Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Teodor Zítra má svátek Nina

Na americký svátek nezávislosti  oslavila nejstarší švýcarská bluegrassová kapela své neuvěřitelné 44. narozeniny. K této výjimečné příležitosti se rozhodli ještě jednou vstoupit na prkna, která znamenají svět a uspořádat privátní koncert pro své rodiny, přátele a fanoušky, kteří je během těch dlouhých let nějakým způsobem provázeli.

Jejich banjista Urs von Arx se již před mnoha lety odstěhoval pracovat do New Yorku. Než odjel, domluvili se, že kapela bude fungovat dál, i když už nebudou pravidelně vystupovat. Jsou to mí nejstarší švýcarští bluegrassoví kamarádi a neviděla jsem je několik let. Poslední jejich velký koncert byl snad k 30. jubileu.

 

Urs von Arx

Odjela jsem kvůli tomu z Česka, i  když tam ve stejném termínu měl hrat Tony Trischka s Druhou trávou. Ty ale vídám přece jen častěji… Koncert se uskutečnil v curyšském divadle Rigiblick a předcházela mu chilli party v nádherném parku před divadlem nahoře na Zurichbergu. Byl to zážitek, vidět po těch dlouhých letech staré kamarády a známé, a jejich -  dnes již dospělé -  děti. Divadlo pro 400 lidí bylo narvané do posledního místečka.

Koncert zahájil patriarcha  Bluegrass Family Finn Bodenman. Pověděl  mimo jiné, jak ho kdysi pořadatel festivalu v Albisguetli představoval Delovi McCourymu jako otce švýcarského bluegrassu. Finn to tehdy uvedl na pravou míru s tím, že jak na banjo, tak na kytaru se naučil až od Urse a Toma Matějovského…

Na scénu nastoupily  legendy a zakládající členové – Urs von Arx s banjem, Tom Matějovský s kytarou, Roland Ambühl s houslemi a mandolinou. Hlavního slova se ujal Tom, a pak už následoval jejich senzační hudební ohňostroj.  Jako obvykle první  píseň byla I got the blues, so crazy blues…Vlastní skladby se střídaly s jazzem, blues, swingem, popem i country a hlavně zněl pochopitelně bluegrass.

 

Tom Matějovský

Tom jako vždy sršel vtipem a pánové hráli a zpívali jako o život. Jiskry, které lítaly mezi muzikanty a diváky,  div nezapálily divadlo.Nejmladší člen kapely Markus Fritsche, jeden z nejlepších basistů scény a uznávaný komponista filmové muziky, se k nim přidal asi před 30 lety. Divákům se představil  i jako vynikající zpěvak Rowanovou písní Hobo Song.  Mohli jste ho vidět před lety také na slovenském Dobrofestu s kapelou Mika Auldridge. Jako vždy z nich čišela radost z hraní a jejich temperament by jim leckteří mladíci mohli závidět.

 

Markus Fritsche

Bývalý pátý člen Edy Schreyer, který již hraje v nebeské kapele,  byl zastoupen svým dobrem. To tam donesl  jeho syn. Vzpomněli si i na své dva, také tam nahoře hrající, bývalé banjisty, kteří časem zastupovali nepřítomného Urse:  Petera Schücka a mého kamaráda Roberta Boba Lauera, prvního švýcarského stavitele pětistrunných banjí, o kterém jsem vám psala v roce 2010. I jeho banjo na nás koukalo z podia...

Roland Ambühl donesl do kapely také prvky švýcarské muziky. Pamatuji si, když ještě hrával na škopek na prádlo se strunou jako na basu a dodnes virtuozně ovládá hru na lžičky a činel, kromě houslí a mandoliny. Uměl by zahrát snad i na zouvák. A ta jeho energie ! Ještě pořád je jako na pérách. Dřív ale skákal přece ještě o něco výš...A to přišel do kapely s banjem. Hoši mu tehdy řekli, že se musí naučit na housle, banjistu již mají….

 

Zleva Roland Ambühl a Urs von Arx

Kapela má za sebou nesčetné úspěchy. Jejich vystoupení na festivalech, v televizi a radiu se snad ani spočítat nedají. Také šňůry po Evropě i Spojených státech. Odtud  Tom pověděl pěknou historku: Na jednom americkém festivale po nich chtěli zahrát také něco švýcarského.

Tom se musel hrozně smát, když si uvědomil, že český emigrant se švýcarským pasem hraje s bluegrassovou kapelou v Americe a k tomu jódluje. Zahráli tehdy ve svém podání i nějakou píseň od Dona Rena, který s nimi pak už nikdy nepromluvil ani slovo…

V roce 1985 obdrželi -  snad jako jediná bluegrassová kapela -  zlatou desku za 25 000 prodaných nosičů. Ve Švýcarsku je to unikum. Natočili těch nosičů celkem devět. Během večera zavzpomínali i na to, jak hráli v roce 1990 na Portě v Plzni. Před tolika diváky nevystupovali zase až tak moc často.  Bohužel se mi nepodařilo najít odtamtud žádné fotky…

Pánové  hráli skoro dvě hodiny, a nechtěli jsme je pustit z jevistě. Jeden z několika přídavků byl Hundred Years From Now od Lestera Flatta a Earla Scruggse, ve které se  předvedl Roland v sólu na lžičky a činel. To bylo smíchu.  Na přání museli nakonec zahrát ještě Foggy Mountain Breakdown a Duelling banjos. I přes dalši standing ovations a nekonečný potlesk a pískot se s námi rozloučili.

Kapela vznikla v roce 1969. Abych se  dověděla, jak to tenkrát přesně bylo, vyzpovídala jsem po koncertě Toma Matějovského, jejich českého kytaristu. Zajímalo mne, jak se vlastně k muzice a hlavně k  bluegrassu dostal. Dám mu tedy slovo, aby vám to pověděl sám: 

“Od táty jsem se naučil první akordy na kytaru a když mi bylo asi jedenáct, tak jsem dostal moji první kytaru, hrozné “pádlo”, ale pro mě to byla ta nejlepší kytara na světě.. Pak přišly časy Waldy Matušky a já si za své úspory koupil čtyřstrunné tenor-banjo. Začal mě zajímat jazz a první vystoupení jsem měl ve čtrnácti letech pod dozorem rodičů v pražské Jaltě na Václaváku s takovou dost prapodivnou jazzovou formaci. To banjo mě brzo přestalo zajímat, protože v těch letech (64 a následujících) přišel big beat a vše s ním spojené, jako dlouhé vlasy, které se u mne proměnily v afro-look, jelikož jsem měl kudrlinky. Na kytaru hrál každý, ale basáků bylo málo, a tak jsem začal hrát na elektrickou basu. V roce 65 napřed s jednou skupinou, kterou jsme založili na dvanáctiletce – měla dobré jméno – The Bachelor Boys. Naše znělka byl tehdejší hit od Cliffa Richarda – I’am the Bachelor Boy. Byli jsme jen tři – dvě kytary a basa – bicí byly tenkrát drahé a moc lidí na to neumělo. Koncem 66.roku  o mne pak měla zájem jedna vznikající kapela. Hledali jsme tenkrát jméno a protože Beatles byli z Liverpoolu , tam teče řeka Mersey a mluvilo se o mersey-soundu, tak jsme si dali jmeno The Mersey Makers. V 67. jsme měli dost velké úspěchy lokálně v Praze a okolí. Jeden z našich největších “hitů” byl “When a Man Loves a Woman”, který jsem zpíval já – začátky soul muziky.  Dobrá vystoupení, fanoušci a hlavně fanynky. Náš tehdejší sólák Richard Ledvina je asi jediný, který u téhle muziky zůstal, žije v Praze a je dost známý. Bubeník Milan Straka emigroval do Německa, pak odešel do USA a já se již roky marně snažím zjistit kde je. O zbytku nevím nic. V té době jsem také někdy dělal “záskoky” v jiných kapelách (kupř. Donaldi – což byla dost známá skupina). Ale to už jsem byl prostě ten docela dost známý “basák“ který také hlavně zpíval – což bylo tenkrát hodně žádáno. V té době mě také velmi zajímal Rhythm&Blues (Wilson Pickett apod.). V 68. jsme dávali dohromady kapelu opravdu dobrých muzikantů, jenže pak jsem už nebyl…

Po celou tu dobu jsem sice nadále hrál hodně na kytaru ( i elektrickou), ale spíš pro srandu. I když to byl stále instrument,  který se mi prostě nejvíc líbil. Hrál jsem vše, co mě napadlo a co jsem slyšel – trampské písně od táty, Ježek, Suchý & Šlitr, big beat, pop, jazz atd. – a to hlavně při trampování anebo když se jelo na hory atd. Nějaké ponětí o bluegrassu anebo i country jsem neměl vůbec žádné. Country mě naopak nikdy moc nezajímala a jako spravný “bigbíťak” jsem ji ani neposlouchal.

Můj táta hrál na kytaru a měl neuvěřitelnou zásobu starých trampských písniček, které zčásti dnes v Česku skoro nikdo nezná (od Boba Hurikána a pod.) anebo které byly v průběhu času bohužel změněny jak textově tak muzikálně – což je velká škoda. Také písně od Ježka (Voskovce a Wericha) byly jeho oblíbená. A tak jsem již od malička měl to štěstí, že jsem tohle vše mohl slyšet a také se naučit. Některé Ježkovy věci mám hodně rád, krásný swing.

