Dnes má svátek Drahomíra Zítra má svátek Čeněk

Rozhovor s mluvčím Nezmarů.

Neoficiálním kapelníkem Nezmarů je od počátku Pavel Zajíc, organizátorskou stránku má pak na starosti Pavel Jim Drengubák, který je i jakýmsi mluvčím skupiny. A tak není divu, že jsem si ho vybrala i pro dnešní jubilantské bilancování:

Které nezmarské období považuješ za nejšťastnější?

Asi hned ty počátky, kdy jsme byli plní nadšení, odhodlání a plánů, hráli jsme sedm dní v týdnu – na zkouškách, na vystoupeních, na zpívaných, na vandrech... Lehkomyslně a s nadhledem. A potom druhé nejšťastnější údobí bylo asi po těch Portách, kdy přicházely úspěchy a my ke všemu začali přistupovat nějak odpovědněji, profesionálněji. Ale za štěstí všichni doteď považujeme skutečnost, že nás to baví, že máme jako zaměstnání vlastně svého největšího koníčka...

Čemu přičítáš to dlouhodobé spojení členů kapely?

Kromě výše uvedeného nejspíš takové zvláštní chemii okolností, kdy se vytvořila parta, která si vyhovuje nejen muzikantsky, názorově, ale i lidsky. Jak říkal Vlasta Redl, kdyby se někdo z muzikantů chtěl dostat k Nezmarům, musí počkat, až někdo z nich umře.

Ještě jezdíte společně na dovolené, na Silvestry a podobně?

Už zdaleka ne tolik jako dříve. Podnikali jsme kdysi mimo jiné i takové spanilé jízdy na sever – my chlapi s dětmi, ale ty jsou už dneska velké. A protože spolu trávíme hodně času při zájezdech a zkouškách, je logické, že v rámci takové duševní hygieny je třeba se stýkat taky i s jinými lidmi, kteří mají jiné zájmy, názory a zabývají se jinými problémy...

A co váš vztah k trampingu?

Ten samozřejmě přetrvává, u každého z nás, to je neodložitelná niterná záležitost... Přesně tak, jak se zpívá v písničkách od Wabiho a Mikiho Ryvolových, které také hrajeme.

Máte svou domovskou scénu?

Po kratším období na Malé scéně DK Metropol se jí stala Koncertní síň Otakara Jeremiáše, která je důstojným a velice příjemným prostředím. Fungujeme tady už třiadvacet let s pravidelnými pořady Na návštěvě u Nezmarů, ve kterých představujeme také svoje hosty.

Jak se vlastně postupem doby profiloval váš repertoár?

Zpočátku jsme z velké části hráli věci převzaté, později začaly přibývat písničky autorské nebo přímo nám na tělo dělané kamarády muzikanty, třeba Míšou Röhrichem... Když s námi byla Pavlína, zařazovaly se dost do programu její písničky, kterými jsme se kapku vzdalovali od naší někdejší linie, ale po jejím odchodu jsme se začali víc vracet k původnímu soundu. Samozřejmě, že s postupem času se i ten pomalu měnil a zaznamenával jistý posun, to je zákonité.

Kdo se tedy nyní podílí na vaší repertoárové skladbě?

V sestavě repertoáru necháváme vždy část starých hitů, to si prostě tlak publika vynucuje. Jinak co se týká nových věcí, tak hodně melodií dělá Šárka a většinu její muziky jsem otextoval já, pár melodií pochází z Tondovy dílny a něco od Zajdy, ale daleko míň, než bychom my chtěli. A ty novinky by se měly objevit v albu, které právě vzniká. Asi šest písniček už máme natočených v rozhlase, ostatní se připravují, takže nové CD by mohlo spatřit světlo světa snad ještě letos, nejpozději v první půlce roku příštího. Nové věci si totiž musíme nejdříve na publiku otestovat, hrát je několikrát naostro, až si sednou...

A nabízejí se vám nějací jiní skladatelé a textaři?

Taky nám přicházívaly různé nabídky od neznámých autorů, ale jsme už natolik vyhranění, že nám hned tak něco nesedne - jak muzika, tak texty musí totiž hovořit za nás, v našem duchu... Ale když se nám hodně zalíbí nějaká méně známá věc, tak ji převezmeme a třeba otextujeme.

