I ve svém devátém ročníku v roce 1975 měla Porta stále ještě putovní charakter. A přes tradici uplynulých osmi ročníků a dobré zkušenosti se soutěžícími i diváky ve všech místech, kde se konala, se stále ještě setkávala s nedůvěrou. Přesto, že Porta byla v roce 1975 zařazena do Celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti a její národní finále se mělo uskutečnit od 3. do 6. července v Chebu. Alespoň takový byl záměr hlavního pořadatele ČÚV SSM a ústředního štábu Porty ještě v únoru.

Ale opět zapracovala už zmíněná nedůvěra a opět bylo nutné hledat jiné místo, kde by se národní finále mohlo uskutečnit. A opět, stejně jako v roce 1971, podali pomocnou ruku Moraváci, tentokrát z města bot a ponožek, z Třebíče. Ani zde se to ale neobešlo bez počátečních pochybností, ovšem třebíčtí nakonec projevili Portě a jejím divákům důvěru, a ti ji nezklamali. Však také na závěrečném setkání účinkujících a organizátorů Porty s představiteli města bylo řečeno: „Dobré zkušenosti, které jsme s Portou v Třebíči nabyli, budeme šířit jak to bude v našich silách, aby následníci Třebíče - příští pořadatelé Porty - nepřistupovali k tomuto festivalu s podobnými pochybnostmi, jako zpočátku třebíčtí.“ Nedůvěra, se kterou se Porta řadu let potýkala, měla několik paradoxních a mnohdy vzájemně si odporujících příčin, zaštiťovaných nevysloveně „ideologickou ostražitostí“ a z ní vyplývajícími čistkami éry normalizace. Ideologickým paradoxem té doby byl odboj lokálních politických náčelníků vůči centrální moci, vedený mottem „papežštější než papež“ - i když centrální moc totálně ovládala celou zemi. A pod pláštíkem „ideologické ostražitosti“ se navíc mnohdy skrývaly i čistě osobní motivace.

Jen za takové situace mohlo docházet k tomu, že Porta byla ústřední mocí - ČÚV SSM, ministerstvem kultury, atd. - posvěcena, dotována a zařazena do kalendáře celostátních kulturních akcí, a přitom současně odmítána lokálními papaláši. Někdy, jako v případě jabloneckých náčelníků, s naivním odůvodněním „žádnou kontra hudbu si k nám nepustíme“ - když si pojem country, tedy „vesnické“ muziky, přeložili jako „kontra“, tedy hudbu „kontrarevoluce“. (To, že v zásadě jako přísloveční blahoslavení chudí duchem trefili mimoděk hřebík na hlavičku, není už pro pochopení atmosféry doby tak podstatné.) Jindy, jako v případě severomoravského krajského kola v Zábřehu, se místní náčelníci snažili alespoň alibisticky zaštítit cenzurou. Mnohdy však se zcela neočekávanými výsledky. Svazek textů, předkládaných řekněme dvaceti soutěžícími kapelami, byl značně tlustý, a tak není divu, že si místní inspektor kultury, pověřený cenzurou, „vypomohl“ tím, že zcela namátkou vyškrtl některé písně, aniž by jejich text vůbec četl. (Jak pak přiznal „Musel jsem něco vyškrtnout, jinak bych to sám odnesl, že nejsem dost bdělý a ostražitý.“.) Pikantní, zvlášť pro severní Moravu, však bylo, že tímto způsobem vyškrtl jednu báseň „hornického klasika“ Petra Bezruče, kterou jedna folková skupina pro Portu zhudebnila...

Osobní motivace, opírané často o naprostou neznalost a skrývané pod „ideologickou ostražitostí“, však byly zřejmě v naprosté převaze rozhodující. Místní náčelníci, odchovaní dechovkou a budovatelskými písněmi 50. let nebyli prostě schopni generačně pochopit novou hudbu mladé generace - a navíc se i obávali „špinavých trampů, opilecky se jim potulujících po městě“. A zřejmě proto byli pak tam, kde Portu nakonec povolili, tolik překvapeni tím, jak jsou její účastníci i návštěvníci ukáznění a ve všech směrech ohleduplní.

V tomto nepochopení však nebyli až tak úplně osamoceni. Vzpomínám si, že když jsem v polovině 70. let produkovali pro edici časopisu Mladý svět jedno z prvních gramofonových alb trampské hudby Písně dlouhých cest s Hoboes, Kapitánem Kidem, Pacifikem, Wabi Daňkem a Brontosaury, ptali se mě technici supraphonského studia Mozarteum zcela vážně, jestli jim tam trampové z parket nezapálí táborák...

Nahrávání mělo i další humorný aspekt, pro tehdejší zideologizovanou dobu zcela příznačný. S ideologickou čistotou se prosazovala i čistota jazyka, vše muselo být ve spisovné češtině a hovorový jazyk se prostě v písničkách nepřipouštěl. Texty, vybrané pro nahrávání, museli jejich autoři příslušně uhladit, a jejich interpretům, zvyklým v nich na hovorové obraty, dalo velkou práci se je takto upravené naučit. No a jednou se při nahrávání zjistilo, že schválené spisovné texty hudební režisér natáčení prostě nemá. Měl jsem náhodou u sebe kopie - ale těch původních, nespisovných textů, a tak jsem je mlčky režisérovi dal. Bylo pak až dojemné, když režisér přerušil Wabiho Ryvolu, zpívajícího v potu tváře nadřený spisovný text: „Stop! Já tady mám v textu ,bejval´ a ne ,býval´. Začněte znovu!“

Ale vraťme se do Třebíče, kam se národní finále Porty 1975nastěhovalo od 10. do 13. července. Tomu ovšem předcházelo osm krajských kol, která se konala v Praze, Kutné Hoře, Českých Budějovicích, Horním Slavkově, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Zábřehu na Moravě a Brně a zúčastnilo se jich téměř 200 skupin. Ty nejlepší se nakonec sjely v uvedeném termínu do Závodního klubu ROH Borovina. Tam Porta vlastně žádným nováčkem nebyla. Před pěti lety se právě zde konalo jedno z jejích prvních předkol. Soutěžní řád Porty 1975 byl poněkud pozměněn. Bylo zrušeno rozdělení country a trampské kategorie na tradiční a moderní. Dále byl průběh národního finále oživen nesoutěžními vystoupeními pozvaných hostů, a to jak v průběhu soutěžních koncertů, tak i v podobě recitalů a při závěrečné Dvoraně. V Třebíči se představily skupiny Marsyas, Zelenáči, Pacifik, Krajánci, Spirituál kvintet, Blátotlačky a Krakatit. Propojení soutěžních koncertů a recitalů, v roce 1975 zvláště rozsáhlé, bylo chytrým dramaturgickým nápadem. Na Portu se sjelo tolik zájemců ze všech koutů Čech, Moravy i Slovenska, že se do festivalového sálu ZK Borovina, který byl poměrně malý, všichni prostě nevešli, a tak mohli „porťáckou“ atmosféru alespoň trochu vstřebat na recitalech v Jednotném klubu pracujících a v kině Sputnik. Navíc se kousek této atmosféry dostal i mimo Třebíč, do jejího okolí. Zasloužily se o to recitaly v Jaroměřicích nad Rokytnou, na vodním díle Dalešice, v Náměšti nad Oslavou a v Moravských Budějovicích.

První, čtvrteční soutěžní koncert patřil country skupinám. Přinesl punc špičkových instrumentálních výkonů, i když díky tomu zároveň i jistou stereotypnost. Bluegrass si ještě žezlo vyrvat nenechal a seriály různých expresů, byť pomerančových (a třeba i pod jinými názvy) byly i přes výborné výkony fiddlerů a banjistů takřka úmorné. Sólovým zpěvákům se, až na čestné výjimky, dařilo méně, vícehlasým vokálům ještě méně. Jednou ze zmíněných výjimek byli pražští Formani, vítězové country kategorie. Podali velmi pěkný výkon, podložený solidním muzikantským základem a hezkými písničkami. Byli i jednou z mála soutěžících kapel, které na rozdíl od tzv. „skupin na tři soutěžní písničky“, dokázaly upoutat i v pestrém komponovaném programu. Z dalších skupin zaujali zejména brněnští Hráči. Od svých dřívějších, trochu komerčních nešvarů se už zcela oprostili a druhou nejvyšší trofej získali naprosto oprávněně. Třetí místo v country kategorii obsadila teplická skupina Foucmouk. Mimo to bylo uděleno ještě několik čestných uznání a uznání poroty za sólové výkony.

Druhý večer probíhala již tradičně soutěž trampských skupin. Byl to výborný koncert. Trampské soubory se představily v široké stylové, repertoárové i interpretační paletě na vysoké úrovni. Při rozhodování poroty bodovalo takřka všech dvanáct soutěžících skupin a projevilo se to i ve výsledcích, kde umístěním byly oceněny čtyři skupiny a dalších šest získalo uznání. Jako pozitivní se projevilo zrušení dílčího dělení na tradiční a moderní, což bylo zejména v trampské oblasti provázeno dlouhými spory. Trampský koncert na Portě 75 ukázal, že tyhle spory už odvál čas. Stíraly se však nejen rozdíly mezi „tradiční“ a „moderní“ trampskou písní, ale i rozdíly mezi trampskou písní a folkovou a country hudbou. Nejlépe to prokázali vítězové trampské kategorie, pražští Brontosauři. Možná, že někoho jejich zařazení nekonvenčního tématu o Johance z Arcu vedle čistě trampských písní překvapilo, ale právě tato píseň stírání rozdílů výstižně dokumentovala. Velmi příjemně zapůsobila i kadaňská Verumka, jejíž aranžmá písničce Vojty „Kiďáka“ Tomáška Bál česačů bavlny neobyčejně prospělo. Verumka obsadila druhé místo a o třetí se v trampské kategorii podělila pražská kapela Spirála s pardubickou Stopou.

Poslední soutěžní večer, sobotní, patřil folkovým skupinám. Žánrovou pestrost folku vůbec neohrozil stereotyp, tak jak to diváci pociťovali u country kapel. Třináct soutěžních souborů ukázalo nejméně tolik různých poloh folkové hudby. Na rozdíl od dřívějška větší část repertoáru tvořila vlastní tvorba, méně už byl zastoupen zpracovávaný folklór. Kromě toho se folkoví autoři i skupiny pustili do dalších oblastí. Jak blízko má folk například k poezii, dokázala celá škála písní, zpracováním Pilařovy Balady o neznámém vojínovi armádní skupinou Dalibor počínaje a třeba dadaistickou Košilelou Christiana Morgensterna v provedení královéhradeckých Výletů konče. Portu a vítězství ve folkové části si odvezla mladá pražská dívčí skupiny Slzy. Velkým překvapením bylo ústecké C studio veterána a zakladatele Porty Jiřího Šosvalda. Skupina hrající původně tradiční, potom moderní country, přešla tentokrát k folku a hned se jí podařilo získat druhé místo v této kategorii. Inu rodilí muzikanti se nezapřeli. Třetí stupínek obsadili pražští Orátoři a dále byla udělena čtyři čestná uznání.

Autorská soutěž tentokrát poprvé probíhala současně s interpretační, ale chybělo - pro porotu i posluchače důležité - veřejné předvedení autorských prací, které byly posuzovány pouze podle magnetofonových nahrávek. Do soutěže bylo zasláno 450 příspěvků, což byl rekordní počet, ale tento sympatický rys na druhé straně poznamenala nízká úroveň zaslaných skladeb. V předchozích letech bylo obvyklé, že se v autorské soutěži sešel slušný počet opravdu hezkých písniček, tentokrát byla porota ve velkých rozpacích. Nakonec neudělila portu v kategorii country písniček ani v textařské kategorii. V trampské části porta sice udělena byla, získal ji Kapitán Kid za písničku Buď pro mne, ale ani tato melodie neodpovídala úrovni v minulých letech. Druhé místo si zajistil Jiří „Sint“ Nekvapil písničkou Závrať a třetí Vojta „Kiďák“ Tomáško písničkou Opiový vůz. Ve folkové kategorii zvítězila písnička Sen o náměstí od autorek Jarmily Matouškové a Zuzany Knížkové ze skupiny Slzy. Bylo zajímavé, že vůbec neuspěli renomovaní autoři. Nepřinesli nic nového, neboť uplatňovali své obvyklé, zavedené tvůrčí přístupy. Ovšem, jak se později ukáže, byla tato krize autorské soutěže pouze dočasná.

