Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Aleš Zítra má svátek Vincenc

The Progress Organization - Pavel Váně, Emanuel Sideridis, Jan Sochor, Zdeněk Kluka

Mohlo to být jenom nevinné potkání talentovaných amatérů: na podzim podivuhodného roku 1968 se v Brně připojují k Pavlu Váňemu (kytara) a Zdeňku Klukovi (bicí) basák Emanuel Sideridis a Pavlův kamarád, inženýr a hráč na klávesy Jan Sochor. Vzniká The Progress Organization a jejich start je bleskurychlý. Díky manažéru Miloši Bernátkovi otvírají v květnu 1969 později legendární klub Na Šelepce (tehdy opravdu nikdo nemohl tušit, jaké dvě legendy se potkávají) a 19. června už dělají na brněnském Zimním stadionu předkapelu – americkým Beach Boys.

V roce 1970 vydávají první EP, tehdy obvyklý formát, něco mezi singlem a dlouhohrající deskou.
A v lednu 1971 vzniká další legenda – album Barnodaj, ke které se chlapci znovu museli sejít, protože už se stačili rozejít.

Těší mne, jak je Barnodaj znovuobjevován hudebními publicisty. V době českého bigbítu (mám ten výraz docela rád, ve svém omylném vzniku vystihuje dobu počátků českého rocku) je Barnodaj úsvit české rockové muziky, talentované hledačství, posunující žánr tam, kam u nás došel až o něco později.

 

Progresové (jak se jim potom léta bude říkat) se rozešli k dalším setkáváním a dalším rozchodům. Doprovázejí Marthu a Tenu Elefteriadu (vznikají nádherné pěvecké duety se Sideridisem), Jan Sochor je klávesistou ve skupině kytaristy a pozdějšího producenta Aleše Sigmunda, aby se vrátil k Progresům a pak se k Marthě a Teně znovu vrátil jako kapelník. Ale to už v zamotanosti dějů ty děje předbíháme.

V roce 1971 odcházejí Kluka se Sochorem od Marthy a Teny a odvádějí sebou raketově nastartovaného Boba Frídla. Sidi se stěhuje za rodinou do západního Německa a později do Řecka. Obě možnosti jsme mu tehdy velmi záviděli. Místo něho přichází baskytarista se zahraniční zkušeností Pavel Pelc. Pavel Váně hraje s bratislavským Collegiem Musikem a vrací se až v roce 1974.

Skupina Jana Sochora si skvěle rozumí s folkovým repertoárem Boba Frídla, dokonce ty skladby Dylana, Donovana a dalších folk-singerů převádějí do rockového půdorysu ještě dřív, než k tomu přikročil sám Dylan. Bob Frídl se dostává mezi absolutní špičku české hudební scény, je čtvrtý ve Zlatém slavíkovi, trochu to tomu krásnému a hodnému chlapci z jihu Moravy asi stoupá do hlavy, a od roku 1978 pokračuje sám

Dovolte odbočení:  V polovině sedmdesátých let jsme slavili příchod Nového roku na chalupě Váněových v Pavlově na svahu stejnojmenných vrchů. Nikdo z muzikantů sebou neměl nástroj – až na mou foukací harmoniku. Půjčovali jsme si ji dokola a s Honzou Sochorem jsme při ní zpívali moravské lidové a taky trampské písničky. Ne že bych si s tím tehdy lámal hlavu, ale překvapilo mne to, trampské písničky v té době patřily k přísně střeženému dědictví.

Pak mi řekl Bob Frídl – ale my jsme přece jezdili s Honzou na čundry!

 

Klasikové po čtyřiceti letech, setkání ke čtyřicátinám Progress Organization. Zleva Jan Sochor, Emanuel Sideridis, Zdeněk Kluka, Pavel Váně

Nikoliv Olympic, ale Progres 2 uvedl na scénu první českou rockovou operu Dialog s vesmírem. Ještě na konci 80. let staví Zdeněk Kluka nový Progres, kam mj. zve Milana Nytru (AG Flek, dodnes Buty) a nečekaným komickým talentem obdařenou Pavlu Dvořáčkovou, zpěvačku brněnské trampské Ozvěny. Hrají častušky a parafráze budovatelských písní; je to skvělá muzika a ta doba to už umožňuje.

Honza Sochor odchází počátkem 80. let hrát do zahraničí. Jako tolik skvělých českých muzikantů. Těžko už dnes někdo spočítá, kolik špičkových avšak zapomenutých umělců hrálo po zahraničních barech a na příbřežních či zaoceánských lodích. Vrcholem sokolovského Festivalu politické písně, když dodnes dýchající mumie socialistické kultury vytlačily důvěřivé amatéry se srdcem na dlani, tedy uměleckým vrcholem festivalu za účasti absolutní špičky československé hudební scény bylo, když se v noci po koncertu šlo do nočního klubu v hotelu Ohře. Každý rok zde hrávala nějaká tak úžasná česká barová kapela, že se na to novináři ani muzikanti nemohli vynadívat.

 

Brno, zákulisí Semilassa, rok 2008. Jan Sochor (uprostřed) v rozhovoru s Petrem Ulrychem.

Jan Sochor, k němuž téma směřuje, hrával po odchodu do zahraničí ve skupinách Hurricanes a Key Band pod vedením Ladi Kerndla, sedm let hrál v mezinárodně obsazené kapele The Soulband, s kterou koncertovali po Evropě, vystupoval také sólově.

Zemřel v roce 2013 v Berlíně, v kterém žil posledních třicet let. Už je to pět let.

Rockový historik Petr Gratias tehdy napsal v Deníku: „Účinkoval jako instrumentalista, zpěvák, skladatel, textař, kapelník, ale mnohdy i jako aranžér a producent. Patřil mezi ty muzikanty, kteří dokázali hrát stejně přesvědčivě na klavír jako na varhany (...) Hrál také na saxofony, akustickou kytaru a částečně na lesní roh.“

A na mou foukací harmoniku, dodávám se smutkem.


Foto: Svatoslav Fiala

 

 

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7079065

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz