Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš

Začátkem června (1968, pozn. red.) po návratu Divadla Járy Cimrmana z Vídně jsme požádali profesora Ladislava Smoljaka a doktora Zdeňka Svěráka, aby nám o zájezdu vědeckého týmu, jehož jsou členy, něco napsali. Prof. Smoljak nás odkázal na září. Zeptali jsme se, zda potom už nebude pozdě. „Bude“ odpověděl profesor Smoljak, „ ale to je právě důvodem našeho odkladu.“ Koncem září nám přinesli oba vědci článek, který v nezkráceném znění otiskujeme:

Náš Jára Cimrman razil heslo: Psát pozdě je znakem seriózní žurnalistiky !

Na XIV. sympoziu rakousko-uherských novinářů v Saazu ( nynější Žatec) zdůvodňoval toto heslo příhodou z vlastní zkušenosti :

„ Mému příteli Františku Ulrychovi ukradli jednoho dne automobil. Druhý den se objevila v Národních listech tato zpráva:

Malíř František Ulrych obětí loupeže !

Včera v dopoledních hodinách uloupil neznámý zločinec známému českému malíři Františku Ulrychovi automobil přesto, že měl přední kola uzamčena na řetěz a zadní kola podložena dřevěnými klíny. Pohotová policie je zločinci na stopě.

Automobil byl za tři dny nalezen, Františku Ulrychovi vrácen, lupič jat a vsazen do vězení. Ještě téhož dne odjel František Ulrych se svou přítelkyní na venek, po cestě však narazil na spuštěné závory a následkem nenadálého uvedení jedoucího vozidla do klidu byl vymrštěn ze sedadla na sloup elektrického vedení, kde se zranil. Ptám se : Co zbylo z novinové zprávy během pouhých tří dnů ? Nejeví se nám nyní původní zločin jako dobrodiní a horlivost policejního sboru pravou příčinou přítelova zranění ? Vždyť zásluhou zločincovou byl by můj přítel František Ulrych sice bez automobilu, ale zato zdráv a nezraněn ?

( Citováno ze stenografického záznamu ).

Jako mnohokrát v životě, i tentokrát osvědčilo se nám inspirovat se z nevyčerpatelné studnice moudrosti Járy ( da) Cimrmana. Neboť oč jsme dnes zralejší a zkušenější, než jsme byli na začátku letošního června ? Faktický obsah našich vědeckých objevů se arciť nemění. Avšak úhel pohledu na reálie a jejich interpretace nemohou zůstat nemodifikovány.

Povězme si tedy po tomto úvodu, jak vypadal náš zájezd do Mistrova rodného města a čím jsme obohatili své výzkumy.

Především jsme byli překvapeni, jak je Vídeň česká. Teprve zde jsme pochopili, proč se Jára Cimrman, jemuž byla Vídeň rodištěm i působištěm po značnou část jeho života, mohl cítit Čechem-vlastencem. Nejen vývěsní štíty nad obchody, ale rytmus života vůbec, způsob, jakým penzista usedá na lavičku v parku a krmí vrabce, i sám způsob, jakým vrabec drobty přijímá, to vše působilo na nás neodolatelně českým, ba téměř pražským dojmem. Neméně překvapující byly i naše zážitky z auly divadla Metro, kde jsme po dva dny seznamovali vídeňské i zahraniční publikum s Mistrovým dílem a osobností.

Reakce sálu byly takřka k nerozeznání od těch, na jaké jsme si zvykli doma – v sálku Malostranské besedy.Vídeňské publikum se směje na týchž místech jako publikum pražské, ovšem německy.Stejně tomu bylo i s potleskem. Na druhé straně tu jistě sehrála svou roli ta skutečnost, že většina cimrmanologů přednesla své příspěvky v poměrně srozumitelné němčině.

Překvapení jiného druhu nám připravil prof. Fiedler. Tento rakouský cimrmanolog vedl s námi mnohaletý urputný spor, v němž chtěl světu dokázat, že Jára Cimrman není českým, nýbrž výlučně rakouským kulturním fenoménem. Nuže, jak se tento „propagátor“ Cimrmanova odkazu postaral o to, aby alespoň Mistrovo jméno vešlo v obecnou známost rakouské veřejnosti ? Zde je výsledek našeho soukromého průzkumu: Dotázali jsme se 135 dětí předškolního věku, 117 dětí školního věku ( 58 děvčat, 59 chlapců), 230 žen (z toho 211 v domácnosti), 786 mužů. 1264 osob celkem ( z toho dva nebyli rakouští státní příslušníci).

Ze všech dotázaných o J. Cimrmanovi nevěděl nikdo nic. Pěkné vysvědčení pro předního vědeckého pracovníka !

Teprve po našem přednáškovém turné zájem o Cimrmanovu osobnost zesílil a prohloubil se.

V době, kdy jsme Rakousko opouštěli, pracovalo v zemi již 12 kroužků přátel Járy Cimrmana ( zvlášť čile si vedl kroužek při Škole domácích nauk v Linci v čele s obětavou profesorkou H. Stupfovou – tiskneme jí touto cestou ruku). Bývalá Einbahnstrasse byla přejmenována na Cimrmangasse, vítězný exponát výstavy kaktusů byl na Mistrovu počest pokřtěn jeho jménem atd.

Vedle této popularizační stránky našeho zájezdu měl pobyt českých cimrmanologů ve Vídni i nesmírný význam vědecký. Učinili jsme totiž objev, který od nálezu Mistrovy pozůstalosti v liptákovském domku v Pojizeří ( 23.února 1966) nemá obdoby.

Již několik měsíců před vídeňským zájezdem vešel s námi v písemný styk archivář rakouské Státní opery ve Vídni pan J.G. V zastřeně formulovaných narážkách upozorňoval nás na existenci jistých písemností, které nám chtěl předat pouze při osobním setkání. Využili jsme tedy příležitosti a hned po prvním představení jsme pana J.G. navštívili. Pan J.G. nás velice mile přijal, písemnosti však z důvodů, které vysvitnou později, neměl ani u sebe, ani v archivu Opery. Zavedl nás však do blízkého parku k soše císaře Františka Josefa I. a otevřel v naší přítomnosti důmyslnou skrýš v podstavci monumentu. Vyňal z ní objemný svazek listin a notového materiálu, vtiskl jej do ruky hudebnímu znalci dr. Hedvábnému a kvapně se s námi rozloučil.

Po prozkoumání dokumentů jsme s úžasem pochopili, že se nám dostal do rukou materiál nezměrné kulturně historické ceny. Pochopili jsme zároveň, proč se archivář J.G., rakouský státní příslušník, tak úzkostlivě vyhýbal, aby se jeho jméno dostalo jakýmkoli způsobem s tímto objevem do spojitosti. Sami jsme cítili, že po dobu pobytu na rakouské půdě máme v rukou výbušninu. Nemůžeme v této chvíli ještě prozradit vše. Proto jen několik nejzákladnějších údajů. Svazek rukopisů, nalezený ve Vídni ( dále jen „ Vídeňský nález“) obsahuje jedno úplné Cimrmanovo operetní dílo nazvané „ Hospoda na mýtince“, dále 37 samostatných operetních čísel ( předehry, árie, kuplety) a 6 motivických náčrtů k operetě „Len“.Nález sám o sobě by nebyl problematický, kdyby se jeho zveřejnění tak flagrantním způsbem nedotýkalo cti a muzikantské poctivosti mnoha světových ( převážně vídeňských)

operetních komponistů. Valná část ctitelů Offenbachových, Lehárových, Straussových, Nedbalových i Piskáčkových ( sic!) bude zřejmě nucena polknout nejednu hořkou pilulku, až bude u svých miláčků pracně shledávat alespoň jedinou původní melodii, která by nepocházela z Cimrmanova pera.

Dosud ne zcela vysvětlenou otázkou zůstává, jak mohlo k odcizení melodií dojít a proč Cimrman proti této krádeži neprotestoval. Dr. Hedvábný soudí, že tu skupina vídeňských komponistů zneužila svého postavení porotců ve velké soutěži operetních skladatelů, vypsané u příležitosti instalace vídeňského obřího kola v Prátru v roce 1896 ( průměr kola 61 m, nejvyšší poloha kabiny 64,75 m nad zemí, rychlost otáčivého pohybu kabiny 0,75 m za vteřinu, původní počet kabin 32 – dnes už jen 16, celková váha 430,05 tuny).

Podezření dr. Hedvábného potvrzuje fakt, že ačkoliv soutěž byla uzavřena k 31. červenci 1896, byly její výsledky vyhlášeny teprve v roce 1901. To opravňuje k domněnce, že operetní skladatelé Lehár a spol. čekali celých pět let na to, až Cimrman – jehož slabší paměťová kapacita ( 0,31) byla všeobecně známa – vůbec zapomene, že soutěž obeslal. Kalkulace jim dokonale vyšla. Z Cimrmanova dopisu bratranci v Mělníce jasně vyplývá, že Mistr už v roce 1899 po svých operetních dílech, poslaných do soutěže, ani nevzdechl. Pánové „porotci“ si tedy mohli bez obav svůj lup rozebrat. Že se to neobešlo hladce a bez nechutných tahanic, o tom svědčí dlouholetá řevnivost například mezi Straussem a Lehárem, stejně tak jako špatně zacelený šrám na Offenbachově levé líci, na jeho posmrtné masce dodnes patrný.

Zhodnocení „Vídeňského nálezu“ si vyžádá nesporně ještě delší čas, avšak již dnes můžeme veřejnosti otevřeně a se vší odpovědností sdělit, že ještě v této sezóně uvede DIVADLO JÁRY CIMRMANA Mistrovo základní operetní dílo „Hospoda na mýtince“ ( ve zkrácené verzi, neboť celé dílo trvá odhadem sedm a půl hodiny).
Pro adaptace budovy divadla bude ovšem sezóna zahájena pravděpodobně až v listopadu t.r.

Prof. Ladislav Smoljak
Dr. Zdeněk Svěrák
( Mladý svět 39/1968)

 

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076610

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz