Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek


Bob Dylan fatálně ovlivnil první generace našich folk-singerů. Ovšem nejen je - Dylanovy písničky přebíraly i hvězdy hlavního proudu populární hudby. Z těch dodnes nezapomenutých připomeňme Waldemara Matušku, trio Golden Kids i samotného Václava Neckáře… Rebelující Dylan by se divil všemu tomu pozlátku

Ani jsme tehdy netušili, že „rebelové“ naší trampské písně nebyli ve světě osamoceni. Na nashvillské hudební scéně se pomalu, ale jistě objevovaly první příznaky velkých přeměn sedmdesátých let. V celém průběhu šedesátých let se zde postupně formoval a ustálil „nashville sound“ - country obdoba uhlazeného středního proudu zábavné hudby, vyjadřující hudební odpověď myšlení a hodnot velké části střední generace na léta nejistoty při vzniku rock´n´rollu a jeho pozdějšího přerodu v celou oblast rockové hudby. Rock byl symbolem nové technické civilizace a odrazem velkých sociálních přeměn v myšlení mladé, poválečné generace, generačního vkusového a hodnotového zlomu, kterému předchozí generace nemohla a často ani nechtěla rozumět. Nashville sound byl proto jednou z jejích generačně tradicionalistických odpovědí.

V žánru country hudby by jí sice, podobně jako u nás tradiční trampská píseň, mohl logicky být bluegrass. Ten však byl ve Spojených státech příliš lokálně, folklórně i geograficky ohraničený a komerčně málo využitelný. Bluegrass se naopak stal, ve spojitosti s renesancí folklóru a vznikem folku na scéně zábavné hudby, souběžnou a do jisté míry i módní paralelou rocku v hudebním vyjádření názorů a postojů mladé generace. Na rozdíl od naší hudební scény i intelektuální paralelou - byl „objeven“ studentskou mládeží a vedle Dylana a Baezové se stal i atrakcí velkých folkových festivalů té doby. Díky tomu jeho vývoj, o kterém odborníci tehdy prohlašovali, že vzhledem ke svým ustáleným a přísným vnitřním pravidlům je ukončen, naopak dále pokračoval. Bluegrass se zde ze svého tradičního, venkovského country zázemí rozšířil i mezi městské, odborně erudované hudebníky a jejich posluchače. Cesta k newgrassu, jazzgrassu, rockgrassu a progresivnímu bluegrassu pozdějšího období byla otevřena.

Zatím ale na scéně moderní country pomalu dožívala její klasická podoba padesátých let, jen zčásti a víceméně rozpačitě narušená rock´n´rollem v podobě směru rockabilly. Jistě, byli zde baladéři typu Johnnyho Hortona či Johnnyho Cashe, umělecky i komerčně velmi úspěšní, ale pro většinu country interpretů se stalo snem získání nových posluchačů, hlavně střední generace, i za tradičními hranicemi country hudby, přizpůsobením se střednímu proudu zábavné hudby. Pro umělecké uspokojení i pro tučnější bankovní konto. Snem, kterému se říká „crossover“ a který ostatně probíhal i později, kdy ho tak úspěšně představoval třeba Kenny Rogers nebo v 90. letech Garth Brooks. Rockabillyové písně to nebyly. Byly příliš orientované na mladé, rockem ovlivněné posluchače, a tak pro country hudbu znamenaly jen vnitřní a nikoliv i vnější posun ve vývoji. Zdálo se, že právě tohle splní nashville sound a zpočátku to opravdu splňoval. Svými, nejprve novými a objevnými osobitými písničkami, a později svým empiricky získaným, zdánlivě matematicky přesným receptem: „Vezmi nosnou melodii, pokud možno podobnou poslednímu hitu na žebříčku, dej ji mužnému zpěvákovi nebo žensky něžné zpěvačce, doplň menším či větším sladce znějícím sborem a lesem smyčců ve (zprvu osobitém, později ale uniformním) aranžmá doprovodu - a úspěch máš zaručen!“. Toto klišé však fungovalo pouze do chvíle, kdy se stále více písniček začalo podobat jedna druhé jako vejce vejci. Autoři, jejich písničky i jejich interpreti se stali pouhými figurkami na šachovnicích producentů, předem matematicky propočtenými tahy a členy produkčních klanů. Jen umění se z toho jaksi vytratilo, nehledě na to, že uniformní sterilita této hudební produkce začala po čase všechny nudit a přestala být i komerčně úspěšnou. To si nejprve uvědomili autoři a interpreti a nakonec i producenti a šéfové zábavního průmyslu. A tak dali zelenou novému hnutí nashvillských rebelů. Neobešlo se to ovšem bez někdy humorných příběhů, jako třeba když byl Tompal Glaser odmítnut nashvillským reprezentantem své gramofonové firmy, kterého chtěl navštívil „jen“ jako zpěvák a umělec. František Ringo Čech by v takové situaci v duchu svých hrdinů filmových grotesek vzal do zubů čepici a šel „prosit o singlíček“. Tompal Glaser se sebral a ještě týž den si nechal u nashvillské obchodní komory zaregistrovat „svou“ obchodní společnost. Potom zatelefonoval znovu viceprezidentovi gramofonové firmy a představil se: „Tady Tompal Glaser, ředitel společnosti Glaser Brothers. Chtěl bych vás požádat o obchodní schůzku.“ A toho, co se mu nepodařilo jako umělci, snadno dosáhl jako byrokrat. Byl přijat ještě to odpoledne, bylo mu povoleno, aby si sám produkoval svou novou LP desku a dostal na ni o 20 000 dolarů víc než původně počítal. Zřejmě ředitelé někdy raději jednají s „řediteli“ než s umělci.


Pražská skupina Scarabeus patřila k tomu nejlepšímu, co bylo v ústecké etapě Porty možno vidět. Hráli repertoár z tvorby Kapitána Kida i Hoboes, ale jejich projev byl kultivovaný a učesaný - především vokál se blížil trampským standardům. Dost písniček pro ně na míru napsal i Míra Navara, jednu dobu s nimi i hostoval.

O tom všem jsme ovšem tehdy jen sotva co tušili a byli jsme rádi, že jsme se vůbec naučili hrát bluegrass, moderní country a moderní trampskou píseň v jejich tehdejší podobě. Přesto jsme se již v prvních ročnících Porty snažili o uměleckou konfrontaci se zahraničním vývojem. Samozřejmě především z okolních evropských zemí, kde, podobně jako u nás, zdomácněla hlavně folklórnější podoba country hudby a folku. Na Portě ji úspěšně reprezentovala vídeňská skifflová skupiny Worried Man Skiffle Group a holandská kapela The Smokey Mountain Rangers z Amsterodamu, jediní zahraniční držitelé hlavní ceny Porty v její dosavadní historii. Tyto skupiny se také v té době představily na pražském Folk a country festivalu, spolu s dalšími zahraničními interprety: písničkářem Tadeuszem Wozniakem a skupinou No To Co z Polska. Na tyto první kontakty se zahraniční scénou navázala až po letech na Portě v Plzni ruská zpěvačka Žanna Bičevská.

Pražský Folk a country festival v letech 1969 až 1970 byl první z velkých žánrově orientovaných akcí, které i později provázely Portu v jejím univerzálním zaměření. Sešly se zde opravdu všechny tehdejší špičky: ústečtí Strangers, Perpetual Vagabonds, Banjo Band Ivana Mládka, Vosy, Pavol Hammel, Hoboes, Truckers, Minnesengři, Hvězdoň a o „čest“ zahájit festival se dle dobrého muzikantského zvyku hádali Greenhorni se Spirituál kvintetem: „My začínat nebudem, to radši nebudem vystupovat vůbec!“

Jestliže Porta byla prostředkem k základnímu zmapování celé scény v celostátním měřítku, pak Folk a country festival znamenal kromě žánrové specifikace  i první pokus o „nadčasové“ průběžné celoroční hodnocení práce našich folkových a country kapel. Relativnost těchto soudů si však uvědomovali i samotní organizátoři festivalu, když ho nazvali soutěží o Zlaté tele: „Zlaté tele je modla, která září a oslepuje. Není lehké na festivalu, kde se schází špička folk a country music vybrat ty nejlepší, a už vůbec se nedá říci, že se opravdu nejlepší skupina vybere - a že jeho laureáti jsou až do příštího ročníku skutečně nejlepší a nedosažitelní držitelé Zlatého telete.“ Hodnocení na Portách, stejně jako na „Zlatém teleti“ vždycky bylo a je věcí ošidnou. Vyžaduje nejen obecné hudební znalosti a zkušenosti, ale vedle fandovství i důvěrnou znalost žánru a vnitřní problematiky jeho vývoje. A to nejen naší, ale i světové scény. Znalosti, které se ve svém souhrnu získávají jen dlouholetou zkušeností z práce v porotě Porty. Přitom je nutno říci, že Porta měla již od počátku štěstí na to, aby takovéto odborníky pro práci v porotě vždy našla. Na prvních Portách byla také téměř průběžně zkoušena řada systémů - okamžitého bodového hodnocení, tahání čísel jako při krasobruslení, modernizovaného průběžným zpracováváním výsledků počítačem (což sice bylo efektním využitím vědeckotechnické revoluce, ale stejně jako u „krasobruslení“ to neumožňovalo hlubší rozvahu a zpětnou korekci hodnocení soutěžních výkonů), kombinace hodnocení odbornou a diváckou porotou (aby porota byla z obliga a alespoň část odpovědnosti padla na diváky) a podobně. Divácké hodnocení trampské části Porty zůstalo zachováno až do roku 1970. Potom však pro obecnou nespokojenost s nedostatečnou spolehlivostí v dosažení objektivních  výsledků pro všechny soubory od něj bylo upuštěno. Nakonec se oceňování soutěžních výkonů ustálilo na hodnocení odborné poroty, a to na podkladě systému, vycházejícího z odborné diskuze nad předběžnými bodovými výsledky poroty. Tento systém bodového hodnocení, spojeného s odbornou diskuzí, se opakuje v několika kolech tak dlouho, až porota dojde k výsledku, uspokojujícímu všechny její členy. Důsledkem toho ovšem může být, že práce poroty trvá i několik hodin, obvykle dlouho do noci. To je občas zdrojem zajímavých zážitků, blížících se nechtěným kanadským žertíkům. Bylo to právě na druhém ročníku Porty, kdy Zbyněk Mácha jako vážený a slovutný porotce prokázal, že ani po dlouhém jednání poroty neztratil svůj smysl pro humor. Když asi ve tři hodiny ráno vyšplhal lesní cestou do kopce na Větruši nad Ústím nad Labem, kde měl mít lůžko na jedné z asi dvaceti paland společné noclehárny, přivítal ho nejen krásný noční rozhled na sídelní velkoměsto Porty, ale i postel již obsazená jedním spokojeně oddychujícím trampem. Po vzoru Friga však nehnul ani brvou a jen se správce ubytovny zeptal: „Dostanu alespoň drbátko?“

Snaha o určité průběžné, nikoliv okamžité hodnocení bezprostředních soutěžních výkonů, o které se pokoušel například pražský Folk a country festival, jako výsledků ankety odborníků, se brzy zobrazila i na Portě. Ještě ne v podobě pozdějšího udělování Zlatých port interpretům, autorům a významným osobnostem za jejich přínos k rozvoji žánru, ale závěrečnou přehlídkou nejlepších skupin - Dvoranou Porty, která svůj název převzala z titulu tehdy oblíbené supraphonské antologie country hudby, Dvorany slávy.


Hoboes byli ti praví rebelové. Přišli s něčím převratným, jejich hudební projev byl přímočarý a jistou lapidárností (když pomineme instrumentaci) opravdu mohl připomínat big-beat. Tvorba bří Ryvolů byla ovlivněna mj. i swingovým dědictvím, ale některé písničky Wabiho (Hejno vran) nebo Míry Navary (Tuláci) mají jednoznačně rock´n´rollový půdorys. Pro staromilce to bylo opravdu těžko stravitelné sousto - Hoboes se lišili od všeho, co dosud bylo v oblasti trampské hudby obvyklé. Na této fotografii z  Porty ´70 zpívá už  se skupinou  Jarka Vrbová, která nahradila Míru Navaru.

Porta se tak v celém svém vývoji v letech 1967 až 1970 stala významnou inspirací pro rozvoj naší folkové, country a trampské scény. Pro zvyšování její umělecké úrovně seriózním muzicírováním, hlubším poznáním a rozvinutím jejích jednotlivých směrů a stylů, které nalezlo své vyjádření v rozvětvení soutěžních kategorií na folk, moderní a tradiční country a trampskou píseň. Pro rozšíření této hudby z několika jejích původních center takřka do všech míst českých zemí i Slovenska, i pro navázání prvních přímých kontaktů se zahraniční scénou. Porta při tom také ověřila možnosti velkých přehlídek pod širou oblohou, s atmosférou potlachu u táborového ohně i v prostředí, které pro ně mohou připravit velké sály kulturních domů, a z nadšenců vytvořila základní jádro svých organizátorů. Zachytila také i první odraz úspěchu - diváckého i profesionálního - ve sdělovacích prostředcích, na gramodeskách a v profesionální umělecké dráze některých našich souborů, jako byli Rangers a Greenhorns, které právě na Portě získaly své jméno a pověst. Některé gramodesky z té doby, jako společná EP deska skupin Scarabeus a Hoboes s Bednou vod whisky či Ohradou, vycházely přímo z nových písní Porty. Jiné, jako například sběrateli dodnes ceněné LP Písně amerického západu v podání Spirituál kvintetu, Greenhorns a dalších interpretů, byly Portou alespoň inspirovány. K tomu je nutno ovšem připočítat i samostatné desky těchto souborů, jejichž série začaly tehdy vycházet.

Půda pro rozšíření Porty oblastními a krajskými koly a dalšími žánrově či tematicky specializovanými akcemi v příštích letech tím  byla připravena.



Ústečtí Bluegrass Hoppers vznikli o něco později, než jejich pražské vzory - ale kapela to byla znamenitá. Dobře si toho všiml Petr Novotný, který v 70. letech odvedl od Greenhorns tehdy na vrcholu slávy Michala Tučného a Tomáše Linku. Vznikla slavná éra Fešáků, ve které ale umění už šlo vstříc estrádě.

Fotografie z archivu Fedora Skotala, popisky (fsk)


Foto týdne

Jste náš host číslo

9623746

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz