Skromnost a pokora, to jsou vlastnosti, jimiž bych charakterizovala Patricii Sýkorovou - šikovnou, drobnou banjistku z úspěšné českobudějovické kapely CB Dědows.

Ačkoliv vyrůstala v muzikantské rodině a hudba pro ni byla přirozenou domácí kulisou, mimoškolní hudební výuka ji nějakým podivuhodným řízením osudu minula.

Otec - Jan Jakeš, multiinstrumentalista a zručný hudební aranžér, který hrával především taneční hudbu a po přestěhování z Písku do jihočeské metropole i s různými dechovými kapelami, prostě na pilu netlačil. Věděl, že pokud muzikantský gen v dceři je, že si svou cestu dříve nebo později najde. A měl pravdu.

Prvním impulsem k aktivnímu muzicírování bylo to, že se Patricii zalíbilo, jak její kamarádka hrála na kytaru. A tak někdy ve čtrnácti vstoupila do jejího života kytara, která přišla ke slovu zejména pak v internátních letech na keramické škole v Bechyni. Banjo oslovilo Patricii až po čase, a to díky Jardovi Kohoutovi z tehdejší kapely Arizona, pozdějšího kapelníka Landaueru.

„Koupila jsem si pak banjo v bazaru, podařilo se nám sehnat tabulatury, což jsou takové názorné noty, a učila jsem se doma. První uskupení, se kterým jsem hrála, byli Rejdaři. Chodívali jsme tehdy hrát na Čínu, což je okrajová čtvrť Budějovic. Pak jsem asi rok hrála jako záskok za banjistu v kapele Frmoll, tenkrát se ještě jmenovali Kamarádi. Teprve v roce 1994 se uvolnilo místo v Landaueru, se kterým jsem hrála až do roku 1998, kdy se kapela náhle rozpadla,“ probírá se muzikantskou minulostí Patricie, která mezitím ukončila školu a začala pracovat v českobudějovické štítkárně jako kreslička, archivářka a nyní coby technolog.

Muzikanti mají „čich“ na muziku, a tak vždycky najdou cestu tam, kde se hraje. Patricie s tatínkem objevili takové místo na kanále v Českém Vrbném a netrvalo dlouho a stali se součástí tamějšího neformálního hudebního uskupení. „Tam jsem poznala Honzu Paraniaka, Evu Buriánovou, Láďu Tvrzického – Brtníka, ale i svého muže – Ivana Sýkoru, taky muzikanta,“ vzpomíná Patricie. A vznikli tu CB Dědows, kterým tenhle zvláštní název vlastně přiklepl další banjista Bajza, před jejich prvním oficiálním vystoupením na Želvím bále ve Věžovatých Pláních.

Pak se už jako sněhová koule nabalovala další pódiová hraní, třeba na Ražickém pražci, Táborském koktejlu, v roli hostů na Portě, v plzeňské Besedě apod. Dodnes ale dávají přednost spíše komornímu prostředí před velkými scénami. Proto si třeba chodí jednou za čtrnáct dní zahrát na rudolfovskou Ameriku.

Letošní březnový koncert Dědows ve studiovém sále českobudějovického rozhlasu byl celý natáčen pro využití ve vysílání. Kromě toho má kapela na kontě i jiné nahrávky – demosnímek z vyšebrodského studia Honzy Friedla a album Trampský poklad 1z České muziky. Ale nepochybně v dohledné době přibude i další.

Sestava se v průběhu let měnila pramálo. Pouze basistu vystřídal na chvíli Milan Lepší a pak Zdeněk Sládek. Ale po Zdeňkově nenadálém odchodu na nebeské pódium se Brtník zase vrátil. A navíc přibyl Jan Kuliš z někdejší netolické Ztuhy. Taky Patriciin život nabral jiné obrátky – vdala se, odstěhovala do Týna, porodila dvě dcerky Andulku (nyní 12) a Rozárku (5). A přes tyto radikální změny z kapely nevypadla. Když to bylo nutné, brala dcerky s sebou na zkoušky, na hraní nebo natáčení.

Ostatně Andulka chytla hudební slinu už v útlém dětství. Chodí do houslí a do hudební školy a navíc společně s rodiči a dědečkem funguje v rodinné kapele. Ale krásné dvojhlasy zpívané s maminkou nejsou jedinou prezentací téhle muzikantské rodiny. Už ve třech letech se Andulka ocitla na prknech, která znamenají svět. A to na otáčivém hledišti v Týně nad Vltavou, kde tatínek Ivan funguje jako šéf areálu i tamního divadelního spolku Vltavan. Tak se do muzikálového ansáblu zapojuje nejen rodina (např. Balada pro banditu), ale i kapela Dědows (Noc na Karlštejně), což je poměrně náročná záležitost.

„To všechno mě baví, ale mým přáním je ještě se naučit hrát na klarinet,“ prozrazuje Patricie své muzikantské plány. „Občas to doma zkouším i s flétnou, která je takovou průpravou na klarinet. Zkoušela jsem to i se saxofonem, protože na něj mimo jiné hraje tatínek, ale víc mě bere klarinet. Ráda bych si někdy v budoucnu zahrála na klarinet s kapelou – třeba swingovky a nějaké staré hity, co se mi líbí...“

Foto: Hanka Hosnedlová