Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš

Byl jsem Honzou Dobiášem osloven, bych zastal jeho post zpravodaje a glosátora pro X. finále Notování, protože mu připadl úkol moderovat spolu s Bublinou celý večer místo jejího tradičního i životního partnera Belmonda. Ten se sice nakonec finále zúčastnil, leč z moderování se vyvlékl. Já z povinnosti spáchat toto svěží dílko nikolivěk.

Stal jsem se poznenáhlu už před nějakým časem „zřejmě nastálo přizvaným členem Rady Notování“ a teď vyvstala potřeba, abych se zapojil i jinak, než mudrováním nad úrovní té které producírující se formace. Tolik úvodem a na vysvětlení, proč následující řádky jsem sepsal já.

Notování pod Vyšehradem mě k mé velké radosti mentálně vrací do dění kolem počátků Porty, tedy konce let šedesátých až let sedmdesátých. Atmosférou. Kde si dnes na finále čehokoliv jednotliví „soutěžící“ nezištně a opravdově fandí? Taky tím, že se prakticky všichni zúčastnění už dlouho znají a z naprosté většiny pořadatelé i účinkující berou soutěž sice vážně, ale „nežerou ji“, jako by jim šlo o život. Já totiž tu přemíru soutěživosti skoro za každou cenu a ve všem všude kolem nějak hůř snáším. Myslím, že proto v sále i v předsálí již od základních kol převážně příjemno. To není soutěž, ale spíš pohodová přehlídka. Finále se letos velmi vyvedlo. Výkony účinkující vesměs nadprůměrné až vynikající, nálada skvělá.

Začínat večer, jak sám vím, nemá žádný muzikant zrovna v lásce, ale ISARA z Mladé Boleslavi to zvládla s nadhledem vervou a grácií. Svěží, pohodová, energií nabitá, šlapající muzika. Hodně ostrý start finále. Škatulkomilové by je nejspíš šoupli do fochu irsko, keltsko, jánevím jaký folk. Ano, už jejich název je podle mých jazykozpytných znalostí de facto keltský. Fery Šelenberk dojem Irska podtrhuje výborně zvládanými flétnami a Markéta Rýdlová akordeonem. Bodhrán (pro neznalé „takový ten placatý keltský buben, co se v jedné ruce drží a druhou se do něj nejčastěji psí kostí v ruce s uvolněným zápěstím tluče) nebyl. Byl ale vynikající basový cajón, který jej dokonale nahradil i když ho, a hodně dobře, hrál náhradník (ani jsem se já sklerotik nezeptal na jméno) za Tomáše Vydru, kterýžto „musel být přítomen na povodních“. Zaujala mě taky přesná, konkrétní basová kytara Míry Nováka. Sólový zpěv, ať už Markéty Rýdlové, či Feryho Šelenberka většinou snesl přísná kritéria. Vokály unisono i ve vícehlasech nebyly sice úplně vždy stoprocentně sfrázované, leč to vůbec nevadilo. Ostatní členové kapely Honza Hušek (housle, el. kytara), David Šelenberk (kytara), Robin Franc (banjo), odvedli poctivé muzikantské řemeslo a celkově na mně Isara udělala velmi dobrý dojem a byl bych je ochoten s chutí poslouchat déle.

Věneband

Následovalo folkové seskupení VĚNEBAND z Litomyšle. Přiznám se, že tohle není zcela „můj šálek kávy“. Již výše jsem popsal svou averzi k závodění, když to není nutné. Ve všem, najmě v muzice. „Muzikantského materiálu“ přehršel, ale … Na koncert ve střihu soutěžních kousků téhle prakticky rodinné party bych v současnosti určitě nešel. Vidím totiž svoji kdysi dávno domovskou kapelu Máci, před rokem 1982. Taky jsme měli obdobnou etapu. Snaha o to předvést, co všechno soubor umí a … Pro ozvláštnění se neobvyklé harmonie dají poslouchat. V jedné písničce? Ve dvou? Budiž. V opakovaných „afektovaných kvílivých efektech“ a „vyhrávkách pro vyhrávky“ však potěšení nenalézám. Celkový dojem se zcela míjí účinkem. Alespoň u mě. Někomu se to může líbit. Prosím. Proti gustu žáden disputát. Já za sebe a myslím, že nejen za sebe, doufám a pevně věřím, že z toho sestry Věnečkovy „vyrostou“. Navíc mi tak nějak celé jejich finálové soutěžní vystoupení splynulo v proud podobných harmonií, či občas až disharmonií a nevěrohodnosti. I když vesměs na velmi vysoké úrovni interpretované. Sem tam nebyla baskytara Petra Lenocha rytmicky úplně tam kde měla být, Honza Krásný si nebyl na trubku taky místy vůbec jistý ale už „Zaplaťpámbu nehrál šlapkou od kopáku“ na cajón se založenýma rukama, jako na soutěžním večeru před finále. Jana (housle, mandolína) i Iva (klávesy) Věnečkovy jsou bezesporu moc šikovné, jejich táta Josef (kytara) z nich má určitě potěšení, leč… Moc jim přeju ať zjistí, že méně je často mnohem více. Sobě a mně podobným divákům pak přeju shlédnout a vyslechnout „nesoutěžní koncert“ Věnebandu, o kterém mluvil Honza Dobiáš, a který mi v soukromí popisoval jako skvělý. Nemám důvod mu nevěřit, že to byla ukrutná pohoda. Držím jim palce.

Plzeňská FREGATA. Jako obvykle velmi solidní, či spíš nabité sólové, unisono i vícehlasé vokály. Bodejť, vždyť to svoje pění mají Soňa Kočandrlová (zpěv a percusse) i Klára Drožová (zpěv), dámy jistě prominou, do čeho opřít. Skvělé. „Ty holky to v sobě maj‘ jak v koze.“ To že Klára studuje klasický zpěv bylo v první písničce dost znát a nebylo to místy pro „moje mlsné uši až tak úplně to ono“. Kudrdlinky vůbec nemá zapotřebí a „rovné tóny“ bez afektu by byly často platnější a užitečnější. V dalších „kouscích“ už její zpěv „tak poznamenán klasickým vzděláním“ nebyl a bylo to moc fajn. Soňa by měla mít na hlas zbrojní pas. To se ale ví už dlouho. Paráda. Je znát, že kapela nedávno pozměnila obsazení. Honza Kříž (kytara), Pavel Toman (klávesy, kytara) a Jan Knapp (baskytara), kteří jsou pánskou částí tělesa, jsou již vesměs protřelí a zkušení muzikanti a určitě má tahle parta na to dělat dál řáckou muziku. Ještě si to sedá, ale už teď mi to chutná.

SVITKY, zástupce stověžaté matičky, nezklamaly. V civilu důstojně vyhlížející pánové středního až vyššího středního věku (nedávno jsem byl už taky takhle označen…) jsou skvělí. Solidně se tvářící Jirka Kyncl (kytara, zpěv), mně dobře známý též z působení v Panelákových fotrech, svým často zdánlivě nenápadným, leč místy břitkým, místy melancholickým, drsným i jemným a taky suchým tzv. britským, ale vždy inteligentním humorem, září zdá se mi víc a více. Zbavil se kdysi místy dost patrné křečovitosti a je tak trochu nad věcí, i když v tom co na jevišti předvádí vězí až po krk. Už pan Werich říkal, že když někoho něco dobrého napadne, je to napadnutý. Najmě fór. A Jirka Kyncl to je vesměs napadnutá chytrá sranda. A taky „umí česky“. Skladba Kurmánské svitky jsou perla humoru s nadhledem. Jiný klasik, pan Plachta ve filmu Cesta do študákovy duše, by pravil: „Vidíte Voříšku. Tohle je veliká krása.“ Kontrast  „ukecané role“ Jirky Kyncla s precizní hrou na klárinet jinak mlčícího Jirky Svítka a s jeho důstojnou vyzáží tzv. vážného umělce z nich tvoří skvělou dvojici komiků. Já i celý sál, obdobně jako umělci na pódiu, jsme se nenuceně a královsky bavili. Vynikající.

Boleslavský Flastr je  normálně bluegrasová kapela, ale tentokrát přijeli mrňavým fiátkem bez nástrojů , vyhráli u Rady Notování a jejich vícehlasé gospely byly zážitkem.

Mladoboleslavský FLASTR známý svým „bluegrassovým“ repertoárem i výborným projevem opět změnil gard večera a pomyslnou úroveň hudební laťky nasadil až ke stropu. Bob Schorstein, Martin Ješeta, Hana Jelínková, Tomáš Hušek a Jan Rodovský (včetně nástrojů by to bylo ve standardním obsazení banjo, mandolina, kytara, housle, kontrabas),
dali gospely a capella jak řemen. Jen spustili, spadla mi čelist. Skvělé, čisťounké vokály i sóla, dynamika, drajv i pianové tiché partie, aranže, muzikantské fígle. To se neslyší často. Nebo mně se tenhle žánr na živo nepoštěstilo slyšet v takovéhle kvalitě už dost dlouho. Věřil jsem jim každé slovo i každou notu. Vše živé a pulsující. Žádná akademická fosílie. Určitě nejen mně obdařili husí kůží jak špunty od kopaček a zježenou srstí. Díky za zážitek. Taky po právu dostali, co si zasloužili, protože byli oceněni (a to jen o fous) na druhém místě „menší palmou vítězství“.

Jablonecké Berušky zvítězily suverénně: Anička Drábková, Zuzana Vítová, Alena Vítová.

Vyvrcholením večera bylo závěrečné vystoupení dívčího tria. Mladé dámy, tedy Alena Vítová (kytara), Zuzana Vítová (housle), Anička Drábková (baskytara, kontrabas), takto BERUŠKY z Jablonce nad Nisou si už své místo na scéně téhle muziky podle mého názoru právem vydobyly a našly. Sestry Vítovy a vlastně podstatnou část jejich klanu sleduju a znám už docela dlouho. Už před časem se kdysi „malé, mírně oprsklé holčičky“ vylíhly z muzikantské kukly a staly se fešáckým motýlem. Jejich pódiová souputnice Anička je úžasně doplňuje zpěvem, celkovým projevem i tvrzením muziky. Střihá baskytaru i kontrabas přesně v tempu a s jistotou až neotřesitelnou. Předvedly výborné aranže, drajv i něhu, čisté vokály a jakoby jen tak mimochodem virtuózně zvládnuté nástroje. Podle mého soudu profesionální interpretační výkon u vlastních i převzatých skladeb. Už jsem zmínil dva klasiky, tak do třetice přidám parafrázi textu jednoho žijícího už taky téměř klasika Vlastíka Redla. Když by mi v uchu hodně kručelo Berušky by mi ho dnes moc krásně nakrmily. Takhle nějak si představuju poctivé komediantství. Zaslouženě získaná trofej „Harfa kněžny Libuše“ a „Palma vítězství“.

Večerem s tradičním šarmem provázeli Pavlína Plchová alias Bublina a Honza Dobiáš. Zvukaři odvedli velmi dobrou práci a diváci se, alespoň jak se mi zdálo, dobře bavili. Už se těším na příští ročník Notování.

Ahoj Balík

Hostem 10. finále Notování byli loňští vítězové - Trativod.

Foto: Jirka Esser

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076759

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz