Letošní festival v Bühlu se nedá nazvat mezinárodním. Vhodnější název by asi byl Americký festival v Německu, neboť všechny čtyři vystupující kapely byly z USA.  Již delší dobu chodily po Evropě zvěsti, že to asi bude už ten poslední. I tak bohaté město, jako je Bühl, musí šetřit…Ekonomická situace je holt mizerná všude.  Festival nezačínal jako poslední léta v pátek, ale zeštíhlel na jediný den – sobotu.

Tradičně začal v jedenáct dopoledne veřejným koncertem v dešti na náměstí. Jako první se předvedli Chris Jones & the Nightdrivers. Dorazila jsem vlakem až před polednem, a tak jsem stačila stihnout ještě druhou kapelu Monroe Crossing.

Hlavní koncert - už týdny dopředu beznadějně vyprodaný - vypukl v Bürgerhausu ve dvě odpoledne. Walter Fuchs nás všechny srdečně přivítal a oznámil radostnou novinu:

Město se rozhodlo, že festival půjde dál a dokonce se zase vrátí ke dvojdennímu konceptu.

Hodně tomu jistě pomohl i letošní rekordní počet navštěvníků…Příští rok tedy bude kapel opět šest a jistě i nějaká z Evropy. Řekl, že ještě tak před patnácti dvaceti lety by na festival zval pouze kapely z jižních, typicky bluegrassových států Kentucky, Tennesse, Virginie.. Teď si ale schválně vybírá ty, které vznikly ve městech na východním nebo západním pobřeží.

Chris Jones & the Night Drivers

Zahajovali Chris Jones & the Night Drivers. Měli jste je možnost vidět nedávno i v Praze. Chris, který se narodil v New Yorku, je výborný zpěvák se sametovým barytonem, a mnoha cenami ověnčený písničkář. V kapele je ale dokonce  jeden ještě lepší. Basista Jon Weissberger byl loni u IBMA oceněn jako písničkář roku. Jeho skladby hraje spousta nejen bluegrassových hvězd. Poslechli jsme si jich hned několik. Další člen kapely je vynikající banjista Ned Luberecki, známý mimo jiné z dua Nedski & Mojo, ve kterém hraje s manželem  zpěvačky Jany Dolákové z bratislavského Fragmentu,  žijícím v Nashvillu -Stevenem  Mouginem. Můžeme ho také slyšet na mnoha nahrávkách, třeba s Tonym Trischkou na Double Banjo Bluegrass Spectaculars atd. Doplňuje je mandolinista, jediný (bývalý) Neameričan večera, Mark Stoffel, původem z Mnichova. Než se před mnoha lety  vystěhoval do amerického Illinoisu, hrával s americko- německou kapelou Shady Mix. Night Drivers se moc líbili, ale bohužel se v první části nesmělo přidávat.

Po loňském veleúspěchu našich G-runs & Roses,  Walter Fuchs znovu zariskoval a pozval ještě větší divochy, kapelu absolventů Berkley College of Music v Bostonu - The Deadly Getlemen. Nic mrtvého ale na nich není, jsou živí ažaž.  Také jste již měli možnost je vidět před dvěma lety v Praze na zimním festivalu na kolečkách Bluegrass Jamboree. Na scénu se vrhli jako vichřice, většina obecenstva byla v šoku, pár lidí po první písni zděšeně prchlo ze sálu. Mladí kluci nabití temperamentem, jeden lepší instrumentalista než druhý. Hlavní zpěvák a kytarista Stash Wyslouch vypadal trochu jako novodobý Vinnetou, banjista Greg Liszt poskakoval jako na pérách, na mistrném mandolinistovi Dominickovi Leslie byla jasně cítit škola Davida Grismana. Vynikající basák Sam Grisman muzikálně nezapřel svého předtím zmíněného slavného otce a virtuozního houslistu Mika Barnetta jsem poprve dotáhla do Evropy již před pěti lety jako sedmnáctiletého  hošíka na šňůru s Amy Gallatinovou  a Rogerem Williamsem. Zahráli si tehdy i v Česku. Bluegrass, rap, rock a hlavně jejich vlastní kompozice přivedly obecenstvo do varu. Dokonce i starší ročníky diváků se mohly utleskat a uřvat po přidavkách.

The Deadly Getlemen

Lid se uklidnil, když nastoupila na scénu poslední odpolední kapela - Monroe Crossing. Jak již jejich název prozrazuje, vycházejí z tradičního bluegrassu, ale přidávaji si k tomu kde co.

Jejich domovem je  Minnesota. V Evropě jsou vítaní hosté, festivalu se zúčastnili již podruhé. Patří dlouhá léta k mým oblíbencům. Je to sestava kolem vynikající zpěvačky a písničkářky Lisy Fugli, narozené v “typicky bluegrassových končinách”  v Nigerii v Africe… Hrával s nimi na banjo Benji, syn mé kamarádky Bey Flemingové, americké manažérky Druhé trávy. Jeho nástupce má teprve 19 let a jmenuje se David Robinson. Pochlubili se, že kromě Lisy jména všech členů končí na -son. Derek Johnson je  hlavní zpěvák a kytarista, Matt Thompson hraje na mandolinu a housle, hlavní komik, basista a manžel zpěvačky je Mark Anderson.

Monroe Crossing

Kapela má široký repertoár, mohou hrát celé hodiny, aniž by se opakovali. Škoda, že je pořád ještě nikdo nepozval do Čech. Jsou bombastičtí. Jako hlavní odpolední hvězdy zahráli devadesátiminutový set. Na večerním programu již nebyli, a tak i když se nemělo přidavat, obecenstvo si raději zkrátilo přestávku na večeři, jen aby si jich užilo.

Večerní program začal v sedm a otvírali jej Noční jezdci Chrise Jonese.Sál byl tak narvaný, že museli vysunout stěnu do zasedací síně a vmžiku bylo plno i tam. Holt rekordní návštěva.

Výjimečně  zazpíval i Ned Luberecki -  svou proslulou baladu the Cabin of Dead – Chata smrti. Trochu mi to připomíná  “Recept na trampskou píseň” (Vezmi vášeň rudých retů, vraž  do toho Margaretu atd). Sáhodlouhá píseň obsahuje vše, o čem se ve starých bluegrassových písních zpívá - chatu, zlou nemoc, starou matku, sourozence, věrného psa, nevěrnou milenku atd. Každý, kdo do té chaty přišel, umře a nakonec umřou všichni…

Ned Luberecki

Kdoví, zda ti Deadly Gentlemen se  právě v této písničce nezhlédli…Příště se jich na to zeptám. To bylo smíchu.

Chris zazpíval mimo jiné svůj největší hit – Fork in the Road, který se v podání Infamous Stringdusters stal v roce 2007 IBMA písní roku. Z písniček Jona Weisbergra mi zůstala v uších jedna z jeho série písní o válce Sever proti Jihu, nadherný Dopis bratrovi – Letter to Brother.

Mandolina Marka Stoffela měla největší úspěch v jediné německé skladbě večera

Edelweiss, známé z filmu Sound of Music, o legendární německé zpívající rodině Trapp family, která emigrovala do USA v období Třetí říše… Jejich set uběhl až příliš rychle. Byla to nejpoetičtější část večera.

Po nich nastoupili Deadly Gentlemen. Rozkřiklo se, jak vynikající byli odpoledne, tak se již žádní prchající diváci nekonali .Lid dychtivě vyčkával věcí příštích. Hoši od odpoledne trochu zkrotli, dali do toho víc bluegrassu a zpěvu. Obojí bylo víc než perfektní. Tentokrát se už přidávat smělo,  a tak je nechali odejít až asi po pátém přídavku. Potlesk, řev a pískot div nezbořil dům.

The Roys

Hlavní festivalové hvězdy, sourozenecký pár The Roys, nastoupily pochopitelně na konec..Zpěvačka a kytaristka Elaine Royová a mandolinista-zpěvak Lee Roy. Kapela již dle jména velmi vznešená a královská. Dokonce jejich  basák se skutečně  jmenuje Royal Masat. Jinak s nimi hraje Matt Downing na banjo a Clint White na housle. Do Evropy přijeli poprvé. Před dvěma lety jsem v Nashvillu na Music Row viděla jejich nóbl kapelní autobus a čekala velké hvězdy. Když jsem je pak živé zažila, řekla si - co na nich lidi vidí . Myslela jsem, když již jsou tak slavní z televize atd, že se museli za ty dva roky děsně zlepšit.No, asi to není má krevní skupina, znova mne zklamali. Pořád jen mluvili o svých vzorech Dolly Partonové a Ricky Skaggsovi, ale nesahali jim ani po kolena. Temperament veškerý žádný.  Měli sice pár hezkých vlastních písniček, ale ta hodina a půl pro mne byla moc dlouhá.Buď byli unaveni nebo já  jsem  moc náročný divák.Většina obecenstva byla naštěstí spokojena.

Jak už festivalová tradice káže, nakonec nastoupily všechny kapely na jeviště a společně zahrály pár písní. Obecenstvo ale marně čekalo na  tradiční  Will the circle be unbroken.

Zahájili mou oblíbenou z doby, kdy ji zpívával Tony Rice - Don’t Give Your Heart to a Rambler. Jako další následovala Fraulein od Elvise Presleyho, která německé publikum pochopitelně zvedla ze sedadel. Nakonec tedy Chris ještě zanotoval gospel Amen, Amen a potlesk nebral konce.

To už ale byla  půlnoc a festival tak definitivně skončil. Nezbývá než se těšit na příští rok!

Grand finale