodně dobře, hrál náhradník (ani jsem se já sklerotik nezeptal na jméno) za Tomáše Vydru, kterýžto „musel být přítomen na povodních“. Zaujala mě taky přesná, konkrétní basová kytara Míry Nováka. Sólový zpěv, ať už Markéty Rýdlové, či Feryho Šelenberka většinou snesl přísná kritéria. Vokály unisono i ve vícehlasech nebyly sice úplně vždy stoprocentně sfrázované, leč to vůbec nevadilo. Ostatní členové kapely Honza Hušek (housle, el. kytara), David Šelenberk (kytara), Robin Franc (banjo), odvedli poctivé muzikantské řemeslo a celkově na mně Isara udělala velmi dobrý dojem a byl bych je ochoten s chutí poslouchat déle.

Věneband

Následovalo folkové seskupení VĚNEBAND z Litomyšle. Přiznám se, že tohle není zcela „můj šálek kávy“. Již výše jsem popsal svou averzi k závodění, když to není nutné. Ve všem, najmě v muzice. „Muzikantského materiálu“ přehršel, ale … Na koncert ve střihu soutěžních kousků téhle prakticky rodinné party bych v současnosti určitě nešel. Vidím totiž svoji kdysi dávno domovskou kapelu Máci, před rokem 1982. Taky jsme měli obdobnou etapu. Snaha o to předvést, co všechno soubor umí a … Pro ozvláštnění se neobvyklé harmonie dají poslouchat. V jedné písničce? Ve dvou? Budiž. V opakovaných „afektovaných kvílivých efektech“ a „vyhrávkách pro vyhrávky“ však potěšení nenalézám. Celkový dojem se zcela míjí účinkem. Alespoň u mě. Někomu se to může líbit. Prosím. Proti gustu žáden disputát. Já za sebe a myslím, že nejen za sebe, doufám a pevně věřím, že z toho sestry Věnečkovy „vyrostou“. Navíc mi tak nějak celé jejich finálové soutěžní vystoupení splynulo v proud podobných harmonií, či občas až disharmonií a nevěrohodnosti. I když vesměs na velmi vysoké úrovni interpretované. Sem tam nebyla baskytara Petra Lenocha rytmicky úplně tam kde měla být, Honza Krásný si nebyl na trubku taky místy vůbec jistý ale už „Zaplaťpámbu nehrál šlapkou od kopáku“ na cajón se založenýma rukama, jako na soutěžním večeru před finále. Jana (housle, mandolína) i Iva (klávesy) Věnečkovy jsou bezesporu moc šikovné, jejich táta Josef (kytara) z nich má určitě potěšení, leč… Moc jim přeju ať zjistí, že méně je často mnohem více. Sobě a mně podobným divákům pak přeju shlédnout a vyslechnout „nesoutěžní koncert“ Věnebandu, o kterém mluvil Honza Dobiáš, a který mi v soukromí popisoval jako skvělý. Nemám důvod mu nevěřit, že to byla ukrutná pohoda. Držím jim palce.

Plzeňská FREGATA. Jako obvykle velmi solidní, či spíš nabité sólové, unisono i vícehlasé vokály. Bodejť, vždyť to svoje pění mají Soňa Kočandrlová (zpěv a percusse) i Klára Drožová (zpěv), dámy jistě prominou, do čeho opřít. Skvělé. „Ty holky to v sobě maj‘ jak v koze.“ To že Klára studuje klasický zpěv bylo v první písničce dost znát a nebylo to místy pro „moje mlsné uši až tak úplně to ono“. Kudrdlinky vůbec nemá zapotřebí a „rovné tóny“ bez afektu by byly často platnější a užitečnější. V dalších „kouscích“ už její zpěv „tak poznamenán klasickým vzděláním“ nebyl a bylo to moc fajn. Soňa by měla mít na hlas zbrojní pas. To se ale ví už dlouho. Paráda. Je znát, že kapela nedávno pozměnila obsazení. Honza Kříž (kytara), Pavel Toman (klávesy, kytara) a Jan Knapp (baskytara), kteří jsou pánskou částí tělesa, jsou již vesměs protřelí a zkušení muzikanti a určitě má tahle parta na to dělat dál řáckou muziku. Ještě si to sedá, ale už teď mi to chutná.