Když dnes sedím někde u táboráku (což už je bohužel hodně málokdy) a začnu nějakou z těch úplně starých od táty, tak jsou lidi překvapeni – i muzikanti – a ptají se, co to je za písně. Ale já se je snažím udržet, a proto jsem si je z části zanesl do mého “cancáku”, abych ty texty nezapomněl. l Proto se mnou také moje stará “skoro Primuska” kytara jela  v 68. do Curychu – a mám ji dodnes.Bylo to dobře, protože jsem se v těch těžkých prvních měsících vždy mohl “vrátit” muzikou…”

 

Urs a Tom

Tomovy začátky ve Švýcarsku nebyly vůbec jednoduché .

“Tady jsem musel opakovat maturitu, protože jsem neměl uzavřený prvni semestr na VŠE v Praze, kde jsem studoval zahraniční obchod. Protože jsem měl druhý termín z ruštiny a dokonce třetí (děkanský) termín z marxismu-leninismu v záři 68 a odešel před tím, tak jsem neměl v indexu to důležité razítko “prvni semestr uzavřen”. A i když to byly fakt zkoušky na prd a všechny ostatní jsem měl za jedna, tak byli korektní Švycaři prostě neoblomní.

Takže jsem podruhé v  životě odmaturoval ve Freiburgu a v dubnu 69 začal studovat ekonomii na Uni Zürich. Prakticky hned při první přednášce jsem potkal Urse, který seděl vedle mne a jelikož má němčina byla spíš horší a anglicky jsem se dohovořil lépe, jsme se nějak dali do řeči. On se předtím vrátil právě z USA a měl banjo…. No a ostatní je už vlastně historie Country Ramblers. Urs mi půjčil desku od Doc & Merle Watson – Live on Stage. Dvojelpíčko. A mně se moc líbilo, jak hrál Doc na kytaru a hlavně to, že hrál pěkné instrumentálky. A tak jsem hodiny seděl a učil se to tón po tónu . Pak jsme potkali při nějaké další přednášce Dani Peretta, který hrál na kytaru a byl nadšený kapelami jako byly New Lost City Ramblers atd. No a tak jsme ve třech začali hrát spolu. Dvš kytary a banjo. Repertoár byl “hodně”míchaný, hlavně proto, že Dani byl spíš pro irskou muziku a tradiční hillbilly a Urs spíš právě pro bluegrass od Flatta & Scruggse. Já byl neutrálni, mě prostě bavila muzika, a to, jak hrál Doc Watson. Chtěli jsme si dát nějaké jméno a protože Dani byl proti něčemu s bluegrassem, jelikož tenkrát v roce 1969 nikdo ve Švýcarsku netušil co to je, tak nějak přišel ten nápad s Country, a to Ramblers přišlo asi z těch “New Lost City Ramblers”. Krátce nato jsme potkali Rolanda a Erwina v AMIV Keller – to byl takovy studentsky klub vedle ETH. Přišli, stejně jako my, na výzvu jednoho Angličana, který pak později byl profesorem na UNI, a  jmenoval se  Dick Watts. Chtěl tenkrát založit klub folkové muziky. A tak vznikl Folk Music Club v Curychu a vše co následovalo –  festival Lenzburg atd atd atd. Ale to je pak prostě na hrozně dlouho. Jediné důležité je, že Folk Club Zürich pak nějak v roce  1969 (myslím, že to bylo někdy na podzim – listopad/prosinec – někde ještě mám leták) udělal první koncert a na něm poprvé také vystoupila skupina pod názvem Country Ramblers.

 

Roland, Tom, Edy Schreyer s kytarou, Urs a myslim, že ten basista je american Bill Amatneek, který tady byl na šňůře s Tony Ricem, Davidem Grismanem a Billem Keithem v 1977. Pravděpodobně je to snímek z festivalu v Nyonu 1977

Mandolina přišla nějak v průběhu času až později. Roland a Erwin hráli na mandolinu a já jsem si ji pak někdy později také koupil. Bylo to obdobné hraní jako tenkrát na tenor banjo. Ale tím, že mě prostě kytara  zajímala víc, jsem vždy to hraní na mandolinu trochu zanedbával – bohužel. A přitom ta moje mandolina je naprosto specielní a velmi starý instrument…

Takže jak vidíš – přišel jsem k bluegrassu, jak se tak hezky česky říká, jak slepý k houslím…”

Tom Matějovsky je snad jediný bluegrassák, který se stal ředitelem švýcarské privátní banky. Teď si užívá zaslouženého důchodu, věnuje se rodině, manželce a dvěma dcerám, pořád rád lyžuje a jeho největší vášeň je kromě muziky golf, za kterým si občas rád zaletí na  Floridu…

Foto Lilly Pavlak

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6694046

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz