Show naštěstí nikdo nečekal...

X-krát v životě jsem si říkal, že muzikanti jsou nejšťastnější lidi na světě. S nimi nikdy netvrdnou rysy, což se o játrech ale říci nedá...

Ostatně hlášku o tom, že skoro celý život pili jak za Manchester United, jsem z úst protagonisty večera slyšel i tentokrát. Prohlášení bylo proneseno s lehkou nostalgií a Vladimír celé vystoupení upíjel vodu...

Mišíkovo zpívání mám odjakživa moc rád. Zpívá vždycky na své plné pecky. A nezpívá kdeco. Vždycky je nutné, aby mu bylo dobře rozumět, protože většinu textů, které zpívá, je radno dobře poslouchat.

Byli jsme s fotografem Frantou na koncertě v pražskému klubu Mlejn. Už jsem tam nebyl léta a těšil jsem se na komplet novou přestavbu.

Po začátku to ale vypadalo tristně. Vláďa představil předzpěváka, když se na rozdíl od mnohých členů špičky naší popmusic přiznal, že některé staré pecky v původních polohách už nevyzpívá a neudýchá, jak by si přál. Sympatický Pavel Bohatý zpíval, jak mohl, ale k trochu v nevděčné roli interpreta Mišíkových starých pecek přibylo nepochopitelně špatné nazvučení, které se teprve v průběhu první půlhodiny začalo blížit standardu.

Pravé křídlo ETC zleva: Bicí a zpěv Jiří Zelenka, basa a harmonika Jiří Veselý a Pavel Skála (kytara)

Celá sestava ETC zleva: Petr Pokorný (kytara),Vladimír Pavlíček (housle, píšťala), předzpěvák Pavel Bohatý, pravé křídlo viz hořejší fotka

Bubeník Jiří Zelenka často zdvojoval zpěvem frontmana

V hotelu Belvedere je dnes tanec, Cesta do dětství, Doteky, Lady Vamp... Dobře. Ale stejně všichni čekali na delší druhou půlku.

Když si k nádherně jedoucímu ETC přisedl Vláďa Mišík, začala teprve naprostá paráda. Uvolněná atmosféra starých svrchovaných profíků, kteří i nejtěžší unisono chorusy dvou sólových kytar a bravurních houslí hráli „s prstem v nose“. Co může být pro zpěváka krásnějšího, než že za sebou má neomylnou kapelu...

Co je pro diváka hudby duše krásnějšího, než poslouchat hráče, kteří se nepředvádějí, jsou hudebně naprosto ukáznění a když hrají sóla, nesnaží se vystřílet do lidí svůj čas kulometem notových knoflíků, ale s gustem znalce vín, vybírají z hmatníků jen ty nejsprávnější tóny bez veškerého efektního balastu.

Potlesk byl pochopitelně frenetický a publikum evidentně okřávalo rozhazovačnou energií, byť sedícího, ale výborně zpívajícího Vladimíra.

A jely pecky Vláďovi nejbližší: Vzduchoplavec, 1984, Variace... U nádraží, Vabank, Bejval jsem dobrej, Jednohubky, Špejchar blues...

K tomu střídmé průvodní slovo, kde si neodpustil poznámku, že zatímco Hladík už jezdí tramvají zadarmo, on musí ještě do března platit. :-)

Nepochopitelné: Nad hlavami kapely se celou druhou půlku na obrovské plátno promítalo dokola asi pět fotek ze stejného koncertu.

Nepochopitelné i pro Vladimíra Mišíka.

Nepochopitelně rušivý a otravný experiment, kdy fotky zobrazovaly přesně to, co diváci viděli naživo, jen donekonečna opakované, bez dalšího obohacujícího obsahu.

Nicméně ovace velké, potřetí v krátké době (dvakrát v divadle a potřetí zde) „standing ovations“, které mi nejsou po chuti, protože jsem starý muž a vzpomínám na podobné stádní ovace vstoje, které jsme my pamětníci vídávali na všech možný sjezdech. Ale komu čest, tomu čest.

Vladimír Mišík a ETC jsou rodinné stříbro naší hudební scény! Chraňme si je! Tleskejme jim! Rozmazlujme si je!

Profil jak pro učebnici kreslení: Vláďa Mišík hovořící

Tentokrát celá sestava s „Legendou“ (žertovná kapelová přezdívka V.M.)

Vtipné zpestření večera. Kapela hraje orchestrálku a na plátně předzpěvák, který právě odešel.

ETC komplet. Chlap-ci, dě-ku-jem! Kdo ne-ská-če, ne-ní Čech! (Na závěr celá kapela včetně V.M. poskočila jako jeden muž.)

Foto: František Heřman