Architekt, režisér a písničkář za sebou při každé své činnosti zanechává stopy (noty). Musím se přiznat, že se mi na Portě stalo, že jsem při jeho sáhodlouhé písni usnul. Omlouvá mě to, že únava z nepřetržitého pití (a ještě jsem k tomu pracoval) mi zabránila vnímat intelektuální zpívanou poezii.

Když jsem ho pak poslouchal v Malostranské besedě, tak mi naopak rozháněl nudu ze současnosti (tehdejší) – a nebylo to jen proto, že zpíval o něčem, že bez plakátové jednoduchosti zpíval proti něčemu. S kytarou se laskal, hammondkou ufoukal celou harmonickou škálu. Chválil ho i Jiří Černý, který jinak pochvaloval zpěváky, které jsem upřímně nesnášel. Ano, mluvím o Vladimíru Mertovi.

 Merta měl, má a bude mít charisma. Aniž o to nějak bojoval, stal se přirozeným vůdcem. A tak ve společnosti písničkářů Šafrán byl pro ostatní vždy inspirativním kolegou. Když jsem se ještě, jako produkční motal v jedinečných malostranských prostorách klubu Orfeus, který si později uzurpovali svazáci jako Amforu (nebo Auroru?), tak se tam, už po nástupu normalizace na začátku sedmdesátých let odehrával malý zázrak. Nejen muzika, ale i poezie a divadlo tu sumarizovali všechno nové, svobodné a nadšené z šedesátých let. Generační zápis do dějin československé kultury.

Chtěl jsem původně psát jenom o Vladimíru Mertovi muzikantovi, ale neumím to. Když člověk píše o symfonickém orchestru, tak může tlachat, že druhé housle a žestě se opožďovaly v rytmu. Popisovat Mertův prstoklad na hmatníku kytary je blbost a pitvat texty, ve kterých nejsou hluchá místa a každé slovo musí být vyřčeno (vyzpíváno) by znamenalo rozbor, který by byl ještě delší, než jsou jeho balady.

Když jsme už nemohli být, žít a tvořit v Orfeu, tak se ještě našlo azylové místečko v divadle Ateliér (původně Olympic klub, dnes Ypsilonka). Tam jsme v roce 1971 uspořádali prázdninovou férii Trumfy léta. Při rozdělení na čtyři části se jednou z nich stala prezentace písničkářů. Což je trochu nepřesné, protože tam vystupovali i Štěpán Rak a nynější majitel a ředitel cirkusu Joo. Celé Trumfy se odehrávaly v nápaditém výstavním prostředí. Na scéně byly art protis Zorky Růžové (tenkrát manželky Jardy Hutky), kde ušitý Pán Bůh (mám ho doma) vyhání z ráje Adama a Evu a kolem na menších látkových sešívaných kolážích jsou andělíčkové a čertíci.

Salon pak představoval výtvarné artefakty od kreseb, koláží, malby, plastiky a asambláže. Je samozřejmé, že architekt Merta se zúčastnil nápaditými dílky a já si tenkrát od něho koupil dadaistické Inflační mávátko. Na patnácti bankovkách na tyčce používané na 1. máje, bylo po součtu 32 milionů 500 tisíc marek. V přepočtu jsem pak zaplatil 32,50 Kč. Mávátko je chloubou mé sbírky.

Nemyslím, že bych byl snob sbírající „přízeň“ slavných lidí. Ale jsem rád, že mezi některými mám kamarády. Takže ahoj, Vladimíre.

Foto: www.vladimirmerta.cz