Nedělní Dvorana Porty se konala paralelně na dvou scénách - v ZK Borovina a v Jednotném klubu pracujících. Jen tak bylo možné alespoň částečně uspokojit zájem diváků. V Borovině byli hosty Krajánci, Blátotlačky, Marsyas a Pacifik, v JKP Spirituál kvintet a opět Blátotlačky. Jinak se na obou scénách vystřídaly všechny oceněné skupiny. Oba závěrečné koncerty byly tradičně vyvrcholením Porty. Opadlo soutěžní vzrušení a nervozita, oschly slzy, jen radost z výsledků, kamarádského setkání a muzicírování zůstala. A tak všichni, vítězové, neporažení, poražení i posluchači, se rozcházeli s vědomím, že to vše stálo za to a že se těší, až se za rok opět všichni sejdou. Takže nakonec ještě pohled předsedy poroty a vedoucího Spirituál kvintetu dr. Jiřího Tichoty na finále Porty 1975:

„Trojí hromské ,ahoj´ a nesčíslné ,umí!´. Dovoněla udusaná tráva zpod evrplejek pětistrunných bendž, dočoudily trojpolínkové ohýnky v letitých písničkách zasloužilých tatíků, dozněly písničky jihočeských hrází, nápady vousáčů, maturantek, svobodníků. Skončila Porta 75. Jaká byla? V něčem jako vždy: country večer předvedl suitu instrumentální ekvilibristiky, trampská část zadýchala sál důvěrnou kamarádskou náladou, folkový večer přinesl bohatou mozaiku nejrůznějších stylů. Jako vždy nás vtáhla do svého podmanivého mumraje. V mnohém byla jiná, ale jistě prospěje několik taktů pauz, než začneme účtovat. Ukazuje se, že mnoho skupin již pochopilo, že cesta přejímání cizích osvědčených hitů je sice stále ještě nejpohodlnější, ale že taková produkce již neuspokojuje ani stále informovanějšího posluchače, ani je samé. A tak se hledá. Pokusy však nemohou být vždy úspěšné. Chci přesto podtrhnout, že hledání má své oprávnění, a radost z úspěchu - z nalezení vlastního výrazu a vlastní tváře - za několik neúspěchů stojí. Jsem přesvědčen, že na příštích setkáních stále častěji uslyšíme například country skupiny, které opustí klasická schémata, ustálené nástrojové složení, námětovou oblast textů, apod. Kdosi v porotě letos poznamenal, že by nám za chvíli mohly country kapely přijít třeba s dudama. Já bych konečně nebyl proti. Bude-li mít někdo dobrý hudební nápad a dobré dudy, ať se do toho pustí. (Jak jasnozřivé, o pár let později s dudami Aleše Maudra skutečně přišli Greenhorni). Protože v umění, a k tomu se i my chceme skromně hlásit, neexistují žádná neměnná schémata a bez odvahy k překračování teorií vytýčených norem bychom dodnes zpívali jednohlasý gregorián. Pojmy country, folk, trampská píseň jsou jen pomocníci při našem domlouvání. Jejich faktický obsah však bude měnit živá hudební praxe. A ta nebude přešlapovat na místě. To ovšem neznamená, že každý experiment je lepší než ustálená tradice. Má-li někdo ukazovat další cestu,, musí v sobě mít spolehlivý kompas. Proto každý važme své možnosti. V hudbě je dovoleno všechno, musíme však na to mít. Do dalších ročníků si tedy přejme hodně odvahy i hodně skromnosti, hodně opravdovosti i hodně bezprostředního českého muzicírování.“

Co říkáte předvídavosti Jirky Tichoty v roce 1975 v oblasti daných hudebních žánrů z dnešního pohledu?

Ale Porta v tehdejší době už nebyla pouze záležitostí amatérů a nadšenců, ale začali se na ní objevovat i renomované osobnosti naší kulturní sféry. Takhle na třebíčskou Portu vzpomíná divadelní režisér Zdeněk Pošíval:

„Na Portu vzpomínám rád nejenom kvůli tomu, že v jisté době šlo o jednu z mála svobodně a poctivě míněných kulturních akcí, na níž vystupovali slušní lidé, ale i proto, že jsem směl a mohl být při tom. Počátkem sedmdesátých let si normalizátoři vymysleli, že obor divadelní režie patří mezi takzvané nomenklaturní činnosti, takže jsem nemohl své vlastní povolání vykonávat jako zaměstnání. Diplom z AMU mi ponechali, protože věděli, že umělečtí ředitelé kvůli osobní pozici si dají velký pozor, aby nesvěřili práci ideově pochybeným či pomýleným tvůrcům. Pořadatelé Porty ale nikoho nekádrovali. Řekl bych dokonce, že věděli, ale na nic osobního se mě neptali. O ničem jiném než o věcech, jež se dotýkaly výhradně programu, se tam prostě nemluvilo.

Pro režijní scénickou organizaci soutěžních vystoupení měli režiséry z televize, ale mne potřebovali pro vystavění galakoncertů, které vyžadovaly navíc určitou divadelnost. Šlo v podstatě o vytvoření jakési jevištní kompozice ve scénickém obrazu, který z tématu i žánru evokoval potřebnou atmosféru. Nejvíc se to projevilo ve třech večerech po sobě, které na prknech třebíčského divadla byly každý věnovány jinému hudebnímu žánru. Ode mne se pochopitelně očekávalo, že hudební sdělení budu nějakým způsobem vizualizovat, jednoduše řečeno, že udělám z večera show. Samozřejmě bez potřebné finanční injekce, protože peněz se nedostávalo. Mít na takovou produkci peníze, nechal bych povolat scénografa nebo architekte, aby navrhl a vyrobil patřičné dekorace, jak se to dělá u reprezentačních pořadů. To ale nešlo. Zato mě pořadatelé obklopili celou partou dobrovolných asistentů, což mě dost překvapilo, protože obvykle si vystačím maximálně s jedním. Z těchhle lidí se však naprosto nečekaně a k mému nemalému údivu vyklubali zapálení a obětaví pomocníci, kupodivu nezatížení návyky profesionálních manýr. Tím mám na mysli, že neremcali s typickými socialistickými argumenty, že to či ono nelze udělat. Raději hledali způsob, jak by se to udělat dalo. Byla to asi jediná možnost. Sehnali v Třebíči všechno, co bylo zapotřebí, a vyrobili dekorace takříkajíc z ničeho.

Pro každý večer jsem koncipoval jeviště jinak. První představení v divadle bylo sestaveno z folkových souborů a písničkářů. Do prostoru scény jsme zavěsili na tahy holou a košatou větev a kolem nich řadu artefaktů z různě posbíraných rurálních předmětů, včetně jednoho trakaře. Tuhletu výtvarnou ambaláž dotvořilo nasvícení, v třebíčském divadle naštěstí z dobře vybaveného světelného parku. Nebáli jsme se pestrosti: zadní bílý prospekt zbarvily dočervena spodní vany, z portálů pak reflektory s barevnými filtry mířily na zavěšené předměty. Účinkující skupiny a sólisty pak vodili asistenti z balkonu pohyblivými ,kanóny´, pruhem bílého výrazného světla. Barevný prospekt se v pozadí měnil s příchodem každé nové skupiny: červené tónování vystřídalo žluté, zelené, oranžové, růžové, fialové... Druhé představení, věnované country muzice, jsme připravovali přes noc, neboť následující den probíhaly již od rána v divadle zvukové zkoušky. Tentokrát se zadní prospekt nenasvěcoval, ale tvořil ho jen tmavý šál, jinak také nazývaný ,černý horizont´. Bylo to proto, že jsme prostředí umístili do interiéru jakéhosi ,saloonu´. Namísto rurálních předmětů a větví jsme zavěsili na tahy nejrůznější staré lustry a všelijaké lampy. Na několik stojacích litinových věšáků, rozmístěných různě po scéně, jsme zavěsili typické atributy westernů - stetsony, opasky, pláště, holstry a zbraně. Tentokrát se na předměty svítilo výhradně žlutými filtry, evokujícími metaforický obraz jakéhosi baru, v němž svítí petrolejky. Kapely a zpěváky jsme opět vodili z balkonu. Na děkovačku po písni se vždy rozetmělo jeviště prudce bílým a jednolitým pracovním světlem, ale následující soubor nastupoval k mikrofonům vždy z polotmy.

Se třetím představením, jehož tématem byla trampská píseň, jsem si dost lámal hlavu. Chtěli jsme ještě něčím překvapit a možná se i trochu exhibovat. Na každý pád jsem pocítil potřebu nějak rozhýbat jeviště a zbavit ho dekorativní statičnosti. Při předchozích představeních měly kulisy funkci čistě estetickou, ale jinak do hry nikterak nevstupovaly. Interpreti s prvky scény prostě nijak nehráli, dekorace byla pouhým nástrojem beze strun. Předchozí večery byly sice opticky vydekorovaná představení, ale pochopitelně v nich převažoval koncertní charakter. U trampské písně mi šlo spíš o potlach. Nakonec jsem řešil scénické prostředí iluzí, jako by vystoupení probíhalo u řeky či rybníka. Prostě ,u vody´. Použil jsem k tomu stařičký a již polozapomenutý divadelní trik. Dělá se to docela jednoduše. Zadní prospekt, nyní opět ze světlého a rovného šálu bez faldů, se nasvítí spodními vanami s tmavěmodrými filtry, takže evokuje podvečerní oblohu. Do portálu se umístí skrytý reflektor na stojanu a sklopí se tak, aby jeho paprsky mířily na zem do lavóru s vodou. V ní jsou ponořené střepy rozbitého zrcadla. Odrážené světlo z lavoru se musí nasměrovat tak, aby házelo ,prasátka´ na modrý horizont. Efekt by nebyl úplný, kdyby nepůsobil jako odraz zčeřených vln vodní hladiny. Vyžaduje proto neustálý pohyb vody v lavóru. A tady nastal drobný problém. Přes veškerou ochotu jinak snaživých asistentů se žádnému z nich nechtělo dřepět po celý dlouhý večer v úkrytu portálu a nepřetržitě a ,něžně´ míchat klacíčkem vodu v lavoru. Nebylo divu, měli toho za tři dny neustálé permanence až nad hlavu, nicméně slíbili, že na to určitě někoho seženou. Vyřešili to konkurzem.

Ani mezi příznivci a obecenstvem Porty nechyběly vždy a všudypřítomné žádostivé osůbky, jejichž touhou bývá předvést se v nějaké podobě zrakům veřejnosti. Nedalo asi příliš práce vypustit po Třebíči šeptanou zprávu, že se hledá pohledná, pěkná a hlavně něžná dívka pro účinkování v závěrečném galakoncertu v divadle. O průběhu výběru nic nevím, nebyl jsem u něho, ale údajně se hlásila řada adeptek. Mně představili až vítězku. Měla sice v očích zadostiučinění, ale červenala se trémou z představy veřejného vystoupení a chvěla se obavami, neboť netušila nic o nárocích svého uměleckého úkolu. Myslím, že se jí ulevilo, když se dozvěděla, že bude kvedlat vodou v lavoru. Virtuální hladina se pak ,něžně´ čeřila po celý večer. Dívku potom pozval na jeviště při svém závěrečném slově konferenciér Mirek Kovářík a představil ji obecenstvu, jakožto trpělivou původkyni onoho jevu. Ukláněla se s nepopsatelně skromnou pýchou.

Každý však netouží zvýraznit svou osobu. Dodneška mě straší v paměti odpor Kapitána Kida k nápadu vypíchnout jeho vystoupení pěkně do prostoru. Jak jsem se už před chvílí zmínil, zmocnila se mě touha zatáhnout předměty na scéně mnohem víc do hry. A tak jsem rovnou plochu jeviště rozbil různě roztroušenými praktikábly a překryl je kobercem, aby namísto podlahové placky vznikl jakýsi terén, v němž se mohli účinkující uvelebit a nemuseli tudíž sedět na dobově nestylových křeslech. K levému portálu jsme navíc postavili vysoký stojací žebřík s plošinkou, kam zvukaři nainstalovali mikrofony. V mých očích to bylo místo, které významotvorně odpovídalo přímo náčelnickému postavení a báječně dominovalo celému prostoru. Snad to bylo ode mne silně naivní, ale já to vymyslel právě proto, abych náležitě zvýraznil vystoupení Kapitána Kida, jehož jsem považoval za mimořádnou osobnost a choval k němu obdiv i jako k Jaroslavu Velinskému, autorovi vynikajícího kriminálního románu Spravedlivá pistole. On z toho ale žádnou radost neměl. Hudral, že se mu nahoru nechce lézt, ale nakonec se podřídil. Zpíval tři metry nad zemí, považoval to za ptákovinu a sršel z něho vůči mně hněv.

Díky Portě se změnila i moje situace. Její pořadatelé mě zvali znovu na podobně zaměřené typy pořadů. V rámci Porty jsem také doslova inscenoval i parádní koncert na přírodním zámeckém jevišti, obklopujícím otáčivé hlediště v Českém Krumlově. I tady mi pomáhal dobrovolný, již osvědčený sbor asistentů, bez nichž by realizace takového projektu byla zhola nemožná. Vizuální účinek nespočíval pouze na efektu rotujících herních prostředí mezi vegetací, to by se brzy okoukal, ale závisel na nápadech aranžování účinkujících do prostoru a na světelných proměnách. Zkoušelo se to v noci, protože ve dne kvůli slunci nelze jednak nic nasvítit, ale zato se musí postavit zvuková aparatura a vyzkoušet s účinkujícími mikrofony a amplifikaci. Při světelné zkoušce v noci se však otevřelo nebe a spustil se liják. Manipulace se silnoproudem nebyla zrovna bezpečná, déšť byl v plenéru zámecké scény dost nepříjemný, ale zkoušeli jsme. Náhradní termín neexistoval. Já sám řídil zkoušku ze sucha technické kabiny za hledištěm, ale v mokru jeviště se pohybovali figuranti a nahrazovali kvůli nasvícení účinkující, kteří v tu chvíli hráli jinde. Crčela z nich voda, nechali se sebou otravně manipulovat, třásli se chladem, ale nehroutili se. Po světelných stožárech lezli místní osvětlovači, opravovali nasměrování reflektorů a instalovali do nich barevné filtry. Spalo se jen v krátkých přestávkách. Jedlo se v poklusu. Uvádím to proto, že divák nemá posléze ani tušení, co vše předchází iluzi. Chápeme je jako samozřejmosti, o jejichž zákulisí se nemluví. Bez lidí v pozadí Porty by se neuskutečnilo jediné vystoupení umělců, jimž se pak tleská.

Scénickou branži dělá do velké míry pověst. Díky možnosti poskytnuté mi Portou, jsem jaksi vstoupil do povědomí coby režisér scénicko-hudebních žánrů. Usnadnilo mi to nesmírně život na vynucené ,volné noze´. Vedle podobných přehlídek, jako například angažování na Vokalízu v Lucerně, mě potom zvali k realizaci jevištních show jednotlivých souborů. Režíroval jsem pořady Plavcům, Poutníkům, Schovankám a mnoha dalším kapelám a sólistům i z odlišných hudebních žánrů, jako třeba Ljubě Hermanové, Evě Pilarové, Milanu Drobnému, Petrovi Spálenému, Petrovi Kotvaldovi a kapelám Mefisto, Žadovjákům a jiným. Několik let mi tahle činnost bohatě nahrazovala divadlo.

Spolupracoval jsem i na scénářích, ale to zmiňuji proto, že jsem jel jednou s Honzou Čapkem neboli Krisťákem do Ústí nad Labem za Kapitánem Kidem, vyžádat si nějaké texty písní pro Schovanky. Od Porty v Třebíči uplynulo tehdy sice už pár let, ale já trochu trnul, jestli mě Jarda Velinský nevyhodí. Za ten žebřík. Přijal mě ale velice hezky, byl mimořádně vstřícný a dokonce nás i pohostil. Jak už jsem uvedl, v téhle branži a kolem Porty dělali slušní lidé. Mám radost, že jim to zůstalo.“