Dnes má svátek Antonín Zítra má svátek Roland

Někteří kamarádi a kamarádky ti říkají Tondo, ale většina lidí tě zná jako Tonyho. Od kdy jsi Tony a proč?

Tony je přece anglický název Tondy, ne? V tom trampském světě se to takhle dělalo. Když někdo byl Pepík, tam mu říkali Joe, tak místo Tonda říkali Tony, no.

Kdy jsi začal hrát na kytaru?

Ještě jsem chodil do školy, bylo mi asi jedenáct nebo dvanáct. Poprvé jsem se zmocnil takové té kytary, co ji prodávali asi za stovku, byly tam palmy namalované a já jsem se jedním prstem naučil svoji první píseň – ta se jmenovala „Stará stezka vedla kdysi Oklahomou“ a ten prst jsem vždycky střídal: c-dur -  G7 – c-dur – G 7… A tak jsem si krásně hrál. To byla moje první.

A kdy jsi napsal sám svoji první písničku?

To jsem už zkoušel pomalu a jistě před vojnou a napsal jsem pro osadu Mantrap, která měla pěvecký sbor.  Bylo to hrozné, ale krásně zpívali  a měli to rádi. Pro ten Mantrap jsem na začátku šedesátých let vyklopil x písniček a jedna dokonce – ta se jmenovala Vlčí zákon –  tenkrát zaujala porotu Porty v sedmdesátém  roce, a tenkrát jsme s Mantrapem jeli do Ústí. A byli jsme třináctí !

Kolik roků už děláš Potlachy?

Potlachy jsme začali s Hoboes, bratry Ryvolovými. S Wabim jsme to konferovali, člověče…tak nějak třiasedmdesát…Ono jim bude třicet let. Víc – čtyřicet! To je hrozný…Ale byla tam přestávka, v Malostranské Besedě. Vrátili jsme se sem v podstatě až po revoluci, myslím v devadesátém roce.

 

Potlach Pacifiku v Malostranské besedě. Zleva Honza Frühwirt zvaný Andělín, Marcela Voborská, Helena Maršálková a Tony Linhart

Je něco, co tě dovede pořád ještě překvapit?

Že jsou naši příznivci, kteří na nás chodili třeba ještě do Fučíkárny na Country podvečery, které jsme dělali s Wabim, a chodí dodnes do Besedy. Je to neuvěřitelné.

Myslíš, že se nějak změnili lidé, tedy diváci na Potlaších?

Taky se nám stává, že chodili rodiče a teď už chodí i jejich děti…

Měls výluku svého trampského pořadu v Country rádiu, kdy za tebe zaskočil Franta Hacker, nedávno jsi chodil s francouzskou holí, při hraní většinou sedíš – co říká zdraví na všechny tvé zápřahy v muzice, na osadách, v Besedě, v rádiu…

On to zas tak velký zápřah není, když si to spočítáš. Neboj se, já si to hlavně hlídám! Abych se trochu nepřehnal.  Zdraví dobrý. Noha se velice povedla, díky mému kamarádovi primáři Fričovi z Vinohradské nemocnice, z ortopedie, ten mi to udělal.

Máš novou kyčli?

Mám novou kyčli a dokonce mně chodí.

 

I s berlemi už moderoval Potlach Ztracenky

 

Patříš mezi takové autorské legendy jako je Miki Ryvola, Vojta Kiďák Tomáško, Wabi Daněk a další. Zrovna tak Pacifik, který zpívá většinou tvoje písničky, patří mezi legendy mezi kapelami. Baví tě  ještě skládat ?

Nojo, jen  mi to jde nějak hůř…Ale teď se mi povedlo, že mám v šuplíku několik písniček a pořád se chystám, že s Pacifikem uděláme novinky. Jenže ono se sejít v tomhle věku a dávat to dohromady je trošku složitější, tak to vždycky měsíc po měsíci odkládáme…Ale snad se to někdy povede.

Je vůbec v téhle zemi  místo, kde jste ještě nezpívali? Nebo kde jsi ty nezpíval ?

Je, určitě.

A je takové, kde bys chtěl hrát a nehrál jsi tam ?

Když tak koukám na česká a moravská města… koukám dokola…V Pardubicích jsem hrál jednou v životě, to vím bezpečně. To je dost divné – takové známé město i trampské město! Co bych ještě jmenoval?  Ten západ ne, ale nebyli  jsme  v Tachově… nebyli jsme třeba v Třeboni… ale v takových velkých městech jako jsou Budějovice, Ústí nad Labem, Plzeň, Karlovy Vary – tam jsme všude byli.

 

Pacifik s Pepou Blažejovským. Zleva Tony Linhart, Marcela Voborská, Helena Maršálková, Pepa Blažejovský

Vzpomeneš si občas na muzikanty, kteří s tebou v Pacifiku hráli a dneska už hrají v nebi ?

Každý měl v kapele takový svůj záznam. Nejvíc bodů v mé duši zanechal Pepa Blažejovský, který – ono už to bude pomalu devět let – odešel. A ten psal hezké písničky a měl dobré nápady.

Většinu svého plodného života jsi prožil v době, kdy existovala i na písničky cenzura. Vzpomínám si, jak šéfredaktorka Mladého světa mě hnala jednou (a nebylo to naposled) s krásnou pacifickou písničkou Listopad, kterou jsem zařadil do zpěvníčku trampských písní. V refrénu se totiž zpívá „Víš, to listopad, lásku nemá rád“  a listopad byl tehdy měsícem lásky k Sovětskému svazu…Může se něco takového stát i dneska ? Dáváš si na něco pozor ?

Já doufám, že nic takového nehrozí. Nedávám si pozor. Dávám si pozor na takové ty obecné věci, které se mě osobně nelíbějí, třeba takové ty rasové otázky apod. Takové věci neřeším a nechci.

Jaký to je pocit, když slyšíš hrát své písničky někoho jiného – a že už to trvá pěkně dlouho?

Je to pocit zajímavý – a moc hezký. To se přiznám. Ostatně to se snad líbí z autorů každému.

 

 

 

Foto: Stanislava Koucká-Nodlová a archiv

Foto týdne

Jste náš host číslo

9670319

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz