Vzkazy

  • Obec spisovatelů na Portě

    Již podruhé se na portovní scéně prezentovala Obec spisovatelů ČR, a to prostřednictvím udělované Ceny za nejlepší písničkový text. Vítěze, stejně jako v loňském problematickém roce, vyhodnotila odborná porota, složená z členů Rady Obce spisovatelů a publikujících autorů, která posuzovala  texty po stránce literární i ve vztahu k neotřelosti nápadu. Kvalita slovní části písniček je totiž, zejména pak u folku a spřízněných žánrů, stejně důležitá jako jejich hudební stránka a nejednou se stává i nosným pilířem písničkového sdělení a výpovědní hodnoty skladby.

    Celý článek...  
  • Čapek show na Country radiu

    Pěkný den,

    máme pro Vás několik novinek a dobrých zpráv. Do dalších dílů stále populárnější Čapek show na Country radiu připravujeme rozhovory s těmito osobnostmi:

    září - BB Bowness - skvělá mladá banjistka progresivní kapely Mile Twelve (již tuto sobotu!)

    říjen - legendární foukačkář Charlie McCoy

    listopad - Chris Jones - kytarista a leader kapely The Nightdrivers

    Vysílací časy Čapek show: premiéra každou první sobotu v měsíci od 10:00, reprízy následující pondělí od 23:00 a třetí sobota od 10:00.

    Celý článek...  
  • Zářijové koncerty Poutníků

    Kapela Poutníci loni slavila 50 let od svého vzniku. Bohužel kvůli covidu19 toho loni moc neoslavila a neodehrála, takže i letos bude jezdit s pořadem „50 let v country".

    A tady je přehled míst, kam se v nejbližším období můžete na koncerty Poutníků vydat:

    Celý článek...  
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Zlata Zítra má svátek Andrea

Koncem roku otřásla hudebním a hlavně bluegrassovým světem smutná zpráva. Do nebeské kapely se na vánoční ráno ve věku 69 let odebral Tony Rice, nejvýznamnější a jeden z nejlepších a nejvlivnějších kytaristů a zpěváků v historii nejen bluegrassové hudby. Bylo mu 69 let a zemřel doma, rychle a bez bolesti… Trvalo mi několik dní, než jsem se z toho šoku vzpamatovala. Tony navždy změnil způsob, jakým se hraje na bluegrassovou kytaru…

Narodil se 8. června 1951 ve Virginii, ale vyrůstal se svými třemi bratry v Jižní Kalifornii. Lásku k bluegrassu zdědili po svém muzikálním otci Herbovi, který mimo jiné hrával v kapele The Golden State Boys. Jejich velkými vzory se stali Kentucky Colonels s bratry Rolandem a Clarence Whitem. Ten byl v té době největší inovátor kytarového stylu, zvaného flatpicking (mimo bluegrassu hrával také v legendární skupině The Byrds). Tony ho velice obdivoval a záhy je spojilo vřelé přátelství, trvající až do tragické smrti Clarence Whitea v roce 1973. Teď už spolu jistě jamují tam nahoře.

Tony zdědil jeho kytaru a dále zdokonaloval jeho styl hry. Mezi jeho idoly patřili ale také Jimmy Martin, Del Mc Coury a v první řadě Doc Watson. Tony Rice se pohyboval v širokém spektru akustické hudby, od bluegrassu, přes jazzem ovlivněnou novou akustickou hudbu až k písničkářskému folku. Jeho „flatpicking“ (styl hry na kytaru s kovovými strunami pomocí trsátka) se dodnes snaží kopírovat tisíce kytaristů na celé světě, ale dosud se to nikomu zcela nepodařilo. Na kytaru začal hrát již v útlém věku pěti let.

První vystoupení absolvoval v radio show, když mu bylo devět. První kapelu Haphazards založili se svými bratry Larrym a Ronem v roce 1962. V roce 1970 se na čas přestěhoval do Kentucky a stal se členem jedné z prvních progresivních skupin Bluegrass Alliance, spolu s mandolinistou Samem Bushem, když od nich odešel Dan Crary. V roce 71 se seznámil s Eddie Adcockem a Jimmy Gaudreauem a založili další z mých milovaných kapel Second Generation. Hrál s nimi ale jen krátce. Na dlouhou dobu koncem roku 71 zakotvil u kapely J.D. Crowe & The New South, kde působil také jeho starší bratr Larry. Larryho po jeho odchodu potom nahradil Ricky Skaggs. Tím začala jejich nejslavnější éra. Byli považováni za nejlepší bluegrassovou kapelu na světě. Banjista J.D. Crowe, Ricky Skaggs housle a mandolína, Tony Rice s kytarou, mladičký Jerry Douglas s Dobrem a Bobby Slone s basou.

Jednou hostoval se Seldom Scene a velice si padli do noty. Někdy v roce 1975, když John Starling prohlásil, že opustí Seldom Scene a bude se věnovat svému oboru – chirurgii, kapela plánovala, že ho nahradí Tony. Na poslední chvíli si to ale John Starling rozmyslel a zůstal...

V té době se Tony seznámil s mandolinistou Davidem Grismanem, který začínal experimentovat se svou „Dawg Music“. V ní se odrážel jazz, bluegrass, klasika, nová akustická hudba, swing a jeho vlastni kompozice. Tonyho tahle muzika fascinovala natolik, že v roce 1975 odešel z The New South a odstěhoval se do Kalifornie k čistě instrumentální skupině bez banja – David Grisman Quintet.

 

David Grisman a Tony Rice (1977)

V roce 1977 byli pozvaní na šestitýdenní šňůru po Evropě. Protože si ale festivaloví pořadatelé od nich přáli nejenom novoakustické instrumentálky, nýbrž také bluegrass a zpěv, přijel s nimi kromě houslisty Darola Angera a basisty Billa Amatneeka také banjista Bill Keith. Nádherný zpěv a kytaru obstarával Tony Rice. Vystupovali tehdy pod jménem Bicentennial Bluegrass Band.

Bill Keith mi ten rok už někdy na jaře povídal, že doveze v létě do Evropy superkapelu a že si to nesmím nechat ujít. Pozval mne na jejich vystoupení na letním tehdy ještě Folkfestivale Gurten. Byla jsem na ně moc zvědavá. Rok před tím mi totiž věnoval desku Muleskinner, kterou dodnes pokládám za jednu z nejlepších vůbec a byla jsem z nich úplně vedle. Tak jsem se moc těšila, že uvidím Davida Grismana naživo. O Tonym jsem věděla jen to, že hraje na kytaru Clarence Whitea a krásně zpívá. Znala jsem jej pouze z nahrávek několika mých oblíbených kapel jako Bluegrass Alliance a Second Generation, jejichž hudbu jsem zbožňovala (v prvni polovině sedmdesátých let). A přirozeně také z J.D. Crowe a The New South.

V té době jsem se ale ještě koncentrovala hlavně na muziku a kapely a o jednotlivých muzikantech, až na pár výjimek jsem toho moc nevěděla. Darola Angera a Billa Amatneeka jsem neznala vůbec. Na Gurtenu jsem se rychle skamarádila s Davidem Grismanem, protože to byla bezpochyby moje krevní skupina. A o Tonym jsem si zprvu myslela, že je to nafoukaná hvězda... Ale, jak se člověk může mýlit... Po koncertě tam tehdy probíhal jam-session Davida (Grismana) a Darola (Angera) s cikánskou kapelou Hensche White Quintet. Bylo to senzační, ale skončilo to dost divoce, někdo se podíval na přítelkyni jejich starého basisty, ten si to nenechal líbit a vypukla šílená rvačka. Flašky a židle lítaly nad hlavou. Já tehdy hodlala spát pod pódiem a měla docela nahnáno  Hoši si zahráli na mé ochránce a kapela mne vzala mezi své fitichy. Pozvali mne do Francie na bluegrassový festival Courville sur Eure nedaleko Paříže příští víkend.

Tam jsem si o Tonym změnila mínění. Jednou jsme si povídali a hrál mi na kytaru, a když jsem mu řekla, že taky trochu hraju, dal mi do ruky svoji kytaru, ať mu taky něco zahraju. To byl pro mne šok, zahrát si na kytaru Clarence Whitea, který byl pro mne kytarový bůh, to jsem zkrátka nemohla a strašně jsem se styděla. Tehdy jsem si řekla, že raději přestanu hrát, protože ze mne nikdy pořádný kytarista nebude. Hrála jsem ostatně rytmickou kytaru, sólová hra mi nikdy nešla.

Další koncert měli zase ve Švýcarsku v Mahagony Hall v Bernu. Pak už jsem s nimi zůstala. Následoval festival v Nyonu na Ženevském jezeře. Narychle se vrátila domá, vyřídila si dovolenou a odletěla na jejich poslední evropské vystoupení na festivalu v Cambridge v Anglii. Těžko se mi s nimi loučilo.... A dodnes na tu šňůru ráda vzpomínám.

Na prvních Tonyho domovských stránkách pak bylo i několik mých fotografií.

V roce 1979 opustil Tony Rice David Grisman Quintet a začal se věnovat své vlastní muzice. Založil si kapelu The Tony Rice Unit. V této sestavě tehdy vznikla jedna z jeho nejslavnějších nahrávek Manzanita. Společně s J.D. Crowem, Bobby Hicksem, Doyle Lawsonem a Toddem Phillipsem dali v roce 1980 dohromady vynikající skupinu Bluegrass Album Band, se kterou natočili během dalších let šest desek. Na poslední z nich hraje i legendární houslista Vassar Clements.

Kvůli nemoci (Disphonie) bohužel Tony posléze o hlas přišel...

Na jeho sólové dráze následovaly nahrávky jako Acoustics, Church Street Blues, Cold on the Shoulder, Native American a Me and My Guitar a další. Se svými bratry Larrym, Ronniem a také už v té době dospělým Wayttem další dvě, pod titulem The Rice Brothers...

 

Tony Rice a Lilly Pavlak v Owensboro 1995

Po letech jsem se s ním setkala na festivalu IBMA v Owensboro v Kentucky v roce 1995 a 1996.

Tehdy mne úplně zamrazilo, když na mne promluvil s podivným umělým hlasem, se slavíkem v krku. O jeho nemoci jsem tehdy ještě nevěděla. V roce 2005 jsem ho zažila v Nashvillu s kapelou Peter Rowan & Tony Rice Quartet, se Sharon Gilchrist s mandolínou a Bryn Davies s basou. A pak znovu v letech 2008 a 2009 jako hosta kapely Mountain Heart.

 

Peter Rowan a Tony Rice quartet 2005

V roce 2010 o něm vyšla kniha Still Inside – The Tony Rice Story od Tima Stafforda z Blue Highway a Caroliny Wright. Chtěli po mě sice původně nějaké fotky, ale bohužel pak vybrali jiné...

Naposled jsem naživo viděla Tonyho Rice v Nashvillu v roce 2013. Tehdy ho Sam Bush a Peter Rowan na IBMA Award Show slavnostně uvedli do Hall of Fame jako jejího nejmladšího člena. Jako první se slova ujal Sam Bush. Povídal nám, že když v roce 1970 odešel z kapely Bluegrass Alliance slavný Dan Crary, nabídli mu, aby s nimi na kytaru začal hrát on. Sam hrál sice raději na mandolínu, tak se necítil být úplně povolaný jako kytarista, ale místo přijal potom, co mu Dan předvedl, jak některá svoje sóla hraje. Měli vystupovat kdesi v Severní Karolíně a Sam se šel před koncertem trochu projít. V polích zahlédl prý nejhubenějšího chlapa na světě, jak sedí na kufru od kytary Martin a hraje jako Clarence White. Dal se s ním do řeči a navrhl mu, zda by s ním nechtěl hrát v kapele. Sam by se pak mohl vrátit ke své oblíbené mandolíně. Když to navrhl kapele, tak mu hoši vyčinili, ze osmnáctiletý mandolinista nemůže sám přijímat do skupiny nového člena, aniž by se zeptal ostatních. Když si ale Tonyho večer v kempu poslechli, jednohlasně odsouhlasili, že právě on bude pro ně ten pravý... Sam Bush se tedy vrátil k mandolíně, Tony Rice se přestěhoval do Louisvillu a začal s nimi hrát.

Peter Rowan potom prohlásil, že Tony je nejvlivnější kytarista v hudební historii. Že se ho tisíce jiných snaží imitovat, ale ještě se nikomu na světě nepodařilo hrát jako on… A také byl vynikající zpěvák s nádherným silným barytonem. Jeho různorodé nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno. Ovlivnil snad všechny kytaristy druhé a třetí generace…

Samotná Tonyho děkovná řeč je pak v bluegrassových kruzích označována jako zázrak. Tony Rice začal mluvit svým chraplavým hlasem a po delší době prohlásil, že když mu nebeský otec dovolí, že zkusí promluvit svým normálním hlasem a opravdu se mu to po dlouhých devatenácti letech povedlo… To byl ten nejdojemnější okamžik. Spousta lidí mela slzy v očích a následoval dlouhotrvající potlesk ve stoje. Nikdy na tento moment nezapomenu.

 

Na závěr Award Show vystoupil snad naposled na veřejnosti společně se Samem Bushem, Ricky Skaggsem, Jerry Douglasem, J.D. Crowem, Wyattem Ricem a Toddem Phillipsem v sestavě nazvané Manzanita Band. Jeho sóla už obstarával jeho nejmladší bratr Wyatt. Tony sice ještě na kytaru hrál, ale bylo na něm vidět, že mu to působí bolest.

Poslední roky se většinou držel v ústraní, jen se svou milující třetí manželkou Pamelou Hodges Rice. Jejich rodiny se znaly již od dětství a oni dva se znovu spolu setkali v roce 87. Vzali se v roce 1989 a bylo to velice šťastné manželství… Velmi ale trpěl tím, že kvůli neustále se zhoršující artritidě už nemůže hrát skoro vůbec.

Tony Rice sice odešel tam nahoru, kde na něj již čekalo spoustu kamarádů, ale jeho hudba je nesmrtelná.

Bude nám všem moc chybět…

Lilka Pavlak v Bülachu  7.1.2021

 

 

 Foto: Lilly Pavlak

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

7488162

Melanž

  • Trampský guláš

    Ingredience

    - 600 g zadního hovězího masa
    - 150 g pikantnější klobásy
    - 2 lžičky sladké mleté papriky
    - 1 větší cibule
    - 2 špetky pepře
    - 1 lžička soli
    - 400 g brambor
    - 200 g čerstvých hub (nebo nakládané žampiony, případně větší hrst předem namočených sušených hub )
    - tuk

     

    Postup

    Cibuli nakrájíme na drobné kostičky a usmažíme na oleji (případně na sádle) dozlatova. Přidáme na kostky nakrájené hovězí maso a zprudka je i s cibulí po dobu asi 2 - 4 minuty opékáme za stálého míchání. Posolíme, zasypeme sladkou paprikou, zalijeme vřelou vodou a dusíme zhruba 40 minut (v papiňáku o 10 - 15 minut méně). Přidáme houby, klobásu nakrájenou na kolečka a brambory (syrové) nakrájené na menší kostky. Vše spolu dusíme do změknutí brambor (zkoušíme vidličkou, brambory změknou dost brzy). Správný trampský guláš se nezahušťuje, ale když máme chuť .....

    Při přípravě tohoto typu guláše můžeme k přípravě použít i např. zeleninu, zbytky dalších mas i uzenin. Je rychle hotový, což oceníme, když přijde nenadálá návštěva.

     

    Doporučená příloha

    • knedlík nemusí být, podle chuti čerstvý chléb nebo pečivo.
     
  • Velký trampský guláš

    Suroviny:

    - 2 vepřová kolena
    - hovězí kližka (množství podle počtu lidí)
    - vepřová kýta nebo ramínko (tolik, co hovězího)
    - 1,5 kostky škvařeného vepřového sádla
    - cibule (polovina váhy masa)
    -1/2 sáčku kmínu
    - 1 sáček gulášového koření
    - mletý pepř
    -3 chilli papričky
    - 5 stroužků česneku
    - 8 větších brambor

     

    Postup:

    Do velkého kotle na prudkém ohni vhodíme sádlo a po rozpuštění vmícháme cibuli a kmín. Těsně před zezlátnutím vhodíme 3-centimetrové kostky hovězího, které jsme předtím máčeli v osolené vodě. Přisypeme gul- ášové koření, podle chuti pepř, chilli papričky, česnek a přidáme čerstvou snítku větvičky smrčku. Dále přidáme nadrobno nakrájené 4 brambory, promícháme, přidáme trochu vody a vložíme rozseknutá, omytá kolena i s kůží. Kotlík přikryjeme a oheň udržujeme tak, aby směs vařila mírným varem. Občas ode dna zamícháme. Vaříme aspoň dvě hodiny. Mezitím si nakrájíme na cca dvoucentimetrové kousky libové vepřové maso, přidáme větší kostky zbylých brambor. Tuto sestavu vložíme do kotle, až když vyjmeme a jíme kolena. Guláš uvaříme do měkka a máme druhý chod.

    Nezapomeneme na křen, hořčici, chléb a pivo.

     
  • Kotlíkový guláš

    Suroviny

    anglická slanina 120 g
    brambory 200 g
    nať z celeru a petržele svázané do otýpky
    cibule 3 ks
    čenek 3 stroužky
    přední hovězí 200 g
    skopové z plecka 200 g
    kmín podle potřeby
    majoránka 2 lžičky
    mletá sladká paprika 1 lžička
    zelená paprika 1 ks
    rajče 4 ks
    sůl podle potřeby
    světlé pivo 1 dcl
    hovězí vývar dle potřeby

     

    Postup:

    Slaninu nakrájíme na kostičky, rozškvaříme, přidáme drobně nakrájenou cibuli a zpěníme. Přimícháme mletou červenou papriku, hovězí maso nakrájené na menší kostky a opečeme. Později přidáme skopové maso nakrájené na větší kostky, osolíme, opepříme. Přidáme zelenou papriku bez jadérek nakrájenou na nudličky a zelenou celerovou a petrželovou nať svázané do otýpky, podlijeme vývarem a udusíme do poloměkka. Brambory očistíme, nakrájíme na čtvrtky, přidáme k masu a podlijeme vývarem. Nakonec přidáme oloupaná a nakrájená rajčata, rozetřený česnek, kmín a dodusíme. Hotový guláš ochutíme majoránkou. Podáváme s chlebem.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz