Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

Tohle je Vlasta Redl, ale obrazně řečeno - se stejně otevřenou náručí ho přivítalo pražské obecenstvo

Tak jako měli fanouškové fotbalové Sparty svého VLASTU Buriana, fanouškové Slavie Bicanova parťáka VLASTU Kopeckého, fanouškové brněnské hokejové Komety VLASTU Bubníka, mají fanouškové českého folku (a nejen folku) už dobrého čtvrt století svého VLASTU Redla. Bylo to v předposlední březnový čtvrtek jasně poznat u Kulturního domu Vltavská v Praze, kde se scházeli lidé nejrůznějšího věku a zejména pak v podzemním sále, kde bylo plno a mezi natěšenými diváky bylo i plno známých tváří (nebo v případě rádií známých hlasů).

Vlastík (neboť tak mu většina spoluhráčů i posluchačů říká) nenechal na sebe dlouho čekat, po setmění sálu přišel sám na podium a s kytarou vsedě na židličce připomněl divákům pár písniček, které ho proslavily. A v celém koncertu to byl ten Vlasta Redl, kterého znají posluchači v celé republice, ačkoliv nějakou dobu moc nevystupoval. Povídal si s diváky a co chvíli je rozesmál, nechal svého manažera Kamila zarecitovat polskou i ruskou básničku (jak objasnil - Kamil vyrůstal ve ve Velké zemi, kde jeho tatínek stavěl), vyšáhl mezi diváky Miroslava Donutila a nechal ho pokřtít svou desku, víc než srandovním způsobem vylíčil, jak přišel k Petrovi Vavříkovi, který kouzlil na basovou kytaru v nové sestavě jeho spoluhráčů, v níž jen Karel Macálka už měl zkušenost s živlem, který se jmenuje Redl – ale především zůstal u toho, co je pro něho naprosto typické : střídání muzikantských exhibicí a rachotu všech nástrojů s tichounkým zpěvem s jednou, maximálně dvěma kytarami, který se vepisoval do srdce, do duše, do těla.





Brilantní sólový kytarista svým příjmením Morávek logicky zapadal do této moravské kapely, stejně jako nepřeslechnutelný bubeník s naopak andělským jménem Gabriel. Karel Macálka hrál na klávesy, ale střihl si i jedno sólo s kytarou, Vlastík střídal kytary, mandolinu a nejvíc se vyřádil za klávesami, ze kterých vyloudil hlasy všech možných nástrojů, z nichž pochopitelně nejprůraznější byly bicí.

Diváci dlouho tleskali po poslední písni, aby se dočkali přídavku. Dočkali se, protože hudební čaroděj prošel sálem až na konec a začal písničku, na kterou všichni od začátku čekali – Či že sú husličky, či že. Podle neskutečně mohutného sboru to vypadalo, že zpívali všichni, zatímco autor mezitím stačil doběhnout na podium. A zase potlesk a zase hvízdání a zase čekání, až se všichni muzikanti vrátili a Vlastík potichounku začal Masarykovu oblíbenou Ach synku. Naplněný sál ho stejně potichu doprovodil. Byl to jeden z okamžiků, na které se nezapomíná.






Foto: František Heřman

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623882

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz