Z natáčení televizního písničkového filmu - Minnesengři se štábem. Vlevo ležící režizér Vít Hrubín, uprostřed za stativem kameraman Jan Seidel.

Do sedmdesátých let vpluli Minnesengři, navzdory přituhující politické situaci, pod plachtami naděje a nadšení. Možná i neodbytný tlak konsolidace měl vliv na to, že se v repertoáru skupiny stále více usazuje lidová písnička. A ta, zejména pak jihočeská, se také nejčastěji objevuje na seznamu rozhlasových nahrávek. Ačkoliv skupina je svým působením ještě poměrně mladá, začíná se o ní již mluvit jako o české folkové špičce. Nezbytnou součástí tohoto procesu tvůrčího i interpretačního zrání se samozřejmě stává setkávání s osobnostmi tohoto žánru a postupně tak vznikají vazby, které přežily celá desetiletí.

„Vybavuji si Portu v Ústí nad Labem v roce 1969 – sedíme s Hoboes na galerii a těšíme se na Minnesengry. Potom společně s publikem vybuchujeme nadšením, kapela válí Glory Mississippi a Zvedni pravici na Portě s dosud neslýchaným nasazením a drajvem. Máme radost ze stejné krevní skupiny a jsme drobet pyšní, jak to Jihočeši válej...“ vzpomíná na první oficiální setkání s Minnesengry jeden ze zakladatelů moderní trampské písničky Miki Ryvola. Podle jeho slov znamenalo pro ně setkávání s touto kapelou nejen poslech dobré muziky, ale i otevírání brány k jižním Čechám.

Také nekompromisní hudební kritik Jiří Černý Minnesengry chválí a přisuzuje jim velký talent, ale prorokuje i další úspěch díky tomu, že hrají a zpívají „srdcem“. A to o tomto jihočeském hudebním zjevení tvrdí v té době téměř všichni. Dokonce i samotní Minnesengři přiznávají, že berou svoji hudbu vysloveně jako srdeční záležitost.

Mirek Kovářík s Evou Zichovou

Loučení s Evou Zichovou

„Pro mne a myslím, že i pro Ivana, byly ty roky nejkrásnějším životním obdobím, i když to byl docela maraton – všechny ty zkoušky, ježdění a vystoupení, a to všechno při zaměstnání. Byli jsme perfektní parta a drželi jsme spolu i mimo hraní, jako jedna velká rodina,“ říká někdejší minnesengrovská zpěvačka Eva Zichová. „A co všechno jsme zažili, to by bylo na knížku. Vzpomínám si na krásné chvíle na Portě, na koncertech a na ty nekonečné sejšny po vystoupeních, na výjezdy za hraním, nejen do měst, ale i třeba do pohraničí do vojenských posádek. Tak třeba jednou v zimě jsme vystupovali na zapadlé posádce v pohraničí, kde publikum tvořili vojáci, kteří právě přišli uondaní a promrzlí z terénu. Hrajeme a zpíváme a najednou koukáme, ti kluci v teple místnosti únavou usnuli. Nemohli jsme jim to mít za zlé... Jindy jsme hráli v Boleticích při vojenském cvičení. Bylo to jako v nějaké fantasy – mezi čtyřmi tisícovkami vojáků jsem tam byla jediná ženská!“

K prodlužující se šňůře úspěchů přibývají další portovní vavříny s datem roku 1973, o rok později pak čestné uznání pro Žalmanovu písničku Zelené oči a třetí místo ve Zlaté kytaře, kterou každoročně vyhlašoval Folk country klub. V roce 1975 už to ale bylo místo první. Ve stejném roce se prezentují na prestižní folkové přehlídce v pražské Lucerně a dokázali si bezvýhradně získat i spontánní slovenské publikum v Martině. K popularitě skupiny nepochybně přispěly také rozhlasové nahrávky a několik televizních natáčení, která Minnesengři brali nesmírně odpovědně. Paradoxně se pak ale na obrazovce neobjevil právě šot s nahrávkou písničky Kdyby tady byla taková panenka, která se tehdejším cenzorům zdála prý moc odvážná – snad díky tomu žebříku do nebeské výše. Ale o televizní film Minnesengři ´72 projevili zájem dokonce i na mezinárodní přehlídce v Montreaux.

Žalman s Lídou Pouzarovou

Nová sestava s Lídou Pouzarovou

Minnesengrovské písničky se sice hrály v celostátním Studiu mladých, v Mikrofóru, hlasy Minnesengrů zazněly mimo jiné také v rozhlasové hře Jan Hus a na Wolkerově Prostějově, objevily se na pár singlech a EP deskách, ale samostatného alba se kapela přes veškeré sliby v tomto období ještě nedočkala. To první vyšlo až v roce 1976, vydal ho Panton a neslo název Nezacházej slunce.

V sérii vystoupení se pak každý měsíc hned dvakrát objevuje domovské Divadélko D111, kde kapela pravidelně vystupovala a zvala si hudební hosty. Takovým bonbónkem bylo například uvedení pořadu Collegium cantorum, který nastudovali společně s jihočeskými herci a v němž věrnému publiku naservírovali nevšední zážitek v podobě madrigalů. Nejčastěji však hudební odborníci hodnotili přínos Minnesengrů pro návrat lidové písničky na výsluní zájmu mladé generace.

Postupem času se však měnila i personální sestava Minnesengrů. Právě v době pětiletého výročí skupiny, v roce 1973, se s pódiovým vystoupením rozloučila Eva Zichová, která očekávala přírůstek do rodiny. Ovšem do kapely se pak ještě při různých nahrávkách a jiných příležitostech opakovaně vracela. Místo ní nastoupila mladičká Lída Pouzarová. Jako zpěvačka byla velice tvárná a úspěšně se snažila přizpůsobit celkovému soundu skupiny. Trvale pak zakotvil v kapele Andělův o rok starší bratr - Ivan Dědek Pokorný, který vnesl do nástrojového obsazení kromě kytary navíc i flétny a foukací harmoniky. Při představování kapel se ale často zapomíná na ty, kteří stojí sice v pozadí, ale bez nichž by to nešlo – v našem případě na technika a zvukaře Milana Čerkla, který Minnesengry provázel řadu let.

Pokračování

Foto: archiv Hanky Hosnedlové