Minnesengři na Portě ´68 ještě bez speakera Honzy Borkovce, který s kapelou začal hrát a zpívat o něco později. Historická fotografie. Minnesengři ten rok zvítězili v nově otevřené kategorii folk

První ročníky Porty opravdu otevřely bránu. Za ní se však stále ještě nacházelo převážně nezmapované území naší folkové, country a trampské písně, jen řídce značené stezkami průkopníků. Porta vznikla ve vrcholu první vlny spontánního a mnohdy nevědomého a neuvědomělého nadšení pro novou, či staronovou muziku. Vlny, kterou zachytila a potom usměrnila tak, že její další vývoj se začal ubírat tím správným směrem. K hlubšímu poznání, uměleckému zkvalitnění i rozšíření této hudby ve stále rostoucím zázemí. Porta si začala vytvářet a vychovávat novou generaci svých interpretů, autorů, odborníků a nakonec i posluchačů. Ty všechny také vedla k postupnému přechodu z prvotní fáze přejímání a studia cizích vzorů ke skutečné asimilaci, zdomácnění a mnohdy až ke zlidovění této hudby v naší národní kultuře, v podobě vlastní původní tvorby i pojetí interpretace.

V tom je asi ten největší význam Porty. Podařilo se jí to tím způsobem, že první izolované průkopnické stezky - klubové pořady různých scén, vystoupení jednotlivých souborů, či dílčí regionální soutěže a přehlídky - spojila do široké dálnice, která již od počátku umožnila v jednotném celostátním měřítku uměleckou konfrontaci a tvůrčí setkávání, vzájemné poznávání a ovlivňování interpretů, autorů, odborníků i posluchačů. Ti všichni na Portu začali jezdit a těšit se na další ročníky, i přesto, že její začátky byly velmi skromné. Účastnilo se jí zprvu jen několik desítek souborů, a tak neměla žádná krajská kola, samostatné recitály nebo komponované pořady - prostě to všechno, co vytváří její dnešní atmosféru a na co jsme si již zvykli jako na samozřejmost. Ale její atmosféra byla již od začátku velice spontánní. Dodnes vzpomínáme na první improvizované trampské „country tanečky“ kolem hromady stetsonů na parketu ústeckého Domu kultury...

Vstupenka do ústeckého kulturáku pro účinkující s datem 25.5. (1968). Patřila někomu z Vavasatch a celá kapela se mi na ni podepsala. Ve druhém ročníku Porty tato starotrampská brněnská skupina slavně zvítězila. Do rána jsme s pardubickou Stopou hráli a zpívali. Pak jsem sedl na motorku a vydal se ku Brnu. Někde u Hradce Králové mi najednou sjela pravá ruka z řidítek - v devadesátikilometrové rychlosti jsem usnul. Zajel jsem do polí a na hodinu si ustlal v remízku. Tehdy se ještě některé věci tak vážně nebraly. Bývaly doby, kdy požití alkoholu před jízdou nebyl trestný čin nebo přestupek, ale polehčující okolnost. Mívali jsme v té době často polehčující okolnost.

Ovšem pohled a přístup k jednotlivým žánrům folkové, country a trampské písně na prvních Portách ještě nebyl výrazněji vyhraněn a měnil se a vyvíjel. Porta původně vznikla jako festival country a westernových skupin. Jim také byl zprvu věnován největší prostor a pozornost - alespoň co se týká organizátorů a odborníků. První vážnější útok trampské písně na dění na Portě a proniknutí do její hierarchie uměleckých hodnot znamenalo vlastně až „objevení“ Hoboes na druhém ročníku Porty v roce 1968. Do té doby zde trampská píseň hrála jen okrajovou a doplňující úlohu přesto, že o přízeň diváků se již od počátku, na „Potlachu“ Porty, jak by bylo možno nazvat trampskou část prvního ročníku, dělila rovným dílem s folkovou a country hudbou.

Pojem „country & western music“, tehdy bez nějakého hlubšího vnitřního rozlišení, zahrnoval všechny směry a styly této oblasti. A nejen její. Byly sem řazeny i první skupiny našeho folku. Folk v tehdejším pojetí vlastně ještě nereprezentoval tak úplně samostatný žánr, jako je tomu dnes, ale byl chápán v daleko užším sepětí s country hudbou. Viděli jsme pod ním hlavně tradicionály či zpěvné melodie skupin Kingston Trio nebo Peter, Paul & Mary, které naše soubory přejímaly a interpretovaly obvykle v původním pojetí, ve snaze o co největší přiblížení se duchu originálu. Ani jsme je nijak nerozlišovali od melodií country hudby, které podobným způsobem přejímaly naše country kapely. Konečně mnohé z nich, jako třeba Rangers, je měly ve svém repertoáru pospolitě vedle sebe. A tak ani mezi soubory nebyly dělány žádné rozdíly a Greenhorni i Spirituál kvintet soupeřili bez problémů v jedné kategorii.

Folkoví písničkáři, kteří v té době u nás už existovali pod vlivem revivalizace folklóru a sociálně kritického folkového hnutí na světové scéně zábavné hudby a kteří snad jako první přišli vedle českých adaptací zahraničního repertoáru i s přínosnou původní tvorbou, do tohoto proudu na Portě řazeni nebyli. A nebyli tam řazeni ještě spoustu následujících let, nepočítáme-li do „porťácké muziky“ různé folkové festivaly, kolotoče a další podobné přehlídky, které byly v širším kontextu součástí této scény. Dokonce se tehdy vedly odborné spory, jak je a jejich muziku nazývat: zda „moderní folk“, který nebyl odborně výstižným pojmem, nebo „zpěváčci“, což zase nevypadalo dostatečně odborně. Folkovým písničkářům to však nevadilo. Jejich písně dokázaly rozezpívat celý sál, a to nejen malý klub, ale třeba i dvouapůltisícové publikum v Lucerně, jako se to stalo na druhém ročníku Folk a country festivalu v Praze v roce 1970. Porta však byla vyhrazena skupinám a této tradicí zůstala věrná prakticky až do druhé poloviny osmdesátých let.

Mariňáci v roce 1968 - zleva Michal Michec Šebesta, Pupál Vecka, René Netopil, Pimpec. Tato výtečná trampská skupina hodně předběhla dobu - hráli de facto anglosaský folkový repertoár. Melodické písničky s krásným čtyřhlasým vokálem. Jak jsme se už zmiňovali, vyhrál Michec první autorskou soutěž Porty. Zemřel náhle na jaře 1970. To už tady byly ruské tanky a Pupál se zabydloval v americkém Chicagu.

Ze spojení s country hudbou se folk vydělil až na třetím ročníku Porty v roce 1969 a vlastně až od té doby představuje na naší scéně samostatný a umělecky vyhraněný žánr. Bezesporu se o to zasloužil vliv Spirituál kvintetu, Minnesengrů, Perpetual Vagabonds, Rangers a dalších skupin tohoto období, jejichž písně i umístění na Portě měly velký vliv na jejich následovníky.

Ani country hudba sama u nás zprvu nijak nerozlišovala mezi svými jednotlivými směry a jejich interprety. Na jedné straně zde byly skupiny, usilující, více méně neuvědoměle a intuitivně, o interpretaci bluegrassu. Byly to skupiny jako třeba právě Greenhorns, s výrazným trampským zázemím jak své tradice, tak i posluchačů, které hrály to, co bylo odborníky nejprve trochu posměšně nazýváno „trampgrass“, než jsme si po letech uvědomili, že právě tento hybrid může být naší odpovědí a skutečně českou variantou bluegrassu. Na druhé straně zde byla již i silná tradice moderní country, daná tím, že v té době u nás byla na Portě i v celé sféře country hudby nejvýrazněji zastoupena pražská scéna (zčásti doplňovaná severočeskou, případně řídce soubory z jiných českých zemí a Slovenska). Na pražské scéně měla již tehdy velký vliv moderní country hudba, prezentovaná Country Beatem Jiřího Brabce a jeho zpěváky Naďou Urbánkovou, Ladislavem Vodičkou a Pavlem Bobkem, a textaři v čele s Jiřím Grossmannem. Moderní country si tak našla řadu stoupenců v dalších souborech i mezi posluchači ze širšího, ne úzce trampsky orientovaného zázemí. Souborů moderní country, jako byly Skywalkers, Truckers nebo Rivals (v těch začínal Michal Tučný) z Prahy, ostravské Ontario a Caravell Western z Trnavy, bylo v poměru k ostatním skupinám i absolutně opravdu hodně. Mnohem více než v pozdějších letech. Jejich vliv, spolu s kouzlem písní moderní country, vedl i k tomu, že řada bluegrassově orientovaných kapel v čele s Greenhorny začala experimentovat s prvky moderní country. V reakci na to se zase objevilo úsilí o stylovou čistotu našeho bluegrassu (bez prvků trampgrassu a moderní country). V „soukromé“ skupině greenhornského banjisty Marka Čermáka White Stars, u ústeckých Riders a

Postupné žánrové a stylové rozvětvování folku a country hudby vedlo již na třetím ročníku Porty v roce 1969 k rozdělení původní jednotné kategorie country & western na tři soutěžní kategorie: folk, tradiční country a moderní country.

Legendární trampská skupina Příboj, vítězové Porty, nositelé Zlaté porty, ve svém vůbec prvním složení před rokem 1968. Okupace Československa zasáhla i tuto kapelu - odešli dva zakladatelé a místo kytaristy a vokálního basisty obsadil po Mikinovi Luboš Lampa Dvořák, velká postava české i kanadské trampské hudby.

Trampská písnička v počátcích Porty byla v podvědomí širší trampské i netrampské veřejnosti, i přes první jiskřičky nových výbojů, chápána stále ještě velmi úzce jako „písně trampských sborů“. Romantické, mnohdy až sentimentální staré trampské písně, v interpretačně vybroušeném, byť někdy až staromilském podání, zdůrazňujícím vícehlasé souborové vokály na pozadí jednoduchého kytarového doprovodu. Tak, jak je všichni znali hlavně z předválečných profesionálních nahrávek renomovaných trampských sborů. A tak, jak všichni předpokládali, že trampská písnička, stará i nová, může jedině vypadat. Až na pár jedinců, kteří se s tím nechtěli smířit. Trampských souborů, schopných vokálně náročné sborové interpretace na vyspělé úrovni, v té době nebylo mnoho. Většinou to byly soubory starých trampských osad s dlouholetou hudební tradicí: Mohykáni, Stopa, Peklo, Vavasatch nebo Červánek, které se také zprvu v soutěži střídaly na vedoucích místech. Vedle této pódiové podoby trampské písničky se na prvních Portách objevovala i její prostá, kolektivně zpěvná osadní forma, v podání čistě kamarádských či rodinných osadních seskupení. Trampů, pro které trampská písnička nebyla hlavním cílem, ale jen průvodcem jejich osadního života. Hráli a zpívali jednoduše a spontánně, tak, jak byli zvyklí ve vlaku cestou na osadu nebo na osadním potlachu. Tyto „soubory“ na Portě neměly dlouhého trvání, neboť umělecká úroveň jejich vystoupení nesnesla srovnání se skutečnými hudebními soubory. Do jisté míry je to škoda, neboť s nimi se na dlouhá léta vytratila možnost si i na hlavních koncertech společně zazpívat všem dobře známé melodie. Ta zůstala jen jam sessionům. Tím celkově pozitivní tendence Porty ke stále náročnějším, autorsky i interpretačně osobitým výkonům, získala přece jen trochu jednostranný charakter. Ryze osadní seskupení z Porty buď postupně odpadla, nebo se proměnila v opravdové hudební kolektivy, často jako zárodek nového myšlení na scéně trampské písně. Tak třeba z dvacetičlenného seskupení osady Zlatého klíče vznikli Hoboes, zrodil se Island Kapitána Kida a řada dalších souborů. Jejich moderní trampská píseň spojila tradici trampského hnutí se současným životem i současnou hudební kulturou - jazzu, rocku, country i celé zábavné hudby. Hovořila novým, soudobým jazykem a spolu s ním usilovala i o komplexní interpretační vyspělost. Nejen vokální stránky (kde mnohdy moderní soubory nahrazovaly či doplňovaly sborový vícehlas výrazným a osobitým sólovým vokálem), ale i instrumentální stránky, jejíž úrovně a bohatosti tradiční trampské sbory obvykle nedosahovaly. Moderní trampská píseň otřásla trampským táborem natolik, že se na čas rozdělil na „starotrampy“ a „mladotrampy“. Část starší trampské generace a stoupenci „čistoty“ trampského života a písničky nejprve moderní trampskou píseň odmítali. Snad proto, že jim zdánlivě příliš připomínala soudobou technickou civilizaci a její kulturu, vůči kterým instinktivně hledali protiváhu v tradičním trampském vztahu k přírodě a v nostalgii starých trampských písniček. Moderní trampskou písničku označovali jako „bigbít“ nejen pro její inspiraci ze soudobých žánrů zábavné hudby, ale i pro údajné používání takzvaných „netrampských“ nástrojů, pod heslem „Správný tramp nehraje na kontrabas, protože ho nemůže vzít do lesa“. Interpretační vyspělost některých moderních souborů zaměňovali za profesionalismus a moderní trampské písni tak vyčítali, že je tzv. profesionálním, to znamená netrampským uměním. Zapomínali při tom na skutečnou profesionalitu předválečných tradičních souborů. Proto, když se v roce 1968 objevili na Portě poprvé Hoboes, byli staromilskou částí publika málem vypískáni přesto, že v celkovém diváckém hlasování nakonec získali velmi úspěšné třetí místo. Moderní trampská písnička se však nakonec prosadila. Již o rok později získávají prvenství právě moderně orientované soubory Scarabeus a Hoboes a v jejich podání písně Ohrada či Mrtvej vlak nastupují svou vítěznou cestu z Porty k táborovým ohňům. Výrazně k tomu přispěla i autorská soutěž, pořádaná již od druhého ročníku Porty. Byla zprvu orientována jen na trampskou písničku. Přes úspěchy některých renomovaných starších autorů, revivalizujících romantickou nostalgii tradiční trampské písně - Jendy Kordy a Arnošta Mošny s písní Už nejsi Nevado - se právě zde začala tak výrazně prosazovat moderní trampská písnička. Krinolína Kapitána Kida (kterou kromě od táborových ohňů známe třeba z pozdější LP desky Písně dlouhých cest) a hlavně písničky bratří Ryvolů Poslední míle, Trail to Island (biografická píseň o velkém vandru Ryvolů na osadu Kapitána Kida) a třeba dodnes nesmrtelná Bedna vod whisky, která se dočkala i rockového ztvárnění.

Dnes, kdy tyto písničky zdomácněly a zlidověly u táborových ohňů stejně, jako ty z nejstarší trampské tradice, pohlížíme s údivem a úsměvem na tehdejší spory o charakter trampské písně. Tyto spory ještě několik let přetrvávaly, až je vyřešil život a trochu osobitě, po svém, i Kapitán Kid, který na důkaz toho, že trampskou píseň je možno hrát na jakýkoliv nástroj, vynesl s kamarády z osady piano až nahoru na Ještěd. Byl to přesvědčivý důkaz. Dodnes si nejsme jisti, zda to piano tam ještě nestojí jako věrný pomník trampských písní, protože stěhovat tu věc zase dolů zpátky..., ale to už je jiná povídka, jak říkával Kipling.

(pokračování)

Bulletin Porta ´68 vycházel celoročně a redigoval ho Kapitán Kid. Přinášel nejen informace o přípravě festivalu, ale tehdy úžasné novinky především ze světa trampské hudby. A písničky i s notovým záznamem.O něco později začali pořadatelé Porty vydávat trampské zpěvníky, na jaře roku 1970 v průběhu festivalu vyšla první série Portýrů.