Jindra Čapek (1953) patří k renomovaným ilustrátorům, kteří si vybudovali na knižní scéně neoddiskutovatelné přední místo. Narodil se v Českých Budějovicích a po poměrně složitém životním oblouku se na jih Čech zase vrátil – tentokrát ale do Českého Krumlova. Do dnešního dne ilustroval okolo sedmi desítek knížek, dokonce napsal i texty pro dvě pohádkové publikace. Tím ovšem výčet jeho tvorby zdaleka nekončí – má na svém kontě i spoustu plakátů a jiné užité grafiky, ale také řadu zajímavých obrazů.

Už od malička cítil, že jeho výrobním nástrojem bude štětec a barvy, i když se původně měl vlastně stát rytcem kovů. Zasáhly ale jiné okolnosti a rozhodujícím mezníkem v jeho životě se stal vstup spojeneckých vojsk do republiky. Tehdy se svou matkou emigroval do Švýcarska.

Jak jsi tuto změnu životního stylu zvládal?

Bylo mi patnáct, celkem snadno a poměrně rychle jsem zvládal jazyk, protože jsem měl jasnou a vyhraněnou motivaci. Jednak jsme všichni v té době měli pocit, že jsme za sebou spálili všechny mosty, a jednak jsem začal v Curychu studovat skvělou uměleckou školu, kde se vyučovala kresba, grafické techniky, písmo… Začátkem 70.let jsem pak přešel na Akademii umění v Karlsruhe a později ve Freiburgu, na obor malířství a volná grafika.

Kdo ti tato studia platil?

Měl jsem speciální stipendium a občas jsem si i přivydělával malováním. V té době mne, jako spoustu mladých lidí, lákal surrealismus a excentrický Dalí, takže tím byla tak trochu ovlivněna i má tehdejší tvorba, i když ke konci školy už jsem se začal zabydlovat ve svém vlastním stylu. Také jsem tehdy dělal na objednávku kopie starých mistrů.

A pak následovalo období větších cest…

Ano, to už během studia jsem cestoval čtvrt roku po Americe a Kanadě, na což nikdy nezapomenu. A po studiích jsem pak šest měsíců strávil v Anglii. Když to tak vezmu, pokračoval jsem tam vlastně v soukromém studiu – fascinovala mne ta možnost vidět světově proslulé sbírky umění v muzeích a galeriích a získal jsem zde i první kontakty v tomto směru… Ze stejného důvodu mne přitahovala třeba Itálie, Francie, Vídeň, kde jsem začal chápat to úžasné propojení s českou renesancí a začaly se mi díky těmto poznatkům skládat dohromady i obrazy a dojmy z dětství. Samosebou mne přitahovala historie umění, díky čemuž si vlastně člověk začíná hluboce uvědomovat jisté nezpochybnitelné souvislosti, vazby a vlastní kulturní identitu. A ta vzájemná propojenost je mnohem větší, než si lidé myslí.

Jaká byla tvoje cesta k ilustrování knih?

Už tehdy po studiích, po návratu do Curychu jsem se seznámil s různými nakladateli a také umělci. A hned první kniha, kterou jsem ilustroval – což byla knížka Maxe Bollingera s názvem Nejkrásnější píseň, vydaná prestižním nakladatelstvím Bohem Press - měla nečekaný úspěch. A okamžitě to začalo fungovat i v dalších směrech. Curych je takové sociální město, můj kamarád Milan Ctibůrek, také Budějovičák, dostal od města ateliér, který jsem mohl využívat i já. Přicházely nové nabídky, nové kontakty, a navíc mne to i bavilo. Také jsem se v průběhu téhle etapy oženil, přestěhovali jsme se na venkov, narodily se mi děti… Ale na mé práci se de facto nic nezměnilo, ani když se naše manželství rozpadlo.

Když už jsi se zmínil o dětech, kolik jich máš?

Z prvního manželství Štěpána, který je sochařem, a Ninu, ta se věnuje malbě. Ze současného manželství Aničku a Jindříška, kteří zatím ještě studují a chodí do školy, ale ani u nich se ten hlubší vztah k umění nezapře.    

Byl jsi v kontaktu s českou výtvarnou scénou?

Spíš bych řekl, že s jednotlivci… Poprvé jsem republiku navštívil jako cizí státní příslušník v roce 1985, abych se sešel s otcem, potom už jsem jezdil do Čech pravidelněji. Ale některé výtvarníky jsem poznal už třeba při svých cestách po Itálii, Francii, ve Franfurktu na knižních veletrzích… V Praze, kde jsem se pak ocitl díky přítelkyni, to byla celá řada dalších zajímavých jmen. Takže bych řekl, že ten kontakt, víceméně osobní, jsem měl poměrně intenzivní. Ovšem musím se přiznat, že na jižní Čechy a místa z mého dětství jsem vzpomínal po celou dobu v zahraničí, ta jsem z duše vymazat nedokázal.

Jaké české nakladatelství tě oslovilo první?

Byl to Albatros a první zakázkou byla kniha Eduarda Petišky Příběhy, na které svítilo slunce. Ta vyšla asi v šesti vydáních. A z Albatrosu přicházely pak i další nabídky, když už jsem se přestěhoval do Českého Krumlova. Miluji to tady. Je to pro mne magické město – jednak ta historie, architektura, neuvěřitelný genius loci a příroda na dosah ruky... Ale kontaktovala mne pak i další nakladatelství a dodnes spolupracuji i se švýcarskými a německými a dalšími zahraničními nakladateli.

Měl jsi ve své ilustrační nebo malířské tvorbě nějaký vyhraněný vzor?

Těch by bylo několik, ale už jako kluk jsem si přál kreslit jako Jiří Trnka. To byl pro mne pan kreslíř.        

Jaké knížky vlastně ilustruješ ty?

Od dětských publikací a pohádek přes povídkové knížky, antologie až po dobrodružné tituly. Co mne těší, že většina těchto knížek, které vydala nakladatelství v Česku, ve Švýcarsku či Německu, vychází pak v celé řadě jazyků – třeba i v čínštině, maďarštině, faerštině a podobně.

Takové úspěšné tituly jistě získaly i různá ocenění…

Některá ocenění jsem si přivezl už z Německa – třeba za knížku s titulem Magická tužka, jiná mi byla udělena v Itálii – na Sicílii, v Bologni, dvakrát v Bratislavě, kde jsem byl oceněn jak za Švýcarsko, tak za Česko, třikrát jsem získal Zlatou stuhu, další z ministerstva školství, z různých nakladatelství včetně Albatrosu, zajímavá byla mimo jiné například Cena Koh-i-nooru, kterou tvořila obří dutá tužka plná desetikorun. 

A co výstavy?

Vystavoval jsem a vystavuji ilustrace, užitou grafiku i obrazy. Po celé republice, také třeba v Českých Budějovicích ve Wortnerově domě nebo v Komorní galerii U Schelů, ale i různě po světě – namátkou můžu jmenovat New York, Mexico City, Tokyo, Nagano, Helsinky, Madrid, Řím, rovněž  ve Švýcarsku, Německu, Itálii… Díky výstavám jsem se dostal také leckam, kam bych asi jinak nejel. 

Na čem zrovna pracuješ?

Chystám se na jednu velkou věc, ale tu raději prozrazovat nebudu, abych to nezakřikl. A jinak teď dodělávám s Josefem Krčkem Zpívání s pohádkami, je to volné pokračování publikace Špalíček písni, která vyšla asi před pěti roky v Albatrosu, měla velký úspěch a získala hned asi tři ceny. 

Vím, že kromě výtvarného umění holduješ i hudbě…

To je pravda. Jsem narozený ve znamení Vah, takže misku s výtvarným uměním vyvažuje asi na druhé straně miska s hudbou. Jsem samouk, naučil jsem se sám i noty a občas pracuji na transkripci různých starých skladeb... Miluji hlavně barokní a renesanční hudbu, s Radkem Interholzem pak máme kytarové duo a hrajeme vesměs klasiku. Hudba je pro mne relax, volnost, oproštění od zátěží všedního dne, prostě potěšení...

Co považuješ za svou největší životní výhru? 

Asi to, že mým povoláním je vlastně můj koníček. Že mohu kreslit a malovat a ještě za to dostávám peníze, že se to lidem líbí a že mám z toho všeho dobrý pocit...