Barevný plákát oznamoval, že na den sv. Valentina přijede koncertovat proslulá skupina s více než třicetiletou historií a výraznými písmeny se zdůrazňovalo , že to bude první koncert Hop tropu v novém ( čti zrekonstruovaném) Mlejně v pražských Stodůlkách. Taky bylo pořádně plno a když šéfka klubu vyháněla v půl osmé muzikanty na podium, jen si blaženě povzdechla „ Teda kluci, jak vy to děláte !“ A oni to hned vzápětí předvedli. Mohutný zvuk tří nástrojů a tři chlapské hlasy okamžitě naplnily sál plný natěšených posluchačů a tři borci vždycky ve chvíli, kdy by patrně emoce vrcholily, spustili další pecku, takže aplaus musel ztichnout – a takhle to bylo celý večer.

Tok muziky přerušovalo jen občasné povídání, v kterém vedl Huberťák ( Láďa Kučera- s kytarou normálního vzrůstu) a Samson ( Jarda Lenk - s kytarou menší než dětská, zato s dospělým zvukem) a Šroub ( Míra Vondra – s naleštěným prkýnkem , potaženým basovými strunami, kterému já říkám „basa-bonsai“, ale Šroubek mě vyvedl z omylu řka, že to je nástroj, který dokumentuje zákon o trvání hmoty, protože čím je on širší, tím je kontrabas užší a teprve až začne hubnout, bude se moci nástroj vrátit k tvarům a rozměrům obvyklého kontrabasu…) Huberťákovy řeči a příhody jen glosovali nebo doplňovali. V průběhu večera se role měnily, ale princip zůstával stejný.

Stejně jako fakt, že ti tři si nic nedarovali. Hned při první písničce si Huberťák nezastrčil linku do kytary, což Samson okomentoval , že nevadí, protože stejně hraje tak silně, že ani elektriku nepotřebuje. Huberťák to vysvětlil: pohled na zaplněný sál a kamarády v prvních řadách ho tak vyvedl z míry, že si zapomněl strčit jack do díry v kytaře. Samsonovi to pochopitelně nestačilo, tak jen dodal „ A to je ještě štěstí v tvém věku, že víš, kam to strkat“ - a už hráli Louisianu , pak Švorcáka, popřáli dobrý vítr trosečníkům, vzpomněli na prodavače deště a spoustu dalších, kvůli kterým určitě přišlo tolik lidí a mezi těmi „ starými „ peckami zářily ty novější a nové, třeba jako Veterán ( ve kterém se zpívá o člověku, ale diváci si určitě budou nejdřív pamatovat, že v refrénu je o eukalyptovém lupení a klokaních bobkách).

Neskutečně brzo se zdálo, že přišla přestávka, kterou Samson ohlásil jako čas na svačinu.

Jaroslav Samson Lenk

Míra Šroub Vondra

Láďa Huberťák Kučera

Po přestávce zazněla nadšeně uvítaná Obluda, pak se Samson porozhlédl po sále, upozornil na jediného člověka, který vždycky zakřičel Umí! , ačkoliv má sako, modře proužkovanou košili a červenou kravatu.Svého kamaráda Balíka pak ještě několikrát patřičně znectili, jak to mezi lidmi, kteří se mají rádi, bývá.

A ještě jedno upozornění bylo významné: Samson pozdravil v hledišti kapelní fanynku, která oslavila 27. narozeniny a už 27 let fandí Hop tropu. Ano – to je to někdejší mrně, které jako roční řvalo na koncertě – vzpomněl si Huberťák. A protože maminka Lída prý ještě nikdy neslyšela Hoptropáky naživo, vzala ji sedmadvacetiletá slečna do Mlejna a Hop Trop jí zazpívali Amazonku… Došlo pochopitelně i na Vodáckou holku ( s textem Zdeňka Šmída) a poslední písní byl Jonathan. Tedy poslední…to by s tím muselo publikum souhlasit a ono nesouhlasilo. Zvukař Renda Cais se ani nehnul od svého aparátu, tři miláčci davu se na chvíli schovali za černé pozadí podia a vrátili se, aby zahráli, že duní kláda korytem. A všechno se opakovalo: druhý přídavek byl Měli jsme bundy zelený – a v hledišti se zase nikdo ani nepohnul, jen ruce ještě víc zčervenaly od potlesku. Když přišli miláčci večera potřetí,postavil se Huberťák k mikrofonu a vzpomněl, jak jednou na koncertu Spirituál kvintetu v podobné situaci pan profesor Tichota řekl: my bychom vám klidně ještě hráli dál – ale nám už se nechce.A odešli. Lidi se smáli, než pochopili, že to není vtip. Ale Hop Trop to takhle udělat nechce, proto zahraje písničku, kterou dávají vždycky na konec a posluchači pochopí, že už nic dalšího nebude a vydají se k domovu. Šroub ještě seznámil přítomné se Samsonovým nápadem, že by mohli někdy tuhle závěrečnou písničku zahrát jako první a pak jen sledovat, jestli posluchači – naučení a zvyklí – taky půjdou domů… Za všeobecného veselí tedy spustili Hoptropáci Tak už se škrábu strání plnou kamenů, pak se počtvrté toho večera hluboce a dlouze uklonili – a bylo po koncertě.

Přesně tak, jak to říká titulek. A to je přitom teprve únor…

"Huberťákovo vyprávěnky"

...hlavně pohoda a s úsměvem...

...a fotografa je třeba neustále sledovat...

Foto: František Heřman