Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš

Koncem roku otřásla hudebním a hlavně bluegrassovým světem smutná zpráva. Do nebeské kapely se na vánoční ráno ve věku 69 let odebral Tony Rice, nejvýznamnější a jeden z nejlepších a nejvlivnějších kytaristů a zpěváků v historii nejen bluegrassové hudby. Bylo mu 69 let a zemřel doma, rychle a bez bolesti… Trvalo mi několik dní, než jsem se z toho šoku vzpamatovala. Tony navždy změnil způsob, jakým se hraje na bluegrassovou kytaru…

Narodil se 8. června 1951 ve Virginii, ale vyrůstal se svými třemi bratry v Jižní Kalifornii. Lásku k bluegrassu zdědili po svém muzikálním otci Herbovi, který mimo jiné hrával v kapele The Golden State Boys. Jejich velkými vzory se stali Kentucky Colonels s bratry Rolandem a Clarence Whitem. Ten byl v té době největší inovátor kytarového stylu, zvaného flatpicking (mimo bluegrassu hrával také v legendární skupině The Byrds). Tony ho velice obdivoval a záhy je spojilo vřelé přátelství, trvající až do tragické smrti Clarence Whitea v roce 1973. Teď už spolu jistě jamují tam nahoře.

Tony zdědil jeho kytaru a dále zdokonaloval jeho styl hry. Mezi jeho idoly patřili ale také Jimmy Martin, Del Mc Coury a v první řadě Doc Watson. Tony Rice se pohyboval v širokém spektru akustické hudby, od bluegrassu, přes jazzem ovlivněnou novou akustickou hudbu až k písničkářskému folku. Jeho „flatpicking“ (styl hry na kytaru s kovovými strunami pomocí trsátka) se dodnes snaží kopírovat tisíce kytaristů na celé světě, ale dosud se to nikomu zcela nepodařilo. Na kytaru začal hrát již v útlém věku pěti let.

První vystoupení absolvoval v radio show, když mu bylo devět. První kapelu Haphazards založili se svými bratry Larrym a Ronem v roce 1962. V roce 1970 se na čas přestěhoval do Kentucky a stal se členem jedné z prvních progresivních skupin Bluegrass Alliance, spolu s mandolinistou Samem Bushem, když od nich odešel Dan Crary. V roce 71 se seznámil s Eddie Adcockem a Jimmy Gaudreauem a založili další z mých milovaných kapel Second Generation. Hrál s nimi ale jen krátce. Na dlouhou dobu koncem roku 71 zakotvil u kapely J.D. Crowe & The New South, kde působil také jeho starší bratr Larry. Larryho po jeho odchodu potom nahradil Ricky Skaggs. Tím začala jejich nejslavnější éra. Byli považováni za nejlepší bluegrassovou kapelu na světě. Banjista J.D. Crowe, Ricky Skaggs housle a mandolína, Tony Rice s kytarou, mladičký Jerry Douglas s Dobrem a Bobby Slone s basou.

Jednou hostoval se Seldom Scene a velice si padli do noty. Někdy v roce 1975, když John Starling prohlásil, že opustí Seldom Scene a bude se věnovat svému oboru – chirurgii, kapela plánovala, že ho nahradí Tony. Na poslední chvíli si to ale John Starling rozmyslel a zůstal...

V té době se Tony seznámil s mandolinistou Davidem Grismanem, který začínal experimentovat se svou „Dawg Music“. V ní se odrážel jazz, bluegrass, klasika, nová akustická hudba, swing a jeho vlastni kompozice. Tonyho tahle muzika fascinovala natolik, že v roce 1975 odešel z The New South a odstěhoval se do Kalifornie k čistě instrumentální skupině bez banja – David Grisman Quintet.

 

David Grisman a Tony Rice (1977)

V roce 1977 byli pozvaní na šestitýdenní šňůru po Evropě. Protože si ale festivaloví pořadatelé od nich přáli nejenom novoakustické instrumentálky, nýbrž také bluegrass a zpěv, přijel s nimi kromě houslisty Darola Angera a basisty Billa Amatneeka také banjista Bill Keith. Nádherný zpěv a kytaru obstarával Tony Rice. Vystupovali tehdy pod jménem Bicentennial Bluegrass Band.

Bill Keith mi ten rok už někdy na jaře povídal, že doveze v létě do Evropy superkapelu a že si to nesmím nechat ujít. Pozval mne na jejich vystoupení na letním tehdy ještě Folkfestivale Gurten. Byla jsem na ně moc zvědavá. Rok před tím mi totiž věnoval desku Muleskinner, kterou dodnes pokládám za jednu z nejlepších vůbec a byla jsem z nich úplně vedle. Tak jsem se moc těšila, že uvidím Davida Grismana naživo. O Tonym jsem věděla jen to, že hraje na kytaru Clarence Whitea a krásně zpívá. Znala jsem jej pouze z nahrávek několika mých oblíbených kapel jako Bluegrass Alliance a Second Generation, jejichž hudbu jsem zbožňovala (v prvni polovině sedmdesátých let). A přirozeně také z J.D. Crowe a The New South.

V té době jsem se ale ještě koncentrovala hlavně na muziku a kapely a o jednotlivých muzikantech, až na pár výjimek jsem toho moc nevěděla. Darola Angera a Billa Amatneeka jsem neznala vůbec. Na Gurtenu jsem se rychle skamarádila s Davidem Grismanem, protože to byla bezpochyby moje krevní skupina. A o Tonym jsem si zprvu myslela, že je to nafoukaná hvězda... Ale, jak se člověk může mýlit... Po koncertě tam tehdy probíhal jam-session Davida (Grismana) a Darola (Angera) s cikánskou kapelou Hensche White Quintet. Bylo to senzační, ale skončilo to dost divoce, někdo se podíval na přítelkyni jejich starého basisty, ten si to nenechal líbit a vypukla šílená rvačka. Flašky a židle lítaly nad hlavou. Já tehdy hodlala spát pod pódiem a měla docela nahnáno  Hoši si zahráli na mé ochránce a kapela mne vzala mezi své fitichy. Pozvali mne do Francie na bluegrassový festival Courville sur Eure nedaleko Paříže příští víkend.

Tam jsem si o Tonym změnila mínění. Jednou jsme si povídali a hrál mi na kytaru, a když jsem mu řekla, že taky trochu hraju, dal mi do ruky svoji kytaru, ať mu taky něco zahraju. To byl pro mne šok, zahrát si na kytaru Clarence Whitea, který byl pro mne kytarový bůh, to jsem zkrátka nemohla a strašně jsem se styděla. Tehdy jsem si řekla, že raději přestanu hrát, protože ze mne nikdy pořádný kytarista nebude. Hrála jsem ostatně rytmickou kytaru, sólová hra mi nikdy nešla.

Další koncert měli zase ve Švýcarsku v Mahagony Hall v Bernu. Pak už jsem s nimi zůstala. Následoval festival v Nyonu na Ženevském jezeře. Narychle se vrátila domá, vyřídila si dovolenou a odletěla na jejich poslední evropské vystoupení na festivalu v Cambridge v Anglii. Těžko se mi s nimi loučilo.... A dodnes na tu šňůru ráda vzpomínám.

Na prvních Tonyho domovských stránkách pak bylo i několik mých fotografií.

V roce 1979 opustil Tony Rice David Grisman Quintet a začal se věnovat své vlastní muzice. Založil si kapelu The Tony Rice Unit. V této sestavě tehdy vznikla jedna z jeho nejslavnějších nahrávek Manzanita. Společně s J.D. Crowem, Bobby Hicksem, Doyle Lawsonem a Toddem Phillipsem dali v roce 1980 dohromady vynikající skupinu Bluegrass Album Band, se kterou natočili během dalších let šest desek. Na poslední z nich hraje i legendární houslista Vassar Clements.

Kvůli nemoci (Disphonie) bohužel Tony posléze o hlas přišel...

Na jeho sólové dráze následovaly nahrávky jako Acoustics, Church Street Blues, Cold on the Shoulder, Native American a Me and My Guitar a další. Se svými bratry Larrym, Ronniem a také už v té době dospělým Wayttem další dvě, pod titulem The Rice Brothers...

 

Tony Rice a Lilly Pavlak v Owensboro 1995

Po letech jsem se s ním setkala na festivalu IBMA v Owensboro v Kentucky v roce 1995 a 1996.

Tehdy mne úplně zamrazilo, když na mne promluvil s podivným umělým hlasem, se slavíkem v krku. O jeho nemoci jsem tehdy ještě nevěděla. V roce 2005 jsem ho zažila v Nashvillu s kapelou Peter Rowan & Tony Rice Quartet, se Sharon Gilchrist s mandolínou a Bryn Davies s basou. A pak znovu v letech 2008 a 2009 jako hosta kapely Mountain Heart.

 

Peter Rowan a Tony Rice quartet 2005

V roce 2010 o něm vyšla kniha Still Inside – The Tony Rice Story od Tima Stafforda z Blue Highway a Caroliny Wright. Chtěli po mě sice původně nějaké fotky, ale bohužel pak vybrali jiné...

Naposled jsem naživo viděla Tonyho Rice v Nashvillu v roce 2013. Tehdy ho Sam Bush a Peter Rowan na IBMA Award Show slavnostně uvedli do Hall of Fame jako jejího nejmladšího člena. Jako první se slova ujal Sam Bush. Povídal nám, že když v roce 1970 odešel z kapely Bluegrass Alliance slavný Dan Crary, nabídli mu, aby s nimi na kytaru začal hrát on. Sam hrál sice raději na mandolínu, tak se necítil být úplně povolaný jako kytarista, ale místo přijal potom, co mu Dan předvedl, jak některá svoje sóla hraje. Měli vystupovat kdesi v Severní Karolíně a Sam se šel před koncertem trochu projít. V polích zahlédl prý nejhubenějšího chlapa na světě, jak sedí na kufru od kytary Martin a hraje jako Clarence White. Dal se s ním do řeči a navrhl mu, zda by s ním nechtěl hrát v kapele. Sam by se pak mohl vrátit ke své oblíbené mandolíně. Když to navrhl kapele, tak mu hoši vyčinili, ze osmnáctiletý mandolinista nemůže sám přijímat do skupiny nového člena, aniž by se zeptal ostatních. Když si ale Tonyho večer v kempu poslechli, jednohlasně odsouhlasili, že právě on bude pro ně ten pravý... Sam Bush se tedy vrátil k mandolíně, Tony Rice se přestěhoval do Louisvillu a začal s nimi hrát.

Peter Rowan potom prohlásil, že Tony je nejvlivnější kytarista v hudební historii. Že se ho tisíce jiných snaží imitovat, ale ještě se nikomu na světě nepodařilo hrát jako on… A také byl vynikající zpěvák s nádherným silným barytonem. Jeho různorodé nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno. Ovlivnil snad všechny kytaristy druhé a třetí generace…

Samotná Tonyho děkovná řeč je pak v bluegrassových kruzích označována jako zázrak. Tony Rice začal mluvit svým chraplavým hlasem a po delší době prohlásil, že když mu nebeský otec dovolí, že zkusí promluvit svým normálním hlasem a opravdu se mu to po dlouhých devatenácti letech povedlo… To byl ten nejdojemnější okamžik. Spousta lidí mela slzy v očích a následoval dlouhotrvající potlesk ve stoje. Nikdy na tento moment nezapomenu.

 

Na závěr Award Show vystoupil snad naposled na veřejnosti společně se Samem Bushem, Ricky Skaggsem, Jerry Douglasem, J.D. Crowem, Wyattem Ricem a Toddem Phillipsem v sestavě nazvané Manzanita Band. Jeho sóla už obstarával jeho nejmladší bratr Wyatt. Tony sice ještě na kytaru hrál, ale bylo na něm vidět, že mu to působí bolest.

Poslední roky se většinou držel v ústraní, jen se svou milující třetí manželkou Pamelou Hodges Rice. Jejich rodiny se znaly již od dětství a oni dva se znovu spolu setkali v roce 87. Vzali se v roce 1989 a bylo to velice šťastné manželství… Velmi ale trpěl tím, že kvůli neustále se zhoršující artritidě už nemůže hrát skoro vůbec.

Tony Rice sice odešel tam nahoru, kde na něj již čekalo spoustu kamarádů, ale jeho hudba je nesmrtelná.

Bude nám všem moc chybět…

Lilka Pavlak v Bülachu  7.1.2021

 

 

 Foto: Lilly Pavlak

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076600

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz