Minnesengři 1980

Přestože se Minnesengři stali na folkové scéně uznávaným pojmem, začátek 80.let nebyl pro skupinu příliš příznivý. Poznamenaly ho nejen četné odchody členů kapely, ale i rozpory v názorech na její hudební zaměření. Tvrdší styl s inklinací k bigbítu prosazovaný Honzou Borkovcem nabourával dosavadní koncepci směrem k folkloru a měkčímu folku. Situace nakonec vykrystalizovala do sestavy v podobě tria Žalman, Anděl a Jana Vejvarová. I té byl však hozen pod nohy klacek oznámením na domovské agentuře, že se Minnesengři definitivně rozpadli. Přešlapující rozpačitost nad další cestou kapely začala pomalu přerůstat v krizi.

Do hry však v té chvíli vstoupil opět Vít Hrubín, který prohlásil, že se mu hudební projev zbylého tria a jeho návrat k ryzímu folku líbí, a podpořil Minnesengry také režijně. Nemalou měrou pomohla i Dáša Kořená, díky níž dostali takto zredukovaní Minnesengři šanci i v agenturním světě, bez něhož to tehdy prostě nešlo. Trio označované jako Pavel Jana Pavel postavilo nové pořady, znovu začali jezdit po koncertech a klubech, natáčeli v budějovickém rozhlasovém studiu díky vstřícnému hudebnímu redaktorovi Miroslavu Vaverkovi a navazovali nové kontakty. Dokonce natočili LP Už sluníčko z hory vyšlo, která ale vyšla až o sedm let později, a vyrazili i na koncertní vystoupení do Lince a Budapešti. Hlavně ale nadále objevovali pro mladé publikum kouzlo lidové písničky s předtím nezvyklým doprovodem kytary. Jihočeští lidoví minnesengři v džínách! Jedním z příkladů může být i tehdejší pořad Kořeny.

Minnesengrovské trio 1983

Za zdařilý lze pak nesporně považovat projekt Cesty, uvedený v pražské Aréně, kam si Minnesengři jako hosty pozvali zástupce sportovního světa – reportéry Štěpána Škorpila a Roberta Bakaláře a hvězdný olympijský pár Emila a Danu Zátopkovi. V Hrubínově režii zde našly místo také Ostenovy barevné diapozitivy jihočeské krajiny a hřejivá doprovodná slova Františka Nepila. Vlídně byla rovněž přijatá i LP Bělovláska (s Andělovou hudbou, texty ze Žalmanovy a Borkovcovy tvůrčí dílny a s nástrojovým přispěním kolegů ze symfonického orchestru), která v Supraphonu vyšla po třech letech od jejího natočení.

Na Portě 1980 v Sokolově však nová minnesengrovská sestava sebevědomí příliš nenačerpala: „Vlažné publikum, víc než vlažný postoj tehdejšího portovního vedení... Ovšem i tady se našlo uznalé a povzbudivé poplácání po zádech, a to od takové osobnosti, jakou byl Pavel Bobek,“ připomíná si Žalman.

Navzdory tomu se Minnesengři opětně rozjížděli, zdálo se, že znovu vychází jejich slunce úspěchu. Také uvnitř skupiny vládla prozatím tvůrčí pohoda a tolerance, Žalman, který ve vypjaté a nejisté době psal „do šuplíku“, dostává nový impuls: „Začaly se dělat hudební pondělky v budějovické Besedě, kde našly prostor jak folk, tak country a bluegrass a třeba i trampská písnička. A po skončení programu se jamovalo dlouho do noci. Byly to krásné časy a věřili jsme, že jsme zase našli svou cestu,“ ohlíží se Žalman zpět na údobí, v němž mimo jiné poznal také začínající Nezmary. Odborníci v tehdejších kritikách vyzdvihují barevnost a originalitu Andělových aranží, Žalmanovu interpretační citlivost a pokoru a Janin průzračně čistý hlasový projev.

V září 1981 se sešli téměř všichni předchozí Minnesengři při hudební oslavě třináctého výročí skupiny, takže alespoň pro onu chvíli kapelního retra byly všechny rozpory zapomenuty a hroty nesouladu ulomeny.

1983 Minnesengři ve třech. Žalman, Jana, Anděl

Rok 1982 pak přinesl doslova bombu v podobě festivalu Písničkáři, který tak nenásilně učinil jihočeskou metropoli uznávanou Mekkou folku. Díky tomuto Žalmanovu festivalovému projektu se sem natáhly i známé folkové a písničkářské osobnosti, které se jinak na jihočeských pódiích vyskytovaly jen sporadicky. Konferenciérem prvního pořadu, kde se Žalman představil i sólově, byl Mirek Kovářík. A právě s ním vznikl další zajímavý pořad Barevný sen, kde byla hudba prokládána poezií. Asi bychom neměli vynechat ani účast Minnesengrů na Sletu divnejch ptáků, který organizovali Fedor Skotal a jihlavský Tony Stejskal a z něhož se pak stala příjemná tradice nejen pro muzikanty.

Při pořadech v Besedě se Minnesengři setkali mimo jiné také se zpěvačkou Pavlínou Jíšovou, která v té době působila se skupinou Sem Tam. Žalman se s ní, Tondou Hlaváčem a svým jihočeským výběrem vrací znovu na portovní pódium, kde zazní nezapomenutelné Písně malých pěšáků, Kouřovej signál, ale hlavně načasovaným lijákem dramaticky zvýrazněný song Zlej a krutej déšť. Téměř šamanovské vyvolávání deště se opakuje i v roce 1983 a pak ještě čtyřikrát.

Paralelně s Minnesengry tedy vzniká Žalmanův spol a v roce 1983 se Žalman na Svojšickém letorostu prezentuje už také jako sólový písničkář. Minnesengři ale absolvují říjnový družební vlak, propojující turné po Ukrajině a dalších sovětských republikách, a nenápadně oslaví patnácté narozeniny kapely na pražské Petynce. Ale za dveřmi už přešlapuje rok 1984, který přináší Minnesengrům a jejich okolí další radikální změny.

Pokračování

Minnesengři vystoupení 1983

Foto: archiv Hanky Hosnedlové