První lednová neděle přišla na Nový rok, proto se pravidelný koncert Sekvoje v pražském klubu Carpe Diem konal o týden později, ale už od února to zase bude každý měsíc první neděli večer. Hostem živého Táborového ohně byla tentokrát poprvé žena – moderátorka Country rádia Veronika Čičková.

Pro malého synka si zjednala chůvu, přesto jsme povídání zařadili ještě do přestávky, aby blonďatá maminka byla u svého Alexe co nejdřív.

Veronika se vyzpovídala ze svých moderátorských začátků a přiznala , že pro ni jako Plzeňačku a absolventku rodinné školy to nejdřív vypadalo na úplně jiný průběh života i zaměstnání, někdy ve třinácti se zamilovala do Paĺa Habery, ale život ji obrátilo setkání s muzikanty bratry Urbánkovými, kteří ji naučili poslouchat muziku, pak v plzeňském kulturáku Peklo ( kde v letech Porty bývaly moc zajímavé recitály) slyšela Vlastu Redla – a bylo vymalováno. Začala v dnes již neexistujícím plzeňském radiu Karolina, a pak už přibývaly zkušenosti. Novácká Snídaně, Radiožurnál, moderování koncertů a festivalů – a teď Country rádio. Jako maminka malého člověka vstává ráno po čtvrté, protože moderuje kousek od bydliště ranní blok Country radia a snaží se, aby z její práce nevyčníval fakt, že i v muzice má nějaké svému srdci bližší skupiny nebo jednotlivce, neboť to k úloze moderátora nepatří – a naopak, aby posluchači měli radost z pěkné češtiny a zjevně dobrého vztahu k těm, co si Country rádio pouštějí. V publiku byli vesměs lidé, kteří k takovým patří, přesto znali moderátorku jen po hlase, takže pro ně mohla být Veroničina slova i kousek pohledu do soukromí zážitek. Nehledě na zážitek vizuální.

Sekvojáci se po dobu živého Táborového ohně posadili do publika, které už předtím rozehřáli svým podáním kultovní opery Bedřicha Smetany Libuše, kterou se prezentovali na letošním posledním Potlachu v Malostranské Besedě, byť ji zkrátili jen na první a poslední scénu. Zařadili se tak - po boku Cimrmanů či Dobře placené procházky v Národním divadle – mezi ty, kteří bez ohledu na žánr nesou dál prapor vlastenectví i v prostorách, kde by to asi nikdo nečekal. V druhé půli pak tohle trampské trio těšilo publikum svými písničkami a když objevilo mezi posluchači bývalé členy Sekvoje Lucku Plecitou a Pavla Krumphanzla, vystřihli z voleje něco ze starého repertoáru. Nadšení v sále rostlo během koncertu tak, že museli po oficiálním konci přidat původně pro děti složený matematický zádrhel Čtyři myši a hráli by možná ještě teď, naštěstí zařadili jako definitivně poslední přídavek hymnický zpěv, po jehož refrénu „ Já mám radost, velkou radost, jak mi prsa rostou, mažu si je každodenně Kolouškovou masťou“ bylo všem jasné, že už nic lepšího nemůže přijít…

Foto: František Heřman