Homesickfeeling Band

Posledních pár let jsem mívala na střídačku rodinné, či trampské Velikonoce. Letos jsem se rozhodla pro bluegrassové. To tady ještě nebylo. Na facebook jsem dostala pozvánku na bluegrassový festival, který se konal na Bílou sobotu na Selské světnicce v Lipové-Lázních.

V Jeseníkách jsem od té doby, co zase smím do Česka , ještě nebyla a měly tam hrát tři mé oblíbené kapely. Tak hurá !

Cesta vlakem vesele ubíhala, trochu mne deprimovaly opuštěné domy a rozvaliny fabrik či kravínů kolem kolejí, dál za Moravskou Chrastovou... Pookřála jsem, když jsem se z okna vlaku mohla dívat na stará známá místa - Ramzová, Branná, Ostružná. Chtěla jsem sice jet až do Jeseníku, ale vidím zastávku Lipová –Lázně - tak vystoupit. Blíž by ale ta Selská světnička byla opravdu z Jeseníku.

První, koho jsem viděla, byla Jana Hanušová, Lenka Veselá a hoši z Bluelandu. Hned jsem věděla, že tady bude dobře. Pořadatel akce Pavel Fellner mne ubytoval a já se vydala na procházku po okolí. Rychle se ochlazovalo, po chvíli začal padat sníh a běda mi, zapomněla jsem si rukavice doma. Jako vždy se mi nechtělo vracet stejnou cestou, ještě se podívat za tuhle zatáčku, a pak za další... Na plakátu ale stálo, že festival začíná v šest, tak od jeskyní poklusem, indiánskými zkratkami zpátky. Ale začalo to až v sedm, tak jsem o nic nepřišla...

Jako první nastoupila pořádající, mně doposud neznámá kapela Homesickfeeling Band, kde na kytaru hraje a krásně zpívá i majitel tohoto útulného hotýlku Pavel „Dan“ Fellner. Jejich banjista se jmenuje Jirka Janeček, na dobro hraje David „Buff“ Stuller a na basu Mireček Kalousků mladší. Jak host si s nimi zahrál Ralph Schut na mandolinu. Zahájili písní If I lose, kterou zpíval banjista Jirka, v Knocking on the heavens door se předvedl jako lead zpěvák dobrista David, zpívají ale všichni moc pěkně. Následovalo Blue trails of sorrow a mnoho dalších. Ralf hrál na mandolinu, kterou stavěl Miki Trnka a uprostřed vystoupení na ni dělal pěknou reklamu. Hraje opravdu výborně. Vystoupeni zakončili písní Sweet home Alabama, kde lead zpíval Pavel. Měli veliký úspěch.

Fiddle Deede

Další v řade bylo trio Fiddle Deede z Prostějova, které tvoří Jitka Seludková – housle, Radek Kaprál a Mirek Kalousek starší na base.Zahráli pěknou tradiční muziku, nejvíc se mi líbil krásný trojhlas v Over in the glory land, Hundred miles, či Green green grass of home. Ač byli jen tři, muziky nadělali jako kompletní kapela. Také to byla pro mne premiéra.

Slovenska kapela Tieň (česky Stín) z Trenčína byla první, kterou jsem měla možnost vidět v minulosti již několikrát- na Dobrofestu v Trnavě i jinde a vždy se mi moc líbila. Skupina vznikla už v roce 1991 a tvoří ji banjista Stano Valach, kytarista Eugen Fisla – oba zakládající členové, Pavol Daňo na mandolině a Miro „Neopatrný“ Stano - basa. Zpívali pár písní anglicky, ale především nádherně slovensky. Jejich hlavní textař je Stano Valach a pár věcí jim napsal také Jaro Nečesaný ze skupiny Krok. Překvapili mne aktuální písní Businessman o tom, jak teď mají všichni možnost podnikat a málokdy to vyjde, kde se zpívá Som na dne a pak prijde na radu exekutor. Velmi vtipná byla Budem aký som – pro všechny ženské, co si manželský život představovaly trochu jinak. Při jejich verzi Greensleeves by bylo slyšet snad i jehlu spadnout a naskočila mi husí kůže z té krásy. Tak tomu bylo i u další nádherné písně Starý zvon. Nezapomněli ani na instrumentálku věnovanou Earl Scruggsovi, poslední byla rychlá slovenská….Byla bych je s velkou chutí poslouchala značně déle.

Tieň

Ale již se objevili další staří známí, tentokrát ostravský Blue Rej – kapela , která vznikla před třemi lety ze dvou legendárních skupin - Modřina a Tyrkys. Ti také nádherně zpívají, mají v repertoáru spoustu písní mé milované Seldom Scene a zpívá tam a na mandolinu hraje český John Duffy, aneb Honza „Merun“ Meisel. Jirka Zapletal na kytaru, Lubos „Berline“ Sedlák na housle, Láďa „Čedák“ Sitko na banjo a Luděk „ Luigi“ Beneš na basu. Zahráli Podivnou jízdu a s humorem povykládali, jak sem jeli s GPS a ta je zavedla přes Praděd. Dojemná byla píseň Mít sílu to vzdát na melodii Hickory Hill od Seldom Scene.Vypálili na nás take bluesovou Nashledanou, neboť bluegrassu už prý bylo dost… a nádherné spirituály Tam chci plout, či Černej flór… Barmanovi Pavlovi věnovali píseň Lokál, nechybělo Město snů, či Stará píseň. Jedna lepší než druhá. Za srdce mne vzala píseň o tom, že se nemusí jezdit za velkou louži do Kentucky za trávou namodralou, ale stačí se brouzdat metličkou křivolakou po beskydských (či aktuálně jesenických) pastvinách. Pro Blue Rej mám už dávno slabost, mohla bych je poslouchat taky hodiny….

Pochopitelně, že museli přidávat: Každý ví, jak chutná setkání – v originále Small exception of me…

Blue Rej

Pak nastoupila další ostravská kapela drsných hochů Goodwill. Pochlubili se, že zvítězili v soutěži konzumace alkoholu. Vypálili na nás It’s a long long road od Blue Highway. Jejich dobrista Zdeněk Dokoupil je nazýván českým Robem Ickes. Písničkami Blue Highway pokračovali, Find me out atd. Spravný bluegrassový nářez. I když v publiku se uzavíraly sázky, zda banjista Robin Tomáš, zvany Lentyl, vydrží stát celé vystoupení, protože už ze začátku se musel sem tam opřít o zeď. Ale i přes to, že během vystoupení vypil ještě další dvě piva, vydržel a hrál jedna radost. Jejich kytarista je z Mělníka, jmenuje se Petr Ježek a má jasnou školu Tonyho Rice, výborný basák i zpěvák se jmenuje Tomáš, příjmení jsem přeslechla. Nezapřeli , že jsou Ostraváci, jejich tátové havíři, stejně jako členové či příbuzní Blue Highway v Kentucky fárají na šachtě. Jejich I was born with the hammer in my hand působila velice autenticky. Šlape jim to a je to výborná kapela. Mají na to vyniknout i v něčem jiném, kromě toho chlastu. Bylo by jich škoda, kdyby se měli upít.

Poslední kapelou večera byl slovensko-nizozemský Blueland, další z mých oblíbenců. Prý nejsou ani tak zábavní jako kapela minulá, nevyhráli žádnou soutěž, ani tu v tom pití ne, zato předvedli hard driving bluegrass nejlepší kvality. Rytmicky pohybující se kapela kolem jednoho mikrofonu, hraje a zpívá jedna radost. Snad je ani nemusím představovat, jistě je všichni znáte, ale pro jistotu. Na kytaru hraje Miki Tomka, na basu jeho bratr Stano-Sancho, na mandolinu Pavel Daňo, kterého jsme už viděli s první slovenskou kapelou Tieň, na banjo a sem tam i na kytaru Mimozemšťan - Nizozemšťan Ralph Schut. Zahráli píseň o stopařce Julii, gospel Only you, tradiční hornickou baladu Take my soul.

Goodwill

Trochu romantiky….Ralf si vzal kytaru a zahrál svoji vyvolené, přítomné Martině , píseň Between the rose. Také Pavol zazpíval svou vlastní Mam tu nádej. Pochopitelně nesměl chybět ani jejich hit Vždy keď rano vstávam prvý…Obecenstvo se mohlo utleskat, tak přidali jeste I try to be a gospel Pray to God.

Nádherný festiválek skončil a moc se mi líbilo to přirovnání Jeseníky/Beskydy - Blue Ridge Mountains. BlueRej měli pravdu, na co lítat za modrou trávou až do Kentucky. U nás na severu sice roste jen ta metlička křivolaká, ale muzika je stejně dobrá jako za oceánem.

Díky patří zvukaři Jirkovi za perfektní zvuk, všem zúčastněným kapelám a hlavně Pavlovi Fellnerovi, který si tuto akci vymyslel a v tom půvabném prostředí pořádá.

Pochopitelně konec akce byl ještě v nedohlednu. Ve výčepu jsem se seznámila s dalším bývalým členem kapely Tyrkys, kde hrával světem uznávaný mandolinista Radim Zenkl i houslista Luboš od Blue Rej.

Martin Mišanec mi povykládal, že Tyrkys stále ještě existuje, ale stala se z něj komerční kapela, vyjmenoval mi písničky, které složil, pak se k hovoru přidružili i další a bylo veselo.

Blueland

Já se odebrala do malého salonku, kde se právě rozjížděl - jak bychom my Brňáci řekli - betálnej sejšn. Vítek Hanulík s mandolinou, Ralph Schut s banjem, Sancho Tomka s basou a kytarista Petr Ježek od Goodwilu. To bylo MASO! Hoši hráli jako bohové. Bohužel jsem byla dost zničená po cestě i horské túře a na další se chystala ráno, tak rázem půl třetí jsem padla za vlast.

Pofestivalová sejšn

Ráno mne vzbudila divná záře a všude kolem ležel sníh. Po snídani mne hoši z Blue Rej na cestě domů vysadili v Jeseníku a já se vydala na plánovanou túru po stezce Vincenze Priessnitze kolem všech jesenických léčivých pramenů. Sněhová fujavice ale sílila, za chvíli nebylo vidět na krok. Ještě k tomu mne začala zlobit noha. Tak chtě nechtě jsem to musela vzdát. Došla jsem akorát k památníku upálených při jesenických čarodějnických procesech. V letech mezi 1622 a 1684 jich tam bylo upáleno asi 220.Běhá mi mráz po zádech, neboť to píšu 30. dubna, tedy na den pálení čarodějnic. Ne všichni vědí, že to opravdu byla smutná skutečnost.

Do Brna jsem dojela vlakem v neděli večer. I tam byla pěkna zima a dokonce prý sněžilo.

Pondělní velikonoční ráno už na nebi nebyl ani mráček, po rodinném veselí jsem odpoledne skončila u Klimešů v Bystrci, kde hráli Brabenci. Tak jsem vlastně zabila tři muchy jednou ranou. Bluegrass, rodinu i tramping…

A zase mám na co vzpomínat.

Foto Lilly Pavlak