Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Vavřinec Zítra má svátek Zuzana


Rozhovor s Jaroslavem Marianem, kapelníkem skupiny Klíč, která sice už deset let nevystupuje, ale k letošnímu třicátému výročí založení kapely uspořádala – původně desetikoncertní – vzpomínkové turné. Jenže nakonec byla z desítky jedenáctka, protože koncert v pražském Gongu byl už za týden zcela vyprodaný, a tak tamní pořadatel pružně zařídil koncert ještě jeden.

A nejen, že se už za týden po lístkách zase jen zaprášilo: v domácím archivu Marianových ve Vinoři je teď i unikátní plakát, zvoucí na koncert Klíče v Divadle GONG, jenže je na něm rovnou velkým písmem vytištěno: VYPRODÁNO !


Jardo, jaká byla první zkouška po deseti letech společného nehraní ?

Příjemná...  Především moc příjemná, hlavně proto, že jsme si po těch letech měli hodně co povídat. Navíc jsme spolu v téhle naší starší sestavě (tedy až na Milana – našeho kytaristu z novější sestavy) nehráli ne 10 let, ale vlastně celých 15 let. Tedy přesněji 14, protože první zkouška se konala už loni počátkem srpna, tedy více než rok před naším prvním výročním koncertem. A ta zkouška vypadala tak, že jsme si – když jsme se už dostatečně vypovídali – nejprve dohodli, které písničky z našeho dvacetiletého repertoáru budeme na našem výročním turné hrát – samozřejmě ještě ne jejich pořadí, jen tituly, trochu jsme si některé z nich – takové, o kterých jsme si mysleli, že si je ještě po té dlouhé době pamatujeme, zkusili zahrát – a na mě samozřejmě padla povinnost připravit na příště obrovskou spoustu not.

A navíc díky tomu, že tahle „výroční“ sestava Klíče byla taková trochu kombinovaná (jak už jsem říkal, Milan byl z novější sestavy a s ostatními přítomnými muzikanty – kromě mě a Pavly – vlastně nikdy v Klíči nehrál) a tak bylo jasné, že ty původní noty budu muset nejen nakopírovat, ale že například budu muset i znovu rozepsat skoro všechny sbory, protože jsme teď měli účinkovat v hlasovém obsazení, v jakém Klíč předtím nikdy nezpíval. Ale musím říct, že nejen ta první zkouška, ale vlastně všechny naše další zkoušky od té doby – a bylo jich několik desítek – byly moc příjemné. Užili jsme si při nich spoustu legrace i krásného vzpomínání.

Shodli jste se na repertoáru, nebo to byla spíš živá diskuse?

V podstatě jsme se shodli rychle, protože výběr našich nejúspěšnějších písniček z dvacetileté éry Klíče byl celkem jednoznačný, i když se při tom částečně vycházelo i z našeho aktuálního nástrojového a hlasového obsazení. V posledním období Klíče jsme např. měli v kapele hoboj nebo anglický roh, teď byly naopak zase k dispozici dvě příčné flétny současně – a Pavla se v mezidobí naučila hrát na historické dechové nástroje – krumhorny, šalmaje – a tím jsme částečně ten hoboj i anglický roh nahradili a přitom jsme náš zvuk nově obohatili o něco, co v minulých dobách Klíč nikdy neměl. A protože jsme chtěli, aby ty naše výroční koncerty byly, co se týče repertoáru, typicky „klíčovské“ a hratelné už od konce léta, nezařadili jsme nic z naší – jinak velmi úspěšné – vánoční desky a vlastně ani nic z našeho CD písniček pro děti.

Co vám dalo největší práci?

Já ani nevím. Možná jak co a jak komu. Někomu zpočátku dělalo trochu problém naučit se zpaměti některé nástrojové party (občas i proto, že jsem jim je oproti dřívějším dobám mírně pozměnil) – a pokud bych měl mluvit za sebe, tak jednak to, že jsem strávil ohromnou spoustu času nad přípravou not, no – ale asi nejtěžší pro mě bylo naučit se zpaměti téměř 13 hustě popsaných stránek textu scénáře mluveného slova, kterého bylo tolik i proto, že na našich výročních koncertech jsme chtěli přece jen víc zavzpomínat na kapelní historii a našim diváků jsme chtěli říct spoustu zajímavých nebo historicky důležitých informací – a když jsme pak ten scénář dali po dlouhé společné diskusi dohromady tak, aby to mělo hlavu a patu a současně i nějaký spád – a já jsem si to pak pořád dokola přeříkával nahlas – tak mě každou chvíli ještě něco nového napadalo nebo mi tam něco jiného naopak začalo vadit (nebo jsem to upravoval i na základě připomínek někoho z kapely) a protože v učení se dlouhých textů nejsem nijak zběhlý, občas jsem se na sebe i dost vztekal, když jsem si nemohl vzpomenout, o čem že to mám mluvit dál.