Vystupovali jste také v zahraničí?

Tak cizinu máme vyřešenou jednou provždy – tudy pro nás cesta nevede. Naše písničky jsou z poloviny postavené na síle textu, a to prostě v zahraničí nefunguje. Zkusili jsme to, naše muzika se tam líbila a publikum ji oceňovalo, ale to propojení přes text tady prostě chybělo – jim i nám.

Velký rozruch svého času způsobilo vaše vystoupení s filharmonií. Co chystáte dál?

Takovým prapočátkem tohohle projektu bylo vystoupení na vernisáži výstavy keramiky Mikiho Ryvoly ve Zlatém kříži v Českých Budějovicích v roce 1998. Tam jsme s kvartetem Jihočeské komorní filharmonie zahráli Bednu od whisky. V návaznosti na to jsme pak připravili koncert už s celou touto filharmonií, pod taktovkou Stanislava Vavřínka. Byla to fakt bomba a úžasný zážitek, naše písničky tak dostaly naprosto jiný rozměr a sílu, v publiku nechyběly slzy a my z toho měli doslova husí kůži. Musím dodat, že nás to opravdu nesmírně obohatilo. Tyhle koncerty se pro velký zájem opakovaly, zahráli jsme si i se zlínskou a hradeckou filharmonií a dalšími... Taky jsme mimo jiné zkoušeli hrát s Cimbal Classicem. A teď připravujeme koncert s Big Bandem jihočeského rozhlasu, premiérově v květnu a pak 17.srpna na pláži Ostende u třeboňského rybníka Svět, v prostředí s kouzlem vančurovského léta. Uvidíme, jestli to posluchači unesou, a já věřím, že ano – pak zvažujeme, zda Big Band nevzít příští rok na nějaké festivaly.


Ale hráváte i s Mikim Ryvolou, ne?

Toho jsme vtáhli na scénu na počátku osmdesátých let, občas vystupuje na našich koncertech jako host, ale máme také takové trio s ním a Zajdou, se kterým jezdíme po menších scénách a klubech.

Neexistovaly i jiné interní formace?

Tak třeba Zajda měl před časem výchovně-hudební pořady s Lubošem Hrdličkou a Tonda se Šárkou hrávají se Žalmanem ve formaci „a hosté“. Nepsaným pravidlem ovšem je, že přednost má vždycky domovská kapela.

Jsou stále součástí vašich vystoupení humorné scénky nebo čtené Zajdovy povídky?

Vždycky se snažíme program proložit nějakou ptákovinou, ať už v podobě písničky nebo mluveného slova. Našim cílem je nejen přinést lidem pěknou muziku, ale i je pobavit, aby odcházeli s vyčištěnou hlavou a odlehčení, protože problémů má dneska každý víc než dost a není třeba je tahat ještě na pódium.

Jaká je věková skladba vašeho publika?

Možná se mnozí domnívají, že to naše původní publikum bude stárnout s námi, takže budou většinu návštěvníků tvořit naši vrstevníci, ale pravdou je, že se mezi posluchači najde i spousta mladých, dokonce děti, rodiny s dětmi – a to je pro nás to nejlepší vysvědčení...

Pod kým vznikají a jak se distribuují vaše alba?

Zjistili jsme, že nejjednodušší je vydávat desky pod vlastní firmou, což je dneska Jim-Art, a za naše peníze (pokud se nepodaří aspoň na část nákladů získat nějakého sponzora). To nám umožňuje vlastní rozhodování jak o obsahu, tak o formě a nejsme tlačeni do ničeho, co bychom sami nechtěli. A navíc se nám to prodejem vrátí. CD si prodáváme sami přes naše webové stránky, ale hlavně na našich koncertech - jednak se ušetří za marže prodejcům a jednak je to tak nějak při přímém prodeji osobnější a vřelejší.

Uvažujete o nějaké tiskovině – třeba o zpěvníku?

Jeden zpěvník na kontě máme, vydal ho kdysi Folk a country, ale asi bychom měli o něčem takovém uvažovat, třeba k naší čtyřicítce. Zatím se mohou zájemci podívat na naše stránky, kde je jak historie, tak aktuální věci, dokonce i fotky a přehled koncertů...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto: Lucia Nováková

 

 


 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9756821

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz