Předchůdcem Portýra byl celoročně vycházející bulletin PORTA, který redigoval Kapitán Kid. V něm vyšel i notový záznam už tehdy slavné Bedny od whisky Mikiho Ryvoly.

Třetí ročník Porty již doznával podstatných změn a Porta začala dokazovat, že je skutečnou bránou. Bránou pro stále nové a nové skupiny, bránou pro písničky, bránou pro nápady, ale i bránou pro výměnu názorů, která někdy dosahovala až značné ostrosti na stránkách denního tisku. Všechny tyto věci ale patří k vývoji festivalu a Porta z tohoto vývojového vření vyšla se štítem, jak nakonec ukázaly její další ročníky. Nejzajímavějším momentem třetího ročníku Porty v roce 1969 bylo asi organizační rozdělení soutěže c & w skupin.

Poprvé došlo k oddělení hodnocení kapel hrajících tradiční a moderní country a poprvé se na Portě samostatně hodnotil další žánr – folk. Ale teď už by měla přijít na řadu opět vzpomínka Kapitána Kida:

„Třetí ročník, Porta 69, je raritou mezi Portami. Z obou večerů vysílala hodinový pořad Čs. televize. Onoho času chodili fandové country muziky v černých stetsonech, v bílých košilích s pentličkou u krku a džínsech, namísto potlesku či volání ,Umí!´ stříleli z kapslovek a vesměs postrádali smysl pro humor, jak se stává všem ortodoxním vyznavačům čehokoliv. Asistentka režie sesbírala těchto nedělních kovbojů tři řady s úmyslem udělat z nich malebnou výplň. V důsledku toho se po každé písničce objevili na obrazovce se založenýma rukama a zamračenými tvářemi pod okraji k hlavám pevně přišroubovaných klobouků. Naštěstí nebylo vidět asistentku, jak je pobízí pistolnickými gesty a slovy: ,Střílejte, pánové, střílejte!´. I bez střílení to ale Portě moc nepomohlo...

Leč onoho času všichni pracovníci DKP Portou žili, s nadšením si vyvrkávali palce při trampském pozdravu, nikomu nevadilo, že se na leštěné žule povalují špinavé bágly lidí, kteří přijeli stopem až ze Slovenska a kulturák se na další ročník vyloženě těšil. Město bylo vyzdobeno: na náměstí stál pylon s nápisem Porta, ve výkladních skříních obchodů byly fotografie z minulého ročníku, nebyly problémy s ubytováním, s dopravou, s ničím.“

Soutěžní koncerty třetího ročníku Porty, vzhledem k počtu přihlášených skupin, musely být rozvrženy do tří dnů. Ve čtvrtek 12. června se konal, opět ve velkém sále Domu kultury, první večer c & w music, ve kterém soutěžilo o postup do pátečního finále sedm skupin v kategorii tradiční country, tři ve folku a čtyři v kategorii moderní country. Páteční finále potom uvítalo v soutěži včetně přímo postoupivších celkem 15 skupin. Poprvé se přímo v soutěži country objevily zahraniční kapely: ve folku The Worried Man z Vídně a v tradiční country holandská studentská skupina The Smokey Mountain Rangers z Amsterdamu. V tradiční country při neúčasti Rangers a Greenhorns zaslouženě zvítězili pražští White Stars, těsně následování ústeckými Bluegrass Hoppers a Strangers, v kategorii moderní country vyhráli pražští Rivalové, druhou cenu získal nejvzdálenější soubor festivalu, Caravell Western z Trnavy, a třetí bylo ostravské Ontario. Vítězství ve folku se stalo jasnou záležitostí pro českobudějovické Minnesengry, za nimiž skončili s větším odstupem The Worried Man z Vídně a Perpetual Vagabonds z Prahy. 

Ústecká skupina Bluegrass Hoppers v roce 1969

Ovšem keramické porty se již udělovaly pouze za první místa v jednotlivých kategoriích. A zapomněli jsme ještě na jednu důležitou věc. I porota pokusně modernizovala svoji práci, výsledné body pro jednotlivé kapely v několika posuzovaných kritériích zapisovala na děrné štítky a konečné vyhodnocování a určení výsledného pořadí prováděl počítač (ejhle, komputerizace na Portě už v závěru šedesátých let!). Zůstalo ovšem pouze u pokusu v tomto třetím ročníku.

Do trampské části soutěže se přihlásilo dokonce tolik kapel, že musela být uspořádána oblastní předkola, základ další, dnes už neodmyslitelné tradice. Bylo jich celkem šest a probíhala v Třebíči, Pardubicích, Českých Budějovicích, Štětí nad Labem, Praze a Bratislavě, neboť Porta tehdy ještě měla celostátní statut. Do sobotního finále 14. června postoupilo z oblastních předkol 16 skupin včetně Blizzardu a Utahu z Bratislavy. Sál DKP byl stejně jako v pátek zaplněný do posledního místečka, atmosféra byla také stejná, ale bez střelby z kapslovek. Po úvodním slovu přišel na jeviště opět autor Vlajky Jenda Korda se skupinou Červánek. Jenda dává pokyn, Červánek začíná zpívat Vlajku, všichni v sále nehlučně stojí a zpívají refrén. Taková byla atmosféra začátku trampské soutěže.

Červánek

Ale pouze na začátku, protože s přibývajícími skupinami, které odehrály svá soutěžní vystoupení, začaly u zatvrzelých „obránců“ tradiční trampské písničky propukat vášně. Ne, že by se to nějak projevovalo přímo v průběhu koncertu, to ne. Důsledky se začaly objevovat teprve později na jednání štábu, kterému zaslal rozhořčený list Tony Hořínek, a na stránkách denního tisku, konkrétně v rubrice Z údolí a osad v Obraně lidu, kde Mirko Vl. Vostrý podrobil svému subjektivnímu rozboru nejenom vystoupení skupiny Hoboes, ale práci celého štábu i poroty takovým způsobem, že by od nich jak se říká „pes kůrku nevzal“. Naštěstí čas je milosrdný, ale neúprosný, a dokázal, že vývoj dal za pravdu porotě. V soutěži se stalo totiž skutečností neuvěřitelné – skupinám Scarabeus a Hoboes se podařilo prosadit se s moderní interpretací trampských písniček a co se týká Hoboes, kteří navíc dostali Cenu publika, i vlastním tvůrčím přínosem. Vítězem trampské soutěže se stal pražský Scarabeus s hobousáckým repertoárem, Hoboes obsadili druhé místo (a navíc písnička Bedna vod whisky se stala hitem Porty 69) a teprve na třetím, čtvrtém a pátém místě se umístily kapely interpretující tradiční trampskou písničku – Červánek, Stopa a Vavasatch. V tomto okamžiku začala ona již zmíněná „žabomyší“ válka, v jejímž průběhu byly skupiny prosazující moderní pojetí trampských písniček označovány za „bítníky“ a hlavním argumentem tradicionalistů bylo, že písničky jako Mrtvej vlak, Ohrada a další od Hoboes, Kapitána Kida a ostatních modernistů nejsou trampské, protože se u ohňů nebudou nikdy zpívat. Docházelo dokonce k pokusům o definice, co je a co není trampská písnička, docházelo i k ostrým napadením, naštěstí jen písemnou nebo ústní formou. A ejhle, ono přešlo pár let, a nebylo jich zase tak moc, a tyto osočované písničky se u ohňů hrály už naprosto běžně, a dokonce se později začalo stávat, že nejmladší trampská generace, která je samozřejmě hrála také, už u některých ani nevěděla, kdo je napsal. A to je přesně okamžik, kdy je možné říci, že písnička začala lidovět a zkrátka se začala stávat trampskou klasikou.

Další zajímavostí Porty 69 byla realizace některých nápadů navrhovaných štábu v průběhu předchozích ročníků. Uskutečnila se fotosoutěž Porty 69 a další doprovodnou soutěží byla soutěž výtvarná.

Už samozřejmou součástí třetího ročníku Porty byla i autorská soutěž. Došlo do ní 104 příspěvků a na nedělní Dvoraně Porty, která se v roce 1969 uskutečnila poprvé a na jejímž vzniku měla tak trochu zásluhu právě Čs. televize, získal posmrtně keramickou portu za vítěznou píseň Vyhaslý oheň její autor Milan Šebesta z Brna . Na dalších místech skončily písničky Pojď už spát od ing. Jiřího Šosvalda a Zasněný cowboy od Jana Kněžínka z Českých Budějpovic.

V roce 1969 potom došlo také k prvnímu kontaktu Porty s černými ozvučenými kotouči, tedy klasickými gramofonovými deskami. Je pravda, že už předtím existovaly desky skupiny Rangers, ale po třetím ročníku Porty došlo k historickému okamžiku – národní podnik Supraphon vydal EP desku s nahrávkami skupin Scarabeus a Hoboes, na které byla například Bedna vod whisky, Ohrada nebo Island. Pojem „moderní trampská písnička“ si začal úspěšně razit cestu do světa.

LP Porta 1969 - 1970