Na koncertu v Basileji v roce 1989 zleva Mex, Miki Ryvola, Jirka Dušek a Wabi Ryvola

„Co je to Wabi?“ zeptal se mne před více než třemi desítkami let syn, tehdy ještě malý předškolák. Bylo to v době, kdy Wabi pracoval v Jihočeských cihelnách v Českých Budějovicích. Dneska bych jeho otázku ráda převedla do životného rodu – kdo to je, nebo spíše, kdo to byl Wabi? Konkrétně Wabi Ryvola, od jehož smrti uběhne 27.února neuvěřitelných sedmnáct roků. Přijde mi to jako pár týdnů, kdy jsme se s ním naposledy loučili v pražském krematoriu a hlavou nám vířily Wabiho nesčetné melodie a také slova, možná poslední slova z jeho úst...

Wabi byl živel, náruživý ochutnávač života, nekompromisní hledač pravdy, báječný kamarád a jak řekl kdysi plzeňský Lišák (Karel Růžička) – poslední skutečný hobo v téhle zemi. A opravdu, Wabi vždycky žil přítomností a nenechal se spoutat žádnými konvencemi, a to mnohdy i za cenu osobních ztrát. Nepřemýšlel o dopadech toho, co dělá a co říká, pokud byl přesvědčený, že má pravdu. A pravdu hledal nejednou mylně i na cestách, které k ní zrovna nevedly. Ostatně za omyly mládí platíme všichni.

Vzpomínám si, jak jednou o Wabim řekl jeden z jeho kamarádů, že ho znal ještě z doby, kdy se psal s měkkým i. Nedovedu si teď ujasnit, jestli se tohle tvrzení vztahuje i na můj osobní kontakt s Wabim, ale vybavuje se mi jeden nezapomenutelný moment. Byla jsem tehdy trampské ucho, na mé občance v kapse ještě ani neoschl inkoust a každý z víkendových vandrů byl pro mne úžasným objevem. Jednou na sklonku léta jsem přijížděla na Výheň a viděla jsem na horizontu siluety řady trampů... Bylo to jako zjevení, jako scéna z filmu při západu slunce, pro mne pak trvalý a nezapomenutelný otisk v paměti. Byl to Zlatý klíč a mezi nimi Wabi. Tehdy jsem netušila, že bude patřit do hejna mých poměrně blízkých kamarádů. Hodně jsme toho spolu sice namluvili, ale méně už napsali, a proto štůsek jeho dopisů opatruji jako vzácnou relikvii.

Musím přiznat, že ne vždycky jsme se názorově shodli a občas jsme se v diskusi, které jsem navzdory tomu milovala, do sebe pustili hlava nehlava, ale nikdy jsme se nerozcházeli ve zlém. Vzpomínám si třeba na nekonečné polemiky na Sluneční pasece pod Křemešníkem, kam mne přivedla Evelína a kde se párkrát objevil i Ňuf, který do rozhovoru vnášel konejšivé prvky vzájemného pochopení. Vzpomínám si na ortodoxní trampské výhrady k České tábornické unii, v jejíchž řadách Wabi figuroval a jejíž pravidla se mi zdála pro Wabiho svazující a neslučitelná. Vzpomínám si na vzrušené a odmítavé debaty o Wabiho hledání v době po studiích a testování cesty přes tehdejší svazácké instituce. Vzpomínám si třeba i na ostré slovní výměny při rozhovorech o lásce, o manželství, otcovství... Vzpomínám si také, jak mne leckdy Wabiho tvrzení nadzdvihla a občas i naštvala, ale vždycky jsme zase našli společný tón...

Na celosvětovém potlachu v Siebenbrunner 88 zleva Wabi, Lilka, Johny Rum, Natálka z Colorada, dole Lampa

Jak říká jeden z Wabiho spoluosadníků ze Zlatého klíče – Pete Heřman: „Wabiho kdysi výstižně charakterizovala jeho poslední manželka Saša: byl naprosto nespolehlivý manžel, dobrý táta a naprosto spolehlivý kamarád. O jeho manželských a otcovských kvalitách toho moc nevím, ale to kamarádství podepíšu. Znal jsem ho od roku 1958 a prožili jsme toho spolu hodně. Byl to chlap, kterého člověk musel mít rád, nebo nenávidět. A já ho rád měl. I když jsem ho dvakrát měl chuť zabít. Ale i o tom je život.“

Ano, Wabi dobře věděl, o čem je život. Zpíval o tom a skládal o tom své písničky. Byly o docela obyčejných všedních věcech, psány prostými, ale vzácně výstižnými slovy, které přesto byly plné romantiky a citu. Každý jim rozuměl a spolehlivě zalézaly pod kůži zejména těm, kteří znali ono nedefinovatelné, pro Wabiho typické pábení.

Dokázal totiž najít spolehlivý klíč ke složité duši tuláka a romantika, protože sám takovým celoživotním tulákem byl. Možná, že ten klíč nebyl zlatý, ale třeba zelený, kouřový nebo modrý jako obloha, ale fungoval a funguje dodnes. Prostřednictvím více než dvou a půl stovek písní, z nichž mnohé se staly evergreeny, se stal poselstvím, které je v nich zakleté. Myslím, že právě slovo Poselství je tím nejlepším titulem pro dva díly zpěvníků, které z Wabiho tvorby připravil a připravuje nakladatelství Avalon. První z nich už dávno koluje mezi lidmi, druhý je ve stadiu příprav a měl by spatřit světlo světa v příštím roce.

Desítky písničkářů se pokoušely Wabiho napodobit, ale tajemství onoho pro "wabárny“ typického receptu se jim odhalit nepodařilo. Tím nenahraditelným puncem bylo totiž Wabiho srdce, které po kouskách rozdával. Jen málokteré písničky mají ten nepřekonatelný dar, že vás při nich mrazí v zádech a slova s melodií vám melou duši na prášek. Wabi ten dar měl, a právě proto ho lidi milovali a dokázali mu i odpouštět.

Foto: Lilli Pavlak a František Heřman