Měl jsi někdy v životě představy, co budeš dělat – nebo co bys chtěl dělat – až ti bude sedmdesát ? A jak se ty představy liší nebo neliší od dnešních dnů ?

Občas jsem na to pomyslil a považoval jsem sedmdesátku za horní mez.Manželce jsem kdysi nařídil, aby mě po sedmdesátce přivázala na řetěz k ústřednímu topení, kdybych snad měl v úmyslu ještě někam vylézt na podium anebo, nedej Bože, na obrazovku. Svoje předsevzetí si beru k srdci jen částečně a dávám se do penze jen v médiích, které vás servírují nejen lidem, kteří vás mají rádi, ale i těm, kteří vás nesnášejí. Od sedmdesáti let už chci hrát jen pro naše fanoušky, a tak budu dál vystupovat jen se svým Banjo bandem, případně v jeho menších formacích – a v klidu si psát humoristické knížky. Ti, které štveme, ani nepřijdou na představení, ani si nekoupí knížku. Budu ale muset samozřejmě dělat výjimky. U příležitosti vydávání knížek a při reedicích nosičů budu mít povinnost s médii spolupracovat a také kdyby si vzpomněla TV Barrandov, že chce natočit ještě jednu serii naší Nohy XXII, tak bych ji s našimi komiky natočil, jsem k tomu zavázán opční smlouvou.

Křest diamantového trojCD vydaného Supraphonem k Mládkovým sedmdesátinám - vlevo od Mládka Luděk Sobota a vpravo Václav Dědina

Rozpětí tvých činností, práce a zájmů je veliké – obracená perspektiva, povídky a různé další texty, knížky, koncerty, televize, desky, písničky, americké auťáky…Máš dneska nějaké pořadí ?

Vedou teď asi povídky, dohodl jsem se s dvěma mými kolegyněmi a jejich vydavatelstvím Eurokonzert o vydávání „ Cyranova ostrova“, „ Cyranova poloostrova“ a „ Nohy XXII“ v prozaické podobě , a také o vydání tragikomického historického příběhu „ Blbeček Max“. Ten spatří světlo světa asi nejdříve, ale počítá se jen s menším vydáním. Kniha je napsaná v archaické češtině a hodně lidí s ní asi po pár stránkách mrští do kouta. Ti, co vydrží, možná nebudou litovat, dovědí se, co všechno se mohlo už v tereziánské době přihodit. No a na druhém místě je muzika. Učím se improvizovat na guitariano, skládám si jen tak pro sebe a kamarády muzikanty texty na různé méně známé americké jazzové evergreeny. A pak jezdím poměrně často po vlastech českých , slovenských i ruských po zájezdech s Banjo bandem a s „miniestrádou „ -  Milanem Pitkinem, Lenkou Plačkovou, Kalamity Jane a dalšími našimi komiky. Malování jsem pověsil na hřebíček, možná dočasně. Ta moje „antiperspektiva“ byl jen žert, bavila mě, když se téhle volovině se mnou věnoval i můj kamarád ,malíř Jaroslav Mysliveček, dělali jsme výstavy ve dvou stylech a bavila nás hlavně legrace kolem. Jarda to má za sebou, už mě nemá kdo kritizovat a chválit… a tak možná někdy až z nudy, až nebudu hrát. A najde se zase někdo nový, kdo mě bude chválit, amatéři to mají rádi. Americká auta bych už ani za svůj zájem nepočítal. Rád v nich jezdím, líbí se mi, považuji je za nejlepší a nejbezpečnější, ale to je věc názoru a možná také zvyku. A myslím si, že mně svou spolehlivostí spíš čas šetří, než žerou.

Co ti teď dělá největší radost a co tě nejvíc štve ?

Největší radost mi dělají mé dvě vnučky Elinka a Emilka a nejvíc mě štve, když je někdo z mých blízkých vážně nemocen.

Umíš si dneska představit, co budeš dělat, až ti bude osmdesát ?

To si opravdu nedovedu představit. Možná budu ještě hrát, možná se jen budu po svém bezbariérovém bytě prohánět na vozíčku a možná už budu v nějaké nádobě. I třicetiletý kluk může do deseti let dopadnout blbě, ale u sedmdesátiletého kluka je holt větší pravděpodobnost.

Čím si budou moci oslavit tvé narozeniny lidé, kteří tě mají rádi a chtěli by tě mít doma ?

Budu slavit své kulatiny po etapách. Den narození jen v úzkém kruhu rodinném, a pak během roku s jednotlivými „okruhy“. Se sousedy, se starými kamarády, s hospodskými kamarády ze Zlaté Prahy, s kapelou a možná ještě s dalšími partičkami. A našim příznivcům jsem ke svým kulatinám připravil s redaktory Supraphonu 3CD „ Jožin z bažin a 80 dalších písní“. Jsou tam jak skoro všechny naše staré „vykopávky“, tak i množství méně známých písniček , které jsme kdysi natočili pro rozhlas a naši Čundrcountry show. 3CD bylo pokřtěno u příležitosti předávání Diamantové desky, kterou Banjo bandu předal Supraphon za natočení 1 650 000 nosičů. Když k tomuto číslu připočteme ještě nosiče, které byly prodány po revoluci u soukromých firem , vypadá to na 2 miliony bez nehody. Teda až na těch šest smrťáků - Pavla Skaly, Jirky Čecha, Jirky Augusty, Jana Bošiny, Jeňýka Pacáka a Iva Pešáka. Ale prožili s muzikou senzační život.

Sestava Banjo bandu začátkem sedmdesátých let. Uprostřed Jan Bošina.

Banjo band při přípravě prvního elpíčka

Banjo band v Lucerně - polovina sedmdesátých let

Foto: František Heřman