BG Nova

V šumperském H-klubu se konal koncert mých dvou oblíbených skupin – jihočeských Sem tam a domácí BG Nova. Obě jsem v poslední době měla možnost vidět jen s půlhodinovým festivalovým programem. Neváhala jsem proto a rozjela se tam vidět je naplno.

Večer zahájila BG Nova. Kapela vznikla v roce 1978, tehdy se jménem Bluegrass Nova. V osmdesátých letech zaznamenala mnoho významných úspěchů. Mimo jiné dvakrát po sobě vyhráli interpretační Portu v Plzni v letech 1983 a 1984. V roce 1984 reprezentovali Československo na bluegrassovém festivalu v Toulouse ve Francii. Měli tam obrovský úspěch. Hrál tam tehdy i legendární americký New Grass Revival. Vyrazili jim dech, neboť zahráli velkou část jejich repertoáru. Po zájezdu se překvapivě všichni vrátili, což tehdy tak úplně nebylo v kraji zvykem. Získali spoustu kontaktů, které jim pomohly otevřít cestu i na další festivaly na Západě.

Gogo Bílek a Joe Dokoupil, který žije v Holandsku

V roce 1989 je postihly dvě tragické události, na jaře jim umřel zvukař a v srpnu na cestě z dovolené zahynul skoro s celou rodinou pod koly ruského náklaďáku jejich vynikající banjista Milan Žourek. Po jeho odchodu se kapela na dlouhých dvacet let odmlčela. Na jeho památku vznikl nový festival Šumperské Pomněnky. Tam se před čtyřmi lety dali skoro v původní sestavě opět dohromady. Dnes hrají v obsazení:

Vladimír „ Riki“ Bican – akustická kytara, zpěv; Pavel „Joe“ Dokoupil – ak. kytara, baskytara, zpěv; Milan „ Mudra“ Kutman – zpěv; Karel „ Kája“ Zicha – klávesy, zpěv; Hanneke Niewenhuizenová (partnerka Pavla Dokoupila) – akordeon, zpěv; Dmitrios „ Míťa“ Mistakidis - bicí; Jiří „ Gogo“ Bílek – baskytara, zpěv; Jan „ Malíček“ Malý – banjo a steel kytara.

Zahájili písní Dům u vycházejícího slunce, pochopitelně nechyběly ani písničky Milana Žourka jako Hlemýžď a slimák a hlavně jeho nádherné Pomněnky, a také spousta písniček z repertoáru jejich oblíbených New Grass Revival. Hoši zpívají jako o život, málokterá kapela se může pochlubit tolika vynikajícími zpěváky.

Pověděli, že s následující kapelou Sem tam se potkali poprvé na Portě v Plzni před skoro třiceti lety a hned si padli do noty. Nedávno hráli u nich v jižních Čechách a teď jim tedy tu návštěvu kapela Sem tam oplatila.

Sem Tam

Kapelník Luboš Marek a zpěvačky Lenka a Pavla

Druhá legenda tohoto večera – Sem tam – má své sídlo v Týně nad Vltavou. Také oni získali dvakrát portu, a to ve stejných letech jako BG Nova – 1983 a 1984. Kapela vznikla před jednatřiceti lety a prošla jí spousta skvělých muzikantů. Například Jarda Matějů, Tonda Hlaváč, Jirka Smrž a dvě zpěvačky – záhadně zmizelá Pavlína Braunová a Pavlína Jíšová.

Kapelníkovi a houslistovi Luboši Markovi se ji podařilo – jistě nejen k mé radosti – znovu vzkřísit v sestavě Vojta Zícha – banjo; Luboš Maškara - kytara;

Prokop Seidl – basa; Pepa Pospíšilík – mandolína; a to nejlepší nakonec, dvě zpěvačky Lenka Jakschová-Huszárová a Pavla Blažková (která nahradila Míšu Krmíčkovou, zpívající momentálně v nové sestavě Žalmanova Spolu).

Kapela se mi líbí již od roku 1990, kdy jsem ji poprvé viděla ve Švýcarsku a později na několika festivalech v Čechách a moc mne tehdy mrzelo, že náhle zmizela ze scény.

Také oni předvedli bohatou paletu svého repertoáru. Zahájili písní Podzimní déšť a spousta hitů z jejich prvního cédéčka nazvaného Na ostří nože z roku 1991 následovala. Vyznačují se výrazným a kvalitním vokálním projevem, výborným doprovodem a perfektními sóly. Některé jejich texty se dostanou až pod kůži. Kapelník Luboš Marek je vynikající houslista a nad tím vším kraluje osobitý zvuka banja Vojty Zíchy. Jistě by si zasloužil přezdívku Paganini banja. Poznala bych ho se zavřenýma očima mezi tisíci jiných. Kdysi, když jsem ještě za totality poslouchala magnetofonové kotoučky z Porty, propašované přes železnou oponu, padla jsem na zadek, když jsem slyšela Blátotlačky. Hrdě jsem to potom dávala poslouchat svým americkým bluegrassovým kamarádům, jako např. Billu Keithovi nebo Peteru Rowanovi, aby viděli, jací jsou i v  Československu výborní muzikanti.

Pepa Pospíšilík a Luboš Maškara

Vojta Zícha

No, dost vzpomínek. Každopádně většina jejich skladeb je autorských. Prozradili, že v současnosti začali natáčet své nové cédéčko a také z něj spoustu nádherných písniček zazpívali. Již se na ně moc těším, brzy má být hotové. V mysli mi utkvěly hlavně Který z těch psů, Starodávná, Pravda má jen nohy bosý, Stříbrná křídla atd.

Večer utekl jako voda. Blížila se půlnoc a obecenstvo si stále vytleskávalo přídavky: Jednou dlouho spát, Jdou dál. Úplně na závěr zahráli ještě jednu novinku, jejíž název jsem zapomněla…

Celý večer jsem čekala na svou od nich nejmilejší o Novém Zélandu – Jedno oko navíc. Bohužel ji prý již nehrají. Doufám, že ji opět vezmou na milost…

Lid chtěl pořád víc, ale kapela musela ještě v noci odjet. Víc muziky by se mi ale stejně do hlavy nevešlo.

Bylo to SUPER !

Foto: Lilly Pavlak