Z letního putování Minnesengrů po kraji. Rok 1977.

I když ve druhé polovině sedmdesátých let popularita Minnesengrů sílila a přibývalo nových možností k vystupování, drsné valše konsolidace a totalitních praktik se nevyhnuli. Ať už se to týkalo nových přehrávek, kde se kromě hudební zdatnosti ověřovaly i znalosti o komunistické straně a jejích „velkých úspěších“, nebo autorské tvorby z minnesengrovské dílny. Bylo naprosto nevyhnutelné, že věci, které se hrály na pódiu nebo se natáčely, musely nejdříve projít doslova masovým mlýnkem komunistických metodiků a jiných totalitních inkvizitorů.

Ještě dneska muzikanti s úsměvem vzpomínají, jak tito dozorci nad čistotou kultury hledali (a kupodivu nacházeli!) v textech jinotaje, které tam ani nebyly, a to dokonce i ve starých lidovkách... Takových historek vám každá kapela té doby vysype hned několik. Dneska už se nad nimi a nad mnohdy až neuvěřitelnými fabulacemi ideových kontrolorů shovívavě zasmějeme, ale v oné době do smíchu leckdy ani nebylo

Projít touhle nesmlouvavou bránou bez větších šrámů znamenalo tedy i určité úlitby, jako třeba účast na festivalu politické písně v Sokolově, na setkání mládeže Šumavy anebo turné po Sovětském svazu. Na druhé straně téměř dvouměsíční koncertní šňůra, která zavedla Minnesengry před publikum pěti sovětských republik včetně Pobaltí či do Murmanska za polární kruh, partu nečekaně stmelila a vlila jim novou naději. A po návratu konečně čekalo kapelu vytoužené natáčení LP desky, jíž předcházela, jak bylo tehdy zvykem, ještě deska malá. První LP nesla titul Nezacházej slunce, jako by i tím názvem vzývali svou šťastnou hvězdu. A také vznikl další televizní film postavený na lidových písničkách, opět v režii Víta Hrubína, kterému učarovaly nejen jižní Čechy, ale i Minnesengři. Jmenoval se Okolo Blateckýho...

Z natáčení televizního filmu Okolo Blateckýho, část štábu a Minnesengři

„Filmovalo se to na Dobré Vodě a ubytovaní jsme byli v hotýlku na Hojné Vodě. Sešla se tenkrát opravdu skvělá parta, myslím tím filmový štáb, se kterým jsme se hned skamarádili. Byly to úžasné večery plné hraní a zpívání a také legrace, na to se prostě nedá zapomenout,“ vzpomíná Eva Zichová, která si na natáčení odskočila z mateřské dovolené. A fotografie z té doby dokládají, že si zpěvačka své vzpomínky nijak nepřikrašlovala. Stačí se jen podívat na snímek, na němž se z obrázku křehké víly s dlouhými blond vlasy usmívá Andělův obličej.

Z natáčení televizního filmu Okolo Blateckýho, Anděl v roli víly.

Z natáčení televizního filmu Okolo Blateckýho, Eva Zichová a Pavel Žalman Lohonka.

Houstl počet vystoupení a ke zkušenostem ze zahraničí přibylo další turné mimo republiku – tentokrát pro změnu do Bulharska. Takové časové nároky vyvolávaly na druhé straně potřebu větší volnosti a stále častěji se vnucovala myšlenka opustit jistotu pravidelného zaměstnání, což tehdy nebylo nic jednoduchého. Navíc tu byly už rodiny, které bylo nutné živit. Bez mučivého rozmýšlení to měl Žalman, kterého ze Škodovky vyhodili, postupně šel pak na volnou nohu i Honza Borkovec a Anděl. Ovšem všechny tyto změny a tlaky, jakož i přirozený běh života měly za následek mimo jiné také další změny v zaběhané sestavě.

Po Evě Zichové rovněž Lída Pouzarová-Šimonová odchází na mateřskou dovolenou a opouští post zpěvačky. Minnesengři chvíli hrají pouze v pánské sestavě, i když se Lída sem tam ještě vrací. Poté v kapele na kratičký čas zakotvila Marie Kotrbová, kterou pak později, ale už na delší dobu, vystřídala Jana Vejvarová. K výměně však dochází i na mužských postech. Ivana Zichu krátce zastupuje Ladislav Mottl, který se kapelou prakticky jen mihl, pak přichází charismatický bubeník Zdeněk Rupert a Ivan Zicha definitivně končí. Žalman už v té době plné zvratů a komplikací v koutku své romantické duše sní o cestě sólového písničkáře, ale zatím se s tím nikomu nesvěřuje a hlavně – nic v tom směru nepodniká.

Minnesengři a jejich zpěv se v průběhu druhé poloviny 70.let objevují na rozhlasových vlnách nejen v klasických nahrávkách písniček ze svého repertoáru, ale také v dramatizovaných pohádkách a dokonce ve hře pro mládež s názvem Růžová teorie. Rok 1977 podle Žalmanových vzpomínek rozsvítilo letní putování kapely po českých zámcích, městech a městečkách s plzeňskou skupinou historického šermu Dominik. Většinu oné vytyčené trasy, dlouhé přes dvě stě kilometrů, překonávali muzikanti pěšmo při krytém voze taženém koňmi, ve kterém se vezly nástroje a technika. Balzámem na unavené nohy i pochybující srdce byl zájem a vřelost, se kterou je na jednotlivých místech publikum přijímalo.

Z letního putování Minnesengrů po kraji.

Popularitu Minnesengrů ovšem provázely i nekonečné polemiky odborníků, rádo by odborníků, muzikantů i laiků o tom, jak se má lidová písnička hrát a zpívat, o prolínání folku a folkloru a spoustě dalších věcí. Takové články a relace někdy dokázaly povzbudit, jindy vzít chuť k dalším krokům. Nedokážu zpětně posoudit, jak moc bylo těch s černým puntíkem, ale rozhodně víc bylo kritik a recenzí příznivých. A stejně velkou radost dokázaly udělat i ohlasy lidí z publika. Mezi těmi, které si Minnesengři založili do kroniky, je i dopis, v němž se pisatel téměř na celou stránku rozplývá (a v odborném pojetí) nad minnesengrovským podáním lidových písniček a jejich přínosem pro tento žánr. Napsal jej Libor Brabec, první houslista Moravské filharmonie Olomouc a v závěru navíc projevil zájem o notový materiál těchto skladeb. Obdobně se v novinových anketách vyjadřují k Minnesengrům, kteří se už na folkové scéně stačili trvale usadit, i renomovaní hudebníci a zpěváci. Hodnotí pozitivně nejen hudební projev a sborové vokály, zvolený repertoár a vlastní tvorbu, ale i Andělovy netradiční aranže.

„Občasné setkávání na festivalech a koncertech, občas večírky na českobudějovické Malé scéně či v Besedě, pár stále vzácnějších nocí u ohně či na Fort Hazardu...“ připomíná si s nostalgií společné chvíle Hoboes a Minnesengrů Miki Ryvola, který téhle českobudějovické kapele předpovídal slavnou budoucnost už koncem šedesátých let. Ale i on věděl, že i ten nejchutnější chleba je o dvou kůrkách.

Dálnice č.5

Text: Pavel Žalman Lohonka

Časně ráno mrholí na dálnici číslo 5,

já mít křídla sokolí, obletěl bych celej svět,

místo křídel nohy mám, v srdci naději a cíl,

jen si marně vzpomínám, kde jsem s tebou, holka, byl.

Rf. To nám bylo sedmnáct, jen sedmnáct a půl roku,

život tančil kolem nás a zdál se bez nároků.

Svět je pořád velikej jako plná láhev snů

a jsou na něm chodníky, který vedou k domovům,

když se nebe usmívá, to se mi jde mnohem líp,

jen si člověk vzpomíná, jak si přál svět obejít.

Časně ráno mrholí na dálnici číslo 5,

já mít křídla sokolí, obletěl bych celej svět,

to nám bylo sedmnáct, jen sedmnáct a půl roku,

/: život tančil kolem nás a zdál se bez nároků. :/

Pokračování

Foto: archiv Hanky Hosnedlové