Původní trio KTO ze 60.let minulého století. Zleva Vláďa Morava,Franta Turek, Franta Hacker.

Pár lidem se možná zprvu nezdálo, že dělají jen v triu (dvě kytary a banjo), ale kluci si své písničky upravovali pro sebe. Franta a Vláďa hráli na kytary a zpívali. Turek hrál banjo, které si sám navrhl a stavěl mu ho houslařský mistr Přemysl Špidlen, soused vedle kterého Franta v Jungmance bydlel. Jejich muzika měla jakoby jiný, nový „šmak“. Prostě byli jinačejší.

George Formby, slavný banjista a herec, byl pro Frantu Turka vzorem. I on hrál na ukulele banjo, také natočil moře filmů. Ale Turek to podle všech uměl mnohem lépe než George Formby. Banjo je poměrně těžký hudební nástroj, když ho máš na řemenu a visí ti přes ramena. Jaká to ale musí být váha při držení loktem, jak to dělal Turek! Banjo si nepřetržitě nadhazoval, aby mu neklouzalo a vypadal při tom tak trochu, jako když hraje hrbáč. Bylo to i trochu naschvál. Byl to Turek. Trochu naschválník.

Příklad: když mu přinesli v restauraci kafe s kostkou cukru, zabalenou po vzoru první republiky do ozdobného papírku, hodil cukr i s papírkem do kávy, zamíchal a pak ostentativně lovil papírek v kávě a odhazoval okatě na stůl. Všichni z něj ale byli paf, byl to opravdu od Boha nadaný muzikant. Cítili s Frantou a Láďou muziku společně. Začali je zvát, byli jen tři a všude se vešli, a hlavně na tak malý soubor, na tak malé obsazení, nadělali hodně muziky. A tak se stali v polovině šedesátých let součástí mnoha pořadů, kde účinkovali ti nejznámější herci nebo zpěváci. Mnozí ortodoxní starotrampové dodnes říkají - K.T.O. je samozřejmě naše „jednička“, ale na trio se nedá zapomenout!

Trio KTO po padesáti letech ve složení, v kterém vystoupilo na jubilejním koncertu v pražské Lucerně. Zleva v zámoří žijící Vláďa Morava a v Praze žijící Ivan Mládek a Franta Hacker.

Tak jak jdou za sebou roky zlé a pak přicházejí léta dobré. Byl začátek let šedesátých, doba uvolnění. Odešla válka, zapomínalo se na krutá léta padesátá, znárodňovalo se už jen v malém a víceméně potichu. Straníci už nebyli ti, co vedli veřejné procesy, změnili se ve strýčky, kteří se snaží chápat. Lidem se chtělo konečně žít, konečně bavit se. Konečně si užívat svobody. Přicházela nová hudba, začínaly nové malé scény. Objevil se kečup a hranolky. Vše začalo chutnat nově. „Smělo se“!

My Češi to máme uděláno v hlavě tak, že se semkneme jen tehdy, když jsme ve srabu, nebo máme-li společného nepřítele. Válka i léta padesátá stmelila určitý druh lidí k sobě. Ten druh, který chtěl ještě věřit. Který chtěl už zase věřit.

(Ukázka z knihy Daniely Vackové Padesátka s překážkami, KTO 1963-2013)

Foto: archiv Daniely Vackové a KTO