Vlak, do kterého Minnesengři koncem 60.let nastoupili, se rozjel plnou parou. Rozběhl se kolotoč vystupování, cest, nahrávání, jehož tempo se stále zrychlovalo. Repertoár si v té době postavili hlavně na převzatých skladbách zavedených anglosaských kapel a zpěváků jako New Christy Minstrels, Tom Paxton a další. Ale nezavrhli zcela ani cestu vlastní tvorby a osobitého návratu k lidové písničce, zejména pak jihočeské.

V roce 1969 se poprvé přihlásili na Portu, rozbíhající se festival folkové, westernové a trampské hudby (jak se tenkrát jednotlivé žánry rozlišovaly) v Ústí nad Labem a hned si odváželi nejvyšší trofej v kategorii folku. Mimo to i cenu diváků. Tisk je tehdy označil za překvapivý objev a suverénní vítěze. Ve stejném roce začali Minnesengři natáčet v českobudějovickém studiu Československého rozhlasu, kam se opakovaně vraceli po celou dobu své existence. Nahráli zde okolo čtyř stovek písniček, které se na rozhlasových vlnách objevují dodnes.

Ještě v onom prvním nástupním období se k Minnesengrům přidal šikovný a vtipný konferenciér Honza Borkovec, který se pak v roce 1970 stal i jakýmsi neformálním manažérem skupiny. Navíc oživil hudební projev kapely hrou na valchu či flétnu a přispíval do repertoáru skupiny i jako textař. Podstatná část textů však pocházela ze Žalmanovy dílny, kde vznikala často i hudba, ale nebál se využít ani převzaté americké melodie.

Minnesengři v roce 1969

Ovšem nešlo všechno tak hladce, jak se z líčení historických minnesengrovských začátků zdá. Skupina například neměla dostatek financí na technické a nástrojové vybavení, téměř úsměvně působí uschované příjmové doklady honorářů ve výši desítek korun. Určitým problémem bylo i to, že všichni byli někde zaměstnáni a uvolňovat se opakovaně ze zaměstnání při výjezdech na koncerty nebylo zrovna oblíbenou disciplínou. Ale byli plní nadšení a odhodlání a tohle všechno dokázali překonat.

Ačkoliv převaha vystoupení byla situována na pódia českobudějovických kulturních zařízení a do okolí krajského města, nebyly velkou výjimkou ani výjezdy do jiných měst a regionů. Vznikla série téměř pravidelných pořadů v Armádním domě (dnešní Slávii), kam si Minnesengři zvali muzikantské hosty jako Spirituál kvintet, Palečka a Janíka, Zdenku Lorencovou, Vladimíra Mertu a jiné. A rozrůstala se i populární klubová vystoupení.

V roce 1970 pak již hrají Minnesengři na Portě jako čestní hosté, stejně jako o rok později. Dalším krokem k úspěchu pak pro ně byla vystoupení v pražské Lucerně, odkud si odvezli cenu poroty a řadu dalších pozvání. Do tohoto období spadá i vznik písničky Barevný šál, která se stala jakousi kultovní minnesengrovskou písní a drží se na žebříčku oblíbenosti i dnes.

Minnesengři 1970

Ovšem byla i vystoupení nadirigovaná zřizovatelem a nadřízenými orgány a nebylo možné se z nich vyvléct. Tak se Minnesengři objevují na oslavách MDŽ, na různých oficiálních slavnostech a také na vojenských posádkách, kam klukům v zeleném „přiváželi kulturu“. A to i do zapadlých pohraničních útvarů, kde jim publikum po celodenním zápřahu v terénu usínalo únavou. A zabrat občas dostávali i muzikanti samotní, když byli třeba v zimě přepravováni otevřenými vojenskými terénními vozidly na posádku. Eva Zichová dodnes vzpomíná na to, jak se při manévru řidiče, jemuž se nedařilo ve špatném terénu rozjet, skulila při škubnutí vozu rovnou do sněhu. A to již byla v očekávání potomka.

Do roku 1971 patří i jiná zajímavá historka, dokladující nesobeckost a velkorysost Minnesengrů, jakož i žánrovou snášenlivost. Třebaže ani oni na tom nebyli materiálně nejlépe, ochotně vystoupili společně s beatovou kapelou Everyday People v galakoncertu, jehož výtěžek měl finančně pomoci tehdejšímu Kruhu přátel hudby, orientovanému vesměs na hudbu vážnou.

Následující rok pak přináší další vzestup skupiny a dokonce její první televizní film. Scénáristou a režisérem byl syn slavného básníka – Vítek Hrubín, který se stal potom osobním přítelem Minnesengrů. Asi nikoho nepřekvapí, že filmové záběry s písničkami točil kameraman Jan Seidel na přání režiséra v Českém Krumlově. Nebudu popisovat obsah filmu, ale nedá mi to nezastavit se u skladby s názvem Rondo 71, která se viditelně vymykala celkovému ladění prezentovaného repertoáru už tím, že se jednalo o orchestrálku a navíc inspirovanou vážnou hudbou. Jejím autorem nebyl nikdo jiný než Pavel Anděl Pokorný.

A ten bohužel vinou nemoci chyběl na čtyřdenním muzikantském klání, když se v roce 1973 celostátní folková Porta přestěhovala do Českého Krumlova. Minnesengři, jejichž sestavu doplnil Ivan Dědek Pokorný, tentokrát vsadili na folklorní notu a s písničkou Už sluníčko z hory vyšlo si vyzpívali první místo. A k folkloru, kterému dávají svou vlastní tvář, se uchylují pak stále častěji. Díky tomu se lidové písničky vnímané přes minnesengrovské zpracování dostávají i k mladému publiku a co víc, úspěšně jej oslovují.

Pokračování