SVITKY, zástupce stověžaté matičky, nezklamaly. V civilu důstojně vyhlížející pánové středního až vyššího středního věku (nedávno jsem byl už taky takhle označen…) jsou skvělí. Solidně se tvářící Jirka Kyncl (kytara, zpěv), mně dobře známý též z působení v Panelákových fotrech, svým často zdánlivě nenápadným, leč místy břitkým, místy melancholickým, drsným i jemným a taky suchým tzv. britským, ale vždy inteligentním humorem, září zdá se mi víc a více. Zbavil se kdysi místy dost patrné křečovitosti a je tak trochu nad věcí, i když v tom co na jevišti předvádí vězí až po krk. Už pan Werich říkal, že když někoho něco dobrého napadne, je to napadnutý. Najmě fór. A Jirka Kyncl to je vesměs napadnutá chytrá sranda. A taky „umí česky“. Skladba Kurmánské svitky jsou perla humoru s nadhledem. Jiný klasik, pan Plachta ve filmu Cesta do študákovy duše, by pravil: „Vidíte Voříšku. Tohle je veliká krása.“ Kontrast  „ukecané role“ Jirky Kyncla s precizní hrou na klárinet jinak mlčícího Jirky Svítka a s jeho důstojnou vyzáží tzv. vážného umělce z nich tvoří skvělou dvojici komiků. Já i celý sál, obdobně jako umělci na pódiu, jsme se nenuceně a královsky bavili. Vynikající.

Boleslavský Flastr je  normálně bluegrasová kapela, ale tentokrát přijeli mrňavým fiátkem bez nástrojů , vyhráli u Rady Notování a jejich vícehlasé gospely byly zážitkem.

Mladoboleslavský FLASTR známý svým „bluegrassovým“ repertoárem i výborným projevem opět změnil gard večera a pomyslnou úroveň hudební laťky nasadil až ke stropu. Bob Schorstein, Martin Ješeta, Hana Jelínková, Tomáš Hušek a Jan Rodovský (včetně nástrojů by to bylo ve standardním obsazení banjo, mandolina, kytara, housle, kontrabas),
dali gospely a capella jak řemen. Jen spustili, spadla mi čelist. Skvělé, čisťounké vokály i sóla, dynamika, drajv i pianové tiché partie, aranže, muzikantské fígle. To se neslyší často. Nebo mně se tenhle žánr na živo nepoštěstilo slyšet v takovéhle kvalitě už dost dlouho. Věřil jsem jim každé slovo i každou notu. Vše živé a pulsující. Žádná akademická fosílie. Určitě nejen mně obdařili husí kůží jak špunty od kopaček a zježenou srstí. Díky za zážitek. Taky po právu dostali, co si zasloužili, protože byli oceněni (a to jen o fous) na druhém místě „menší palmou vítězství“.

Jablonecké Berušky zvítězily suverénně: Anička Drábková, Zuzana Vítová, Alena Vítová.

Vyvrcholením večera bylo závěrečné vystoupení dívčího tria. Mladé dámy, tedy Alena Vítová (kytara), Zuzana Vítová (housle), Anička Drábková (baskytara, kontrabas), takto BERUŠKY z Jablonce nad Nisou si už své místo na scéně téhle muziky podle mého názoru právem vydobyly a našly. Sestry Vítovy a vlastně podstatnou část jejich klanu sleduju a znám už docela dlouho. Už před časem se kdysi „malé, mírně oprsklé holčičky“ vylíhly z muzikantské kukly a staly se fešáckým motýlem. Jejich pódiová souputnice Anička je úžasně doplňuje zpěvem, celkovým projevem i tvrzením muziky. Střihá baskytaru i kontrabas přesně v tempu a s jistotou až neotřesitelnou. Předvedly výborné aranže, drajv i něhu, čisté vokály a jakoby jen tak mimochodem virtuózně zvládnuté nástroje. Podle mého soudu profesionální interpretační výkon u vlastních i převzatých skladeb. Už jsem zmínil dva klasiky, tak do třetice přidám parafrázi textu jednoho žijícího už taky téměř klasika Vlastíka Redla. Když by mi v uchu hodně kručelo Berušky by mi ho dnes moc krásně nakrmily. Takhle nějak si představuju poctivé komediantství. Zaslouženě získaná trofej „Harfa kněžny Libuše“ a „Palma vítězství“.

Večerem s tradičním šarmem provázeli Pavlína Plchová alias Bublina a Honza Dobiáš. Zvukaři odvedli velmi dobrou práci a diváci se, alespoň jak se mi zdálo, dobře bavili. Už se těším na příští ročník Notování.

Ahoj Balík

Hostem 10. finále Notování byli loňští vítězové - Trativod.

Foto: Jirka Esser