Ahoj trempíci, vodáci, tuláci, koláči a vám podobní! Už je to drahně let, co má noha v kanadě, koupené na vysokoškolskym vojenskym soustředění od jednoho lampasáka, no to je fakt už dávno, vyšlapávala po posázavskejch hvozdech. Natruc mejm skvělejm rodičum, který jezdili do baráku na návsi v Ratajích nad Sázavou, což jsem nemoh pochopit. Byl sem šťastnej, když sem se válel v lese, někdy mokrej, někdy zmrzlej a dycky špinavej. Dneska do toho baráku jezdim já a moje štyry děti, no spíš bejvalý děti, vlastně už dospěláci, ale zas né tak starý.

A asi před třema rokama za mnou přišla ňáká babča, abych prej dal něco na kostelní varhany, neb sou porouchaný. Tak sem jí řek, že na tydle akce nic nedávám, ale že pro faráře udělám koncert, kterej bude zadara a od lidí vyberem ňáký malý vstupný, a to dáme na kostel. Farář souhlasil, muzikanti neradi taky, a tak sme hned napoprvé vybrali asi třináct táců, předali je faráři a šli to zapít. Bez faráře, kterej je po žloutence. To je divný, co? Dostane zadara prachy a ani si nemůže dát trochu mešního…

Přesto sme to tu opakovali až do letošních velikonoc, dycky hrály varhany – navzdory opravě falešně, a taky flétny, housle, fagoty, tuby a pozouny a horny. A letos na velikonoce poprvé přišel chlápek, ňákej Krása, no mladej kluk s Vobořilovic holkou z Malovid, a ta v tom kostele zahrála na kytár, úplně skvěle, a ta kočka s tim Ondrou k tomu zpívali, zpívali tak, že i jednomu svatýmu v tom kostele slza ukápla. Fakt sem to viděl! Zpívala o ňáký svatý Tereze, a měl sem pocit, že řeka pod kopcem to doprovázela. Tak mi neřikejte, že něco nad námi néni? A pak zaduly horny, pozouny a tuby, zabručely fagoty a pískly flétny.

Najednou to baroko nebylo až tak barokní, lidi se uvolnili, ty kostelní asi dva nad nulou vylítly nahoru a byla pohoda, jakou sem kdysi zažíval když sem coural s kámošema po lesích v těch vykšeftovanejch kanadách, na zádech tele a kytár, no co vám dál budu povídat…

Ota Kmínek

Foto: Otýlie Diatková