Kapela Hickory Project (USA)

V půvabném středověkém francouzském městečku La Roche-sur-Foron, na úpatí Savojských Alp, se letos již posedmé konal největší evropský bluegrassový festival. Předcházela mu třídenní bluegrassová dílna, lektoři byli z americké kapely Hickory Project, plus několik špičkových francouzských muzikantů.

Jela jsem jako vždy se svými německými přáteli již ve středu. Bylo nádherné počasí a na dálnici žádné náklaďáky, neboť  Švýcarsko slaví 1. srpna svůj státní svátek.(1.srpna 1291 se na louce Rütli sešli zástupci tří lesních kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden a vytvořili „Věčný spolek“. Položili tím základy k pozdější švýcarské konfederaci. )

Do La Roche jsme dorazili odpoledne,  město  již hučelo bluegrassem. Hrálo se skoro před každou hospůdkou či kavárnou.  Skončili jsme u hospody, kde hrála výborná mladá a temperamentní old- timová americká kapela Bearfoot. Sešly se kolem pěkné davy. Pak se začalo blýskat a spadly první kapky, tak honem „domů“. Z dálky bylo slyšet střídavé hromy a rány od ohňostrojů. Vítr je zřejmě přinášel asi ze Ženevy, která vzdušnou čarou je poměrně nedaleko. Bouřka se rychle přehnala, a tak jsme  se šli  podívat, co se kde děje.

Před ubytovnou jamovala má oblíbená holandská kapela Lazy Tater. Přála jsem si  sice jen ukolébavku na dobrou noc, ale hráli tak nádherně, že z mého úmyslu jít spát záhy sešlo.

Ve čtvrtek jsme se po snídani vydali na výlet do nedalekého starobylého městečka Annecy.

Annecy

Mí přátelé chodí rádi pomalu, brzo jsem se od nich trhla, abych toho viděla co nejvíc.

Na rozdíl od nich běhám skoro klusem. A k vidění tam toho byla opravdu spousta. Napřed jsem si vyběhla na hrad, prolezla tamní rozsáhlé muzeum,a potom procházela uličky a kostely ve starém městě. Herberta & Company jsem našla v hospůdce, kde se nikdo neměl k tomu, aby mi přinesl objednané pivo, neboť byl čas oběda a tam kdo nejí, má smůlu – jo, sladká Francie. ..

Stalo se mi to stejné včera večer s kávou ve třech různých lokálech, tak na pivo sklo a dál běhat po památkach. Auto bylo zaparkované na čtyři  hodiny v přístavu, tak   ještě pobíhat kolem toho nádherného jezera, a natočit si do flašky ze studny  vodu -  místo  piva, co na něj byla chuť. Klobouk  jsem zapomněla na ubytovně a bylo asi 33 ve stínu, který se povětšinou nekonal…

V šest večer to vypuklo. Na podiu se shromáždili všichni úcastníci třídenní bluegrassové dílny a předvedli  svůj minikoncert. Hrdí lektoři je pozorovali a povzbuzovali.

První oficiální kapela byli Francouzi  Bluegrass Deluxe – standardní klasika. Irské Watery Hill Boys jsme také měli možnost už vidět včera ve měste. Tildon Krauz ( USA/F) nazývají svůj hudební styl Rabbit folk. Moc mne ta jejich „zaječí“ muzika ale nenadchla.

Zato mí staří známí Hickory Project z Pennsylvanie -  to bylo jinší kafe. Výborní jako vždy, ať ve zpěvu, či v rychlých instrumentálkach. Ne nadarmo si je tam každoročně zvou jako lektory na dílnu. Škoda, že chyběli basák Steve Belcher a banjista Billy Gilmore, ale na basu výborně hrála a zpívala Jillian, partnerka jejich šéfa a mandoliňáka Anthonyho Hanninghama. Kytarista Mark Morris a houslista Coleman Smith zářili jako obvykle jak pravé hvězdy.

Hraní  skončilo  před půlnocí. Nebyla jsem nějak ve své kůži, tak jsem  šla poměrne brzo spát.

Lazy Tater

Moc jsem toho ale nenaspala -   byl úplněk. Mé vlčí pudy z minulého života mi v takových nocích nedají spát. Ráno po snídani se se mnou začal točit svět a nebyla jsem schopná skoro vstát, před očima černo. Trošku jsem byla vyděšená, neboť  podobné stavy neznám.  Lazy Tater se o mne vzorně starali, nosili mi chladné nápoje, meloun a slané dobrůtky. Trošku jsem to asi s tím včerejším sluníčkem přehnala. Do večera už mi bylo ale líp a mohla jsem  opět chodit. A pak už na mne čekaly pracovní povinnosti člena desetičlenné mezinárodní poroty.

Festival začínal opět v šest a otvírala ho vynikající česká skupina BG Bazar. Zpívali napůl česky, napůl anglicky, výborná zpěvačka Alena Vítová  byla pro mne premiéra. Ve svém  repertoáru mají mnoho písní od kytaristy a banjisty Jardy Handlíře, který hraje jak s nimi, tak i s Handlem,  a proto mohla soutěžit jen jedna skupina  z nich. Škoda, měli obrovský úspěch.

Snad se jim to povede na rok.

 Kapela East -West

První soutěžící byla nová česko-slovenská kapela East -West, kolem slovenského kytarového mága Miška Vavra a Ondry Kozáka, který ovládá mandolinu i kytaru stejnou měrou. Na banjo hrál  Filip Baťo a na basu Erik Banič. Psala jsem vám o nich v minulých článcích ( Mistři akustické kytary a Jamboree Strakonice). Ti to  pěkne rozjeli a lid žasnul nad jejich perfektní muzikou. Mnozí (pochopitelně i já) je tipovali na vítěze.

Další v řadě byli Madaři Poa Pratensis, se dvěma Slováky, dobristkou Adrienn Bodyovou a

banjistou Milanem Ikhardem. Jejich zpěvačka Katrin Dabousová má přímo andělský hlas. Nemají rádi smutné negativní písničky a jejich muzika je velice osvěžující. Hrávají poměrně často i v Česku. Ale už jsem je zažila v lepší kondici. Asi nebyl zrovna jejich den.

Lazy Tater, ma nejmilejší holandská kapela,  se loni umístila na třetím místě, letos jim to šlo ještě líp. Jejich hlavní zpěvák Ronnie Snippe má nádherný hlas a celá kapela krásné vokály, moc ráda je poslouchám. Znám je už léta.

Po nich nastoupila americká old- timová kapela Bearfoot, která to roztočila ve městě už ve středu večer. Na podiu byli už trošku učesanější a něco mi tam chybělo, když měl každý z nich před sebou mikrofon. Nejvíc se mi líbila jejich houslistka Angela Oudeanová a zpěvačka Nora Jane Struthersová. Kapela pochází z Aljašky, nyní mají sídlo v Nashvillu. Viděla jsem je tam vloni na podzim v trošku jiné sestavě.

Turquiose

Největším zážitkem pozdního večera byla francouzská, tedy spíš mezinárodní Turquiose, kde místo zaneprázdněného Christiana Segureta hostoval italský mandolinista Martino Coppo z Red Wine. Zpěvačka Natalie Shelarová je původně z Arizony, na kytaru hraje Jeanmarie Pieschuitta a na banjo jeden z nejlepších francouzských banjistů Jean-Marc Delon (známý z legendární kapely Bluegrass 43). Kapelu znají i v Americe, jsou to napůl profíci. Senzace!

Museli přidávat, což jim jako poslední kapele bylo dopřáno. Jinak to přísný časový rozvrh obvykle nedovolí.

Tentokrat nebylo  žádne veselení po koncertě, zítra na nás čekal náročný den.

V sobotu v jedenáct jsme jako porotci byli pozváni s festivalovými hvězdami na radnici ke starostovi.Je to každoroční sláva s malou recepcí a oficiálními rečmi. Starosta, který před sedmi lety ještě neměl ponětí, co je to bluegrass,  se dnes stal naštěstí jeho největším stoupencem a celé město během festivalu bluegrassem žije. Letos už měli přes 180 dobrovolných pomocníků, kde jinde se to najde ?

Sobotní program začínal v poledne.Zahajovala maďarská skupina Acoustic Processing Unit a po nich následovala česká Giant Mountains Band s americkým frontmanem Lucienem Holmesem.  Také měli na to soutěžit, ale co se dá dělat, vzali jenom deset kapel. Byli výborní a všem vyrazili dech, když  jednu americkou písničku zazpívali přeloženou do francouzštiny. Obecenstvo se mohlo utleskat. Jde vám to super, hoši !

Holanďanka Liz Meestersová si místo ohlášene kapely přivedla pár přátel. Pěkné, ale nic moc.

Lonesome Day, jejíž jádro tvoří kytarista Jean Paul Raffin a harmonikářka a zpěvačka Marion Thebaultová,  hráli místo Nashville Airplane, kteří nemohli přijet. Přivedli si  posilu, banjistu a mandolinistu. Moc se líbili. Jako duo jsme je také zažili ve středu ve městě. Zahráli set na hlavní scéně,  a pak se přesunuli zahrát do pavilonu, kde probíhal program pro děti.

Následovala přestávka, během které se v hudební škole konal Master Workshop. Obyčejně to bývají dílny pro jednotlivé nástroje, ale tentokrát to bylo pojato jako setkání tváří v tvář s festivalovými hvězdami. Byly tam kapely Ronnie Bowman Band, Hickory Project a spousta jiných muzikantů odpovídala na otázky publika a sem tam i něco zahráli a zazpívali.

Po přestávce jsem byla  zvědava na legendární ruskou kapelu Kukuruza, jejíž vznik se datuje již z druhé poloviny sedmdesátých let. Přemýšlela jsem  o tom, zda tam vůbec někdo z té bývalé sestavy zůstal. Peter Rowan vždy básnil o jejich zpěvačce. Nevím jak v Čechách, ale v Americe je v devadesátých letech znal kde kdo. Zahráli nějaké country a pár ruských písní…

První  sobotní soutěžící, italský Bluegrass Stuff kolem mandolinového virtuosa Massima Gattiho,  se na svoje vystoupení  pečlivě připravili. Muzikanti byli nádherně oblečeni do různobarevných sak a moc jim to slušelo. Bohužel, vystoupení jejich nové sestavy něco chybělo. Nejen  tanec kolem mikrofonu,  nějak se jim nedařil ten správný kontakt s obecenstvem. Jedním slovem mne zklamali.

Zato slovenská kapela Candy Floss (taky jsem již o ní několikrat psala) se dvěma zpěvačkami Patricii Pivoluskovou a Simonou Šmidtovou, která hraje výborně na banjo,

kytaristou Dušanem Hroncem, snad nejlepším slovenským mandolinistou Michalem Barokem a vynikajícím houslistou Michalem Kováčem a Antonem Narodou na base,  zaujala obecenstvo na první pohled.  Nádherně zpívají i hrají, je radost se na ně dívat i  poslouchat.

Jasní favorité!

Legendární belgická kapela Sons of Navarone patří už dlouhá léta k mým nejoblíbenějším. Loni jsem je tipovala na vítěze, ale kvůli nemoci nakonec nemohli prijet. O to víc jsem jim držela palce letos. Skvěle  zpívají i hrají a také je radost na ně koukat. Zkrátka byli vynikající. Jejich mandolinistu Thierryho Schoysmana jste již měli možnost vidět jako banjistu kapely Rawhide ve Strakonicich, na kytaru hraje Jef van Peer, na basu Quido Bos a na banjo Eugene O’Brien.

Slavnostní ohňostroj byl původně plánovaný na konec festivalu v neděli v noci. Kvůli děsně nepříznivé předpovědi počasi jej pořádající přeložili na sobotu,  a tak vypukl rázem desáté.

Jeden z nejkrásnějších, které jsem kdy zažila. Rakety létaly za hudebního doprovodu nádherného Appalachian Concerto od Krüger Brothers. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Magicky moment!

Ronnie Bowman Band

A už zde byly hlavní hvězdy ze zámoří-  Ronnie Bowman Band. Ronnie je nejenom vynikající zpěvák, ale hlavně píše nádherné písničky a výborně hraje na kytaru, jeho žena Garnet s ním zpívá, banjista Cory Walker hrál donedávna se Sierrou Hull. Kapelu doplňuje mandolinista Chris Webb a basák Greg Martin. Zahráli  spoustu Ronnieho hitů, jako Cold Virginia Night, Man I Try To Be, Three Rusty Nails atd. Nádhera ! Ke konci jejich setu se začalo blýskat…

Už po půlnoci nastoupili lonští vítězové, česká kapela Blackjack. Nebe se otevřelo a vylilo na nás kýble vody a většina obecenstva se prchla schovat.  Přesně, jako když loni začali hrát předloňští vítězové, G-Runs’n Roses…pak pršelo celou noc.  A letos to dopadlo úplně stejně…Zřejmě tamní  nebe nějak  vítězům nepřeje…

V neděli ráno v devět hráli v kostele na mši Bluegrass Stuff , ale kvůli balení jsme to nestihli.

Ještě pořád pršelo, ale během snídaně ze šedých mraků začalo trochu prosvítat modro.Vyjeli jsme včas, abychom určitě nepromeškali první polední kapelu.

Moc jsem na ni byla zvědavá a mé očekávání ještě překonala. Dvorak Bluegrass String Quartet hraje ve složení Raphaél Maillet – housle, Gil Lechanal- basa, Giles Rezard – banjo a Dorian Ricaux – kytara a mandolina. Učarovala jim Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka a hlavně jeho Americký quartet v F duru, který vznikl během Dvořákovy navštěvy Spojených států v roce 1893. (Před několika lety jsem se tam vydala po jeho stopach a navštívila mimo jiné americké městečko Spillville v Iowě, kde je dodnes silná česka komunita, a na Dvořáka s láskou vzpomínají. Tak také toto dílo vzniklo. Měla jsem v úmyslu o té návštěvě a starých českých komunitách v Minnesotě, Illinois, Chicagu, Iowě či v Severní Karolině něco napsat, ale ještě mi na to nevyšel čas. Materiálů mám spousty, snad se k tomu někdy dokopu. Létám pravidelně do Ameriky od sedmdesátych let, ale poprvé jsem tehdy objevila staré krajany a Sokoly, kteří dodržují tradice už více než sto let.)

Každopádně kapela zahrála Americký quartet v F duru o čtyřech větách (původně pro dvoje housle, violu a cello) v bluegrassovém obsazení. Zahájili skladbou Cheyene, a pak již přišel na řadu koncert. Přestávky mezi jednotlivými větami prokládali americkými bluegrassovými  či westernswingovými skladbami. Měla jsem celou dobu husí kůži a na festivalovém plácku by bylo snad slyšet spadnout jehlu. Jako jediná kapela měli standing ovations – potlesk ve stoje a byl jim dovolen přídavek.Myslím, že by to byla bomba na každém českém festivalu. Pořadatele, kdo byste měli zájem, dejte mi vědět. Hoši by si rádi zahráli v pravém domově Antonína Dvořáka….Kromě koncertu Kruger Brothers jsem takovou nádhernou klasiku na festivalu ještě nezažila.

Po nich nastoupili jediní Švýcaři - Bluegrass Family -  která hraje už 36 let. Moc se líbili.

První soutěžní kapelou  byl rakousko-český New River Train s banjistou  Tarasem Ševčíkem z Bad Ischlu, Mildou Tomanem , Michalem a Filipem Hromčíkovými z Brna (otec a syn).

Nádherné vokály, repertoár dalece přesahující bluegrass. Udělali si tam spoustu nových fanoušků!

Další kapela byla francouzská Grassy Point, veteráni slavného festivalu v Toulouse před třiceti lety. Myslím, že letos to byla ta nejslabší sestava.

Zato český Handl pěkně přivedl publikum do varu. Krásné aranže, výborná instrumentální práce a nádherné vokály. Lenka Krausová zářila jak sluníčko, zpívala jak slavice, předvedla  super basové sólo a jak se hraje na basu lžičkou. Radim Duda dělal divy s mandolinou, Jardu Zantu si snad někdo pamatujete jako bývaleho banjistu z Modrotisku. Tak dobře hrát jsem ho ještě neslyšela, překonával se v krásných beackupech. Jarda Handlíř exeloval jak na dobru, tak na kytaře a to celé doplňovali mí ne moc známí František Kratochvíl s mandolinou a kytarou a Jaromír Janda s mandolinou a houslemi. Ti tedy určitě svůj VELKY DEN měli ! Výborně!

Poslední soutěžní skupina byla italská 0039 ( jak se přejmenovala bývalá milánská  Bononia Grass, když vyměnila tři členy kapely -  podle telefonního předčíslí Italie 0039) . Výborní muzikanti jeden vedle druhého, dobrista Paolo Ercoli, basistka Maria Grazia Branca, Luca Bartolini na kytaře, Gianni Stefanini na mandolině a na banju syn od banjisty z Red Wine, s kterými hraje na basu , Marco Ferretti. Toho jste již taky měli možnost vidět v Česku.

Poslední festivalová kapela byla opět česká – Grass Road kolem Petra Třebického mladšího. Skupina, ve které jsou hned tři děvčata. Také se moc líbili, ale měli smůlu, protože  ke konci setu se  opět otevřelo nebe.

Pořadatele chtěli sice následující vyhlašování cen přesunout do tělocvičny jako loni, ale déšt trochu ustal, tak se  přece jen konalo venku.

Plácek La Roche

Letošní vítězové:

Evropskou kapelou roku 2012 se stali z velkým předstihem Sons of Navarone z Belgie, kteří si to víc než zasloužili za ta dlouhá léta, co nás obšťasťnují  nádhernou muzikou. Na druhém míste se umístili  -  také velice zaslouženě -  Holanďané Lazy Tater. Třetí místo obsadila vynikající slovenská kapela Candy Floss. Čtvrtí byli italští 0039, pátý český Handl.
Pak už to bylo s body hodně těsné, však také se do soutěže  dostalo deset kapel z pětatřiceti přihlášenych. Srdečně gratuluju nejen všem vítězům, ale i  všem  účastníkům soutěže, protože  letos to bylo nabité jako nikdy a příčka byla hodně vysoko.

Festival byl jako vždy senzační, potěšilo mne, že za mnou přišli dvojí návštěvníci z Čech s tím, že se po přectení mého článku tam rozhodli jet a že se jim tam moc líbilo.

Už se těším na příští rok !

Foto Lilly Pavlak

Další fotky si můžete prohlédnout zde: