Přiznám se, že pamatuji doby, kdy by to, myslím, nikoho ani nenapadlo. Hranice žánrů byly pevné a téměř nepřestupitelné. Stačilo, aby se na trampském festivalu objevila elektrická kytara nebo bicí – a nevole byla na světě. A spojit folkaře se symfonickým tělesem ?..!

Poprvé jsem zažil něco podobného ve Vleticích, kde Zdeněk Kovařík pořádal Hraní do lesa. Hradišťan měl takový úspěch, že obecenstvo, které sedělo na zemi v travnatém amfiteátru, nechtělo moravské muzikanty vůbec nechat odejít. Jura Pavlica to vyřešil tím, že si pozval posilu – plný autobus zlínské filharmonie. Přišla padesátka hudebníků a hudebnic většinou v černém a když spustili s Hradišťanem Modlitbu za vodu – diváci řičeli nadšením.

Podruhé jsem seděl v třeboňském zámeckém parku, společně s Jihočeskou filharmonií koncertovali Nezmaři a připravili posluchačům skvělý zážitek, který ostatně zachytilo i existující cédéčko.

A teď do třetice – Městský dům kultury v Kolíně. Na podium se vešla zhruba třicítka členů kolínské komorní filharmonie, před ně i dirigent Robert Kružík a čtyři Nezmaři – tedy přesněji řečeno tři Nezmaři a jedna Nezmarka. Jimu Drengubákovi, Pavlu Zajícovi i Tondovi Hlaváčovi už slušely bílé motýlky a černé fraky, jako kdyby v nich chodili denně, večerní toaleta s černým kožíškem kolem krku jen zdůraznila ženskou krásu Šárky Benetkové – a to se pořád věnujeme jen vizuální stránce věci a na koncertu je přece hlavní hudba ! Hned vás uklidním: hudba se rychle dostala na místo, které jí při koncertu náleží – totiž na první.

Pan dirigent zvedl ruce, nástroje spustily, Šárka otevřela ústa a sálem se rozezněla úvodní Růže,  jíž nechyběly ani činely, jak se na symfoňák sluší.

Tonda Hlaváč

Šárka Benetková

Pavel Zajíc a Pavel Jim Drengubák

Jim Drengubák po první písni pozdravil zaplněné hlediště i balkony světlehnědého sálu, vysvětlil divákům, proč se rozhodli nazvat projekt Symfonickým folkařením, vyjádřil potěšení nad tím, že při stoleté tradici kolínské filharmonie si konečně mohou zahrát s někým, kdo je starší než Nezmaři – a rozezněly se Prstýnky z trávy, které už hezkých pár roků znějí v obřadních síních. Pavel Zajíc Jimova slova doplnil „ svatebních obřadních síních“, aby nedošlo k mýlce, lidi se zachechtali a bylo jasné, že jsme opravdu na koncertu Nezmarů…

Zanedlouho sedmdesátiletý autor-klasik Miki Ryvola byl autorem i další písně Září a bratr vzdělavatel publika Jim Drengubák nejenže pozval diváky na červnový koncert, kdy do Kolína má přijet sám živý Miki Ryvola, ale upozornil na originální oděv pana dirigenta, který si k fraku a motýlku vzal džíny, aby vlastním tělem ilustroval název projektu.A sluší se poznamenat, že člověk, který upravil nezmarské písničky pro symfonický orchestr se jmenuje Lukáš Somr. I on má velký podíl na krásném večeru.

Nezmarské písničky pokračovaly a Šárka si vysloužila obzvlášť velké ovace – které ostatně vypukaly po konci každé písně – za známý Písek. Ani mnohačlenný orchestr nezabránil divákům, aby pozorně poslouchali slova , jak to k Nezmarům patří už 34 roků.

Po přestávce zazněla velebná píseň Hej člověče boží, o nadcházející řekl Pavel Zajíc, že při zkoušce předchozího dne při ní s Jimem neudělali ani jednu chybu, ani drobnou, které by si diváci nevšimli – a napjaté obecenstvo sledovalo, jak Pavel Zajíc s Jimem Drengubákem odešli z podia a nechali zpívat Neodcházej jen Šárku s doprovodem Tondy Hlaváče a filharmonie… Samozřejmě nemohla chybět ani vroucná píseň, v níž se zpívá Já mám přečkat bouře čas a Nezmaři ji svého času uváděli s humorem sobě vlastním jako „ Já mám křečka v noře“.

Oceňování sól ke koncertu patřilo, protože hlediště zaplnili lidé, kteří muzice rozumějí. Potlesk prvnímu houslistovi Ondrovi Peterkovi sice ještě zkoušel Jim vysvětlit tím, že v hledišti je zřejmě převaha Ondrových příbuzných, ale když si Tonda Hlaváč vysloužil potlesk na otevřené scéně za sólo na skleničku a stříbrnou trubičku, nahrazující pozoun s dusítkem a Pavel Zajíc za rudý obličej při melodickém hvízdání – bylo jasné, že příbuznými to nebude.A největší potlesk patřil kolínské filharmonii, když Jim Drengubák pravil, že těžko hledat nějaký rozdíl mezi tímto amatérským tělesem (jeden ze dvou kontrabasistů Honza má nějakých 12-13 roků), leda snad v tom, že amatéři hrají s větší chutí !

Mezi posledními čísly programu nezapomněl Jim poděkovat těm, kteří koncert v Kolíně umožnili. Byli mezi nimi i televizní dramaturgové, k nimž mířila Jimova slova chvály za to, že vysílají takové (… doplň podle nátury), takže lidé radši přijdou na živý koncert.

Po poslední písni a kytici pro Šárku a pana dirigenta (který ji předal orchestru) vypukl

největší aplaus a proti stojícím muzikantům na podiu se postavilo do standing ovation celé hlediště, i ti na balkonech. Došlo na dva přídavky – první, k němuž orchestr jen tleskal a luskal prsty a druhý, již v plné síle všech, ke kterému se přidal i hromadný zpěv publika. Ale ani to ještě nebyl konec, protože potlesk pokračoval. Zážitek, který večer v Zámecké ulici přinesl všem zúčastněným, skončil až zpívaným Haleluja, které znělo nejen z podia, ale i ze zaplněných řad posluchačů.

Nezmaři  a filharmonie

Nezmaři obklopeni filharmonií

Dirigent filharmonie Robert Kružík

A nakonec protagonisté koncertu: Pavel Zajíc, Tonda Hlaváč, Šárka Benetková, Pavel Jim Drengubák a dirigent Kolínské filharmonie Robert Kružík

Foto: František Heřman