Nacvičování písniček bylo ale naproti tomu – jak už jsem říkal – velice příjemnou záležitostí, všichni muzikanti z Klíče jsou v tomto směru profíci – a tak tohle jsme vlastně ani jako nějakou těžkou „práci“ nevnímali.




Jaroslav Marian (vpravo) v rozhovoru s Honzou Dobiášem

A co pak mělo největší úspěch u diváků ?

Já myslím, že všechno. Samozřejmě, máme za těch 30 let několik největších hitů, ale jak už jsem řekl, úspěch mělo vlastně všechno. A ze zkušenosti ale víme, že když má koncert gradovat, musíme na jeho závěr zařadit písničky, jako jsou Omnia vincit amor, Pohár a kalich, Víno, Nářek, Třináctka a podobně – ovšem potěšilo nás, že velké potlesky sklízely i tři naše úplně nové písně, které jsme do repertoáru zařadili jako ukázku z našeho právě natáčeného CD. A někdy nás nečekaně velká odezva diváků na tyhle nové písničky až překvapila.

Vím, že pokud se týká návštěvnosti, tak po celé vaše výroční turné jste měli všude plno, takže jste jistě hráli ve skvělé atmosféře, ale je nějaké místo z těch jedenácti, na které budete vzpomínat nejvíc ?

Vlastně... všechna – ono jedenáct koncertů zase není tak moc, abychom si je nepamatovali. Navíc všude jsme měli ohromný úspěch a téměř všude jsme v závěru koncertu zažili nekončící ovace diváků ve stoje (občas i několikanásobné).

Ale pokud bych měl přece jen některé z nich připomenout víc, tak určitě nikdy nezapomeneme na koncert v Rytířském sále na Karlštejně – už to nádherné historické prostředí! Zvukově to tam pro nás bylo sice trochu horší, protože se v těch prostorách zvuk dost láme, ale nálada toho koncertu, atmosféra, obrovská energie – to prostě bylo nádherné. Pak třeba Horšovský Týn – nádvoří zámku. I když tam trochu pršelo a byla zima, přišlo skoro 300 diváků a atmosféra byla vynikající. Teď v poslední době byl např. úplně super koncert v Brně. Diváci tam byli strašně vstřícní, příjemní, spontánně reagovali snad úplně na všechno, co jsme na pódiu hráli i říkali.

Výrazný a velmi úspěšný byl i koncert v Divadle ABC v Praze. Tam byla sice z naší strany trochu nervozita, protože se to celé natáčelo pro televizi a mělo by z toho vyjít i DVD – a tím natáčením jsme byli trošku svázáni, třeba i proto, že jsme kvůli záběrům kamer museli být dost daleko od diváků, a navíc přes mlhu, kterou před nás filmaři pouštěli, jsme nic neviděli, ale z fotografií pořízených při koncertu jsme pak zjistili, že diváci nás naštěstí viděli a že to celé vypadalo moc dobře. No – a koncerty v Divadle GONG – jeden i druhý… všechno bylo moc pěkné. Nemůžu říct, že bychom něco hodnotili jako horší.

Čím si vysvětluješ, že vás lidi takhle berou ?

Já ani nevím. Ale v kapele si to samozřejmě užíváme, je to krásné, možná neopakovatelné, pro nás ohromný, nezapomenutelný zážitek. Říkáme si, jestli je to třeba těmi deseti lety, kdy jsme nehráli, ten dlouhý časový odstup... Diváckou základnu jsme už tehdy určitě měli, o tom asi svědčí i počet prodaných cédéček, protože pořád to byly desetitisíce lidí, kteří si je tenkrát koupili. Ale teď na nás ve velkém chodí i velmi mladí lidé a mnozí z nich se nám po koncertě svěřují s tím, že nás v původních klíčovských dobách nikdy „živě“ hrát neviděli (a vzhledem k jejich tehdejšímu věku vlastně často ani vidět nemohli) a že naše písničky zatím znali např. jenom od ohňů nebo z různých táborů, někdy třeba zase od svých příbuzných, kteří mají naše CD...

My jsme loni při plánování toho výročního turné samozřejmě vůbec nemohli vědět, jak to celé nakonec dopadne. Samozřejmě jsme tušili – nebo si spíš přáli – že by to mohlo i po těch letech být dobré a že by diváci snad na naše koncerty mohli chodit, ale že to bude až takhle úspěšné… Skoro všude dlouho dopředu zcela vyprodané... To nás ani ve snu nenapadlo.

V Hudebním poháru Country radia se váš Pohár a kalich umístil z 320 soutěžících  písniček na druhém místě. Co na to – nebo k tomu – říkáš ?

Radost. Z naší strany radost, skutečně obrovská radost, a taky velké a příjemné překvapení... co se k tomu dá říct víc. A vzhledem k tomu, že to celé bylo na základě diváckého hlasování a i v té nejlepší finálové desítce byla spousta dalších výborných muzikantů, Nohavica, Greenhorni, Karel Černoch – samí slavní muzikanti, slavné kapely, tak to, že jsme skončili na celkově druhém místě s písničkou, která je teď vlastně už pětadvacet let stará, považujeme za obrovský úspěch… A to jsme se v loňském ročníku téhle soutěže nedostali ani mezi těch základních 320 nominovaných písniček.

Uvědomuješ si, že nějakým způsobem posilujete pocit češství v lidech ?

Nevím, ale pokud ano, myslím, že to je nejvíc způsobeno texty našich písniček, jejich tématy, slovníkem a stavbou – a určitě je to způsobeno i tím, že zpíváme české písničky, česky, českým lidem.

A nějak k tomu navíc asi zafungoval i onen princip našeho historizujícího folku, který jsme si vlastně už kdysi tak trochu naplánovali – mně se totiž historizující styl hudby i textů hrozně líbil už v dobách, kdy jsme ještě ani žádnou kapelu neměli. Vlastně už když jsem byl na průmyslovce, v nějakých šestnácti, sedmnácti letech, jsem hrozně toužil dělat něco v tomhle duchu. A ve chvíli, kdy člověk do těch textů (a to jsem je často nepsal já – nebo jen málo z nich, ale naši kamarádi textaři – a ti věděli, co pro nás mají tvořit) dostane něco, co je, jak bych to řekl – co je pokud možno nadčasové, něco, co platilo a bude platit pořád a přitom to není podáno polopaticky, ale často spíše v určitých jinotajích, tak možná i proto to lidé rádi poslouchali už před dvaceti, třiceti lety – a třeba to bude k poslouchání i za padesát let. Tedy alespoň něco z toho, co zpíváme, všechno samozřejmě ne.

Ta nadčasovost témat písňových textů bude, myslím, fungovat pokaždé, když se v nich člověk snaží postihnout věci, které jsou pro lidstvo a jeho dějiny typické. Řešit v písních aktuální dnešní problémy má ale samozřejmě také svoje kouzlo a je to potřebné – a pokud je taková písnička výstižná, trefná a přitom není laciná, moc rád si ji poslechnu, ovšem má to ten háček, že aktuálnost takové konkrétní častušky, bohužel, brzy vyprchá a za dva, tři roky už ani nemá cenu ji zpívat, natož pak za deset let, kdy už může připadat trapná i pamětníkům.

Zatímco když se snažíš zpívat o něčem, co se v lidské historii už mockrát v různých podobách opakovalo, co lidé sice dobře znají, ale jsou v tom, bohužel, mnohdy nepoučitelní – pořád přece chceme jít někam kupředu, ale současně až tak moc ne, dělají se revoluce a bouře, obyčejní lidé nechtějí mít nad sebou pány – a současně cítí, že bez těch pánů by to asi taky nešlo, lidé dobře vědí, že s ostatními by bylo lidštější, ale i výhodnější být přáteli – a přitom nenávidí vlastního souseda či nejbližšího příbuzného, závist a touha po moci jsou vlastnosti, které všichni důrazně odsuzují, ale jsou to jedny z lidstvu nejtypičtějších vlastností…

Je to vlastně hrozně složité, ale když se pokusíš v písničkách nějak vyjádřit, popsat – a třeba trochu i „vyřešit“ tyhle pocity vycházející z chování a vlastností, které lidé mají vlastně už od nepaměti, bez ohledu na to, který společenský či hospodářský systém je zrovna u moci, má to podle mě velký smysl. A je to asi i trochu závislé i na určitých vlnách a cyklech vývoje lidské společnosti. A zrovna teď žijeme možná právě zase to období, kdy lidé našim takto pojatým písním víc rozumějí a lépe chápou, co jim v nich chceme sdělit a o čem zpíváme.

Asi nejčastější otázka všude, kde jste hráli:  Co bude s Klíčem dál ?

To my se teď ptáme taky...  Určitě nebudeme pravidelně koncertovat, to můžu říct najisto. Zjistili jsme totiž, že i teď po deseti letech nekoncertování opět narážíme na podobné problémy, jako tenkrát, když jsme se rozhodovali, že přestaneme hrát. Spousta pořadatelů totiž už při domlouvání toho letošního výročního turné opět tvrdila, že naše hudba dnes už nikoho nezajímá, že je vyčpělá a že na koncert Klíče skoro jistě nikdo nepřijde – a uspořádání našeho koncertu jednoznačně odmítli. Takže je to mnohem složitější, než se to nezasvěcenému divákovi může na první pohled zdát, a my jsme nesmírně vděčni těm deseti pořadatelům, kteří nám i po těch letech věřili a koncerty nám udělali.

Ale jsou tu některé další okolnosti, které naše původní plány, týkající se jednorázového výročního turné, přece jen trochu ovlivnily. Třeba to, že jsme původně chtěli, aby to naše nové cédéčko (a asi to nakonec bude dokonce dvojCD) bylo k dispozici už na tom letošním turné. Ale protože současně chceme, aby to bylo natočeno v kvalitě podle našich představ, a ukázalo se, že to kvůli spoustě jiné práce nestíháme, tak jsme vydání rovnou odložili až na příští rok – a takhle jsme to i letos říkali na výročních koncertech. No – a teď jsme se navíc úplně nově dohodli, že to raději odložíme až na rok přespříští.

A příčinu to má vlastně i v něčem, co jsme původně ani plánovat nemohli, a to je to, že náš letošní koncert v divadle ABC byl zařazen do cyklu koncertů nazvaného „Hudební legendy“ a z celého tohoto cyklu se pořizuje profesionální videozáznam, který by měl být odvysílán Českou televizí a také by z jednotlivých koncertů mělo vždy vyjít i DVD. Takže teď vlastně namísto práce na tom novém CD pracujeme na dývídýčku. Já tady v našem studiu už dva měsíce upravuji, edituji a mixuji zvuk natočený v divadle ABC – a práce je s tím docela dost, protože to samozřejmě chceme mít co nejlepší.

Ovšem na druhou stranu nás tohle „zpoždění“ nového cédéčka vlastně i těší, protože – pokud všechno vyjde – budeme mít naše první – a nejspíš i poslední – DVD, navíc s živým záznamem našeho výročního koncertu v reprezentativním prostředí divadla ABC. A i když zatím přesně nevím, jaké jsou termínové plány vydavatele, který to natáčení DVD organizoval a platil – tak pokud to vyjde, příští rok na podzim bychom mohli udělat křest toho DVD. Já o tom ale zatím nechci moc povídat, protože by to bylo pouhé teoretizování a my jsme se s tím vydavatelem od natáčení v ABC vlastně ještě ani neviděli. Ale pokud se nám podaří takhle se s ním domluvit, tak variantou by bylo, že na podzim 2013 pokřtíme dývídýčko, což by, pochopitelně, byl důvod udělat minimálně jeden velký koncert, a za další rok bychom pak třeba udělali zase malé koncertní turné – už určitě k našemu novému cédéčku. Takhle to máme – ovšem hodně předběžně – vymyšlené, ale jak to nakonec všechno dopadne – to zatím nemůžu najisto slíbit.

Ale my jsme raději optimisti a pevně věříme, že to dopadne tak, abychom my i naši posluchači byli zase spokojeni.

Foto: František Heřman

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6556129

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz