No, co vám budu povídat, tak sem si devatenáctýho prosince v Praze natáh ty svý vykšeftovaný kanady vod toho karlovarskýho lampasáka z vojenskýho cvičení hrdinných vysokoškolských šiků v roce asi vosumasedumdesátym a vyrazil do Rataj nad Sázavou. Zapnul sem topení v domku po mý praprabábě, no my sme tam na podzim namontovali přikládací automat ke kotli, pak sme to asi měsíc štelovali a ten kotel ne a ne fungovat tak, jak to inzerovali.

Žral, jak se řikalo jak hejno herců, netopil, co sme mu narvali do chřtánu to druhou stranou vyhodil ve formě popela a nutmo říct, že toho popela vyplodil víc, než sežral uhlí. Pak asi po dvaceti, no to přehánim, po takovejch pěti konzultacích u výrobce sme tam narazili na chlápka, kerej po telefonu nadiktoval hodnoty nastavení a najednou kotel přestal žrát, barákem se rozlilo teplo a nekouřil ani tak nepatrně, jak kouří táborák ze suchýho dřeva. No dá se říct, že teď nekouří vůbec. Ale vlastně já sem taky kouřil, a už nekouřim.

No a vyrazil sem do Pivovárku připravenej na boj s topenim, ale tentokrát pro daleko věčí prostor. Páč za dva dny na Koncert ke konci světa tam měli přijet mladý a slavný Christmas Brass Band. Tak si řiká parta kluků z konzervy, AMU a JAMU, kerá fouká do nejrůznějších trumpet, ság, pozounů, horn, prdlafónů a podobnejch čistě dechovkářskejch inštrumentů. K tomu maj klávesy a bicí a nejkrásnější zpěvačku na světě s nejvypitějším hlasem taky na světě. A ta kočka bude zpívat jednou jak Olmerka, pokud ovšem pro haldu dětí neskončí na Vlachovce s nesmrterlnym Pepou Zímou. Christmass hrajou všecko jak řikaj kromě rocku a punku, občas střihnou Balkán nebo třeba Gigola od geniálního Taliána jménem Leonello Casucci.

No topili sme tam dva dny a teplotu sme vyhnali na ňákejch 15 stupňů, pár lidí přišlo a začali sme čekat, co se stane po konci kalendáře starejch Mayů. Ano, ty si malovali a tesali kalendář, kerej končil tim jednadvacátym prosincem dvanáctýho roku jednadvacátýho století. Mnozí vědci, kerý zkoumaj kdeco, a kerejm přišel pod brejle zrovna tendle kalendář, z toho udělali možnej konec světa, toho se chytli novináři a nejšťastnější z toho byli různý obchodníci, kerý začali prodávat soupravy na přežití, pláštěnky proti meteoritům, podzemní bunkry a letenky do velkejch výšek a bůhví jaký další pitomosti. A fakt jim to na celym světě spousta lidí prostě sežrala. Dokonce tady kousek vodsuď si jeden takovej trouba nechal na střechu svý garáže u svýho šmoulího domečku položit silniční panely, aby mu po konci světa zustala jeho nablejskaná štyrkolka věčí než von sám se štyrma kolečkama na čumáku. A aby se pak moh jezdil koukat po troskách a mrtvolách. Než taky umře.

A my sme se zatim s Christmass posunovali do nové dimenze. Pak už se hrálo na báru a ty co se hodně posunuli postupně odpadali. Mnozí si ani nepamatovali, co všechno se v tý krásný noci stalo. A mnozí další byli rádi, že si to nepamatujou. Pak někdo začal povídat ten známej fór jak těm mayskejm dlaždičům při dláždění kalendáře dojdou v roce 2012 šutry a dlaždičky a jeden řiká no to si nad tim jednou budou lidi lámat hlavu proč ten kalendář už dál není! A taky sme koukali na vobrázek Jardy Dostála kterak všechny listy kalendáře po roce 2012 sežraly myši no a tak.

Nakonec v nový dimenzi skončili všichni kromě starosty Luboše, kerej nám přišel popřát pěknej konec světa a eště před půlnocí vodešel, páč ráno šel na kance. A někerý na tu novou dimenzi čekali až do půl vosmý ráno, pak prej si řekli, že to asi prošvihli a šli vesele spát.

Tak takovej byl konec světa v ratajském Pivovárku.

No co vám budu povídat...

Foto: Otýlie Diatková