Bob Frídl na fotografii Svatoslava Fialy

Pánbůh, v něhož Bob věřil, ho obdařil několika talenty. Nebýt dvojnásobné zlomeniny nohy, byl by z něho přes zimu vynikající hokejista, a přes léto vynikající fotbalista. Těmito dovednosti udivoval při přátelských zápasech brněnské Zlaté mládeže proti pražské Amfoře a vlastně proti komukoliv. Vynikající bruslař s vytříbenou technikou hole. Když Kometa po období vrcholné slávy sestoupila do nižší soutěže, žertem mu nabízeli, aby jí šel vytrhnout z bídy.

Ke Zlaté mládeži, ojedinělému uskupení veřejně činných mladých bohémů, Bob neodmyslitelně patřil. Patřil k ní stejně jako lamželezo Franta Kocourek, pěvecký maskot Rudy Kovanda, fotbaloví mistři republiky z brněnské Zbrojovky, geniální basketbalisté Bobrovský a Pospíšil a další. Když přišel do Brna ukončit kariéru legendární hokejový gólman Vlado Dzurilla, okamžitě do této veselé a nikdy nespící party zapadl.

Bob se narodil 13. listopadu 1947 v Praze, ale do Brna přišel z jihomoravských Dolních Bojanovic. Od roku 1967 chvíli hrál a zpíval s dnes již zapomenutou kapelou, v roce 1968 se už stává známou postavou v brněnských studentských a mládežnických klubech. Nešlo ho nevidět – vysoký, štíhlý, krásný s hustou hřívou vlasů, s akustickou dvanáctistrunnou kytarou, na kterou hrál prsty, a foukací harmonikou ve stojánku na krku. S vlastním repertoárem, který si sám napsal, nebo převzal. Především od Boba Dylana, po němž Josef Frídl převzal i křestní jméno.

Nepatřil vlastně nikam, když pomineme tu veselou bohémskou partu z Brna. Rodící se prostředí české folkové a country hudby ho bralo s rezervou, jako návštěvníka ze světa popu. A ve světě popu to byl zase vetřelec odkudsi z amatérské folkáčské scény.

Nicméně jeho start byl velmi rychlý. Raketový. Už v roce 1970 mu vychází první singl s písničkami Zpívej tu píseň kouzelnou a Madona. Vystupuje společně s Marthou a Tenou, jejichž kapelníkem je sice kytarista Libor Sigmund, ale kapelu tvoří členové skupiny Progress Organization, později Progres 2. S nimi pak odchází na sólovou dráhu, to se Progresové pro změnu jmenují Skupina Jana Sochora. Je ve špičce Zlatého slavíka, každý rok mu vychází v Pantonu LP deska. Je s ním legrace, ale někdy těžká spolupráce, když se třeba zapovídá v nádražní hospodě v Karlových Varech a nepřijde na koncert.

Od roku 1978 vystupuje sám, často i s Folk teamem. Má dobře postavený repertoár, v němž dominují písničky textaře a manažera Oskara Mana. Velmi si rozuměli v jakési posmutnělé lyrické rovině, oba byli sirotci. Oskarova rodina zahynula v koncentráku, sám Oskar Man zemřel divnou smrtí kdesi ve sklepě na uhlí na Starém Brně.

Odchodem do Řecka, odkud pocházela jeho manželka Zoja, přesněji její rodiče, řeší Bob otázku, co dál. Krásné Zoji, která vyrostla ve velkoměstě, se na řeckém venkově moc nelíbí, zato Bob je tam šťasten. Po listopadu 1989 zakládá se synem Pepou cestovní kancelář a vozí české turisty – kam jinam, než do Řecka. Bob jim dělá průvodce, delegáta, a po večerech jim zpívá při kytaře. Sám ale cítí, že to přece jenom není úplně všechno. Vrací se domů do Brna.

Přátelé (např. FT Records) mu vydávají sólová alba, vystupuje se skupinou Piknik, hraje a zpívá sólově, stále skvěle vypadá, ale velký comeback se už nekoná. Bob se s novou partnerkou stěhuje do Bučovic nedaleko Brna, prožívá klid, možná i štěstí… A pak přijde zhoubná nemoc. Bob s ní bojuje statečně a vyrovnaně. Neříká, že zvítězí, říká eufemisticky, že se bude ještě dlouho léčit. Ani ta léčba nakonec netrvala moc dlouho. Zemřel před pěti lety v den, kdy po dlouhé době zase vyšlo sluníčko.

Dodnes je mi za ním smutno.