Prostor, kde se další koncert United Islands konal, je dokonale utajený. Ve druhém patře starého činžáku v Dlouhé ulici – klubovna 2.Patro. Jeden plakát vystrčený na ulici, tmavý vchod do dvora a jedny dveře polepené opět plakátem.
Ilegální prostředí dobře utajeného koncertu.
Ale uvnitř překvapení: Klubovna plná. Večer mají ve své moci tři písničkáři: Američan Dan Reed, Angličan Justin Lavash a Čech Vladimír Merta.
Všechny pojí Praha magická. Všichni žijí momentálně v Praze.

Dan Reed

Vladimír Merta

Vladimír Merta a Justin Lavash

Vladimír Merta

Dan Reed má za sebou roli předskokana v legendárním pražském koncertu Rolling Stones v roce 1992 (150 tisíc diváků). Delší dobu cestoval po světě a dva roky žije v Praze. Ve trojici, která se usadila na klubovém jevišti zastupoval písničkáře rockové. Hrál na kytaru jednoduše zpěvné a občas zdrsnělé písničky, u kterých člověk postrádal rockový kapelový background.

Justin Lavash prezentuje fúzi rocku, folku a blues. Místy až soulový vokální projev, na svých webových stránkách se chlubí tím, že jakýsi kritik napsal: J.L. vystupuje sólově, protože on sám je orchestr. Z Prague Postu to opsal v článku dokonce i Nymburský deník. :-)

Doprovází se na kytaru opravdu dobře, ale před Vladimírem Mertou by musel jít po kolenou. Nicméně energie z jeho projevu tryská. Hraje profesionálně už dvacet let, jako studiový hráč se živil v USA a Velké Británii.

Vladimír Merta je mnohaúrovňová osobnost, kterou netřeba představovat. Nad jeho hrou žasnou kolegové muzikanti i publikum už dlouhá léta. Nad technikou hry jeho pravé ruky žasnuli i jeho partneři na jevišti. Vladimírův zpěv není nic úžasného a celkový projev byl trochu ledabylý a unavený. Ale vzhledem k tomu, že auditorium se v průběhu koncertu díky rozjetému baru měnilo v Hlavní nádraží, vůbec se mu nedivím. Navíc jsem nepochopil, proč i on uváděl svoje písně zásadně v angličtině, když anglicky mluvících posluchačů byla naprostá menšina.

Nemyslím si, že dramaturgie koncertu zvolila správně, když posadila trojici tak rozdílných písničkářů na jedno minijeviště a nechala hudebníky střídat po jedné písni. Je jasné, že každý z písničkářů by si ve svém bloku vytvořil sevřenou a osobitou atmosféru, která by rozplizlému večeru určitě pomohla.

Foto: František Heřman