Jiří Černý

Byl vysoký a krásný. Rodák z amerického Denveru, který prošel jako muzikant Jižní Amerikou, z Itálie byl snad vyhoštěn kvůli drogám, slavně byl přijat v Sovětském svazu a usadil se v tehdejší NDR. Dean Reed, dezertér ze svobodného světa do světa totality. Na rozdíl od svého krajana Pete Seegera ale nebyl politicky nevidomý.

Ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století jel Dean Reed velké turné Československem s předskokanem Václavem Neckářem. Začínal na Slovensku, končil v Praze. V restauraci brněnského hotelu Continetal se setkal s novináři. No – s novináři. Na setkání přišli zástupci KV KSČ, svazáčtí funkcionáři, představitelé města a kraje, a taky pár novinářů. Kupodivu ne kulturních, ale politických. Byl jsem tam asi jediný, kdo psal o muzice. Mladý kluk v džínách a s dlouhými vlasy, ale v poklidném Brně jsme se tehdy všichni znali, soudruzi většinou věděli, kdo jsem a jak vypadám.

Reed mne zajímal a přišel jsem na to setkání připraven. Ptal jsem se na jeho cestu životem, i na ty drogy, zajímalo mne, proč se jako levicový aktivista nezapojil do stranického života třeba Komunistické strany USA nebo východoněmeckých komunistů, na jeho role ve strašlivých indiánkách filmové společnosti DEFA… Myslím, že ho to zaskočilo, takové otázky na Východě nedostával. Přestože byl vlastně estrádní umělec, nejčastěji se vyjadřoval k otázkám mezinárodního dělnického hnutí a zachování světového míru. Byl šmírák s gloriolou uznávaného a angažovaného umělce.

Nechtěl jsem ho vytočit, jen jsem dělal svou práci. Dean trochu ztrácel nervy. Nakonec se naklonil přes stůl a polohlasně mi řekl –„hele, já se tě taky neptám, jak často šukáš svou holku!“ Tlumočnice to soudruhům přeložila s velikou licencí.

Potkali jsme se ještě několikrát, na pozdrav odpovídal váhavě, už nikdy jsme spolu nemluvili. O životní dráze Deana Reeda i jejím ukončení píše novinářka Marie Homolová. Dotýká se i jeho smrti, a přiklání se k sebevraždě. Najdete na našich stránkách ve středu.

Když Dean Reed zemřel, v Československu to konstatovaly vlastně jen agenturní zprávy. Mluvilo se o tragické nehodě. Asi dopravní. Bylo to ale tak? Jeho tělo našli v jezeře až po pěti dnech, údajně s provazem kolem krku. Internet je plný konspiračních teorií.

Reed byl podle všeho spolupracovníkem nejen východoněmecké Stasi, ale i americké CIA. Připravoval návrat do Spojených států, kde chtěl restartovat svou pěveckou kariéru. To by ale už byla dezerce, povalení mýtu o pokrokovém Američanovi ve službách komunismu. A ještě jeden motiv zde snad mohl být – v zákulisí se v té době trvale spekulovalo o Deanově skutečné sexuální orientaci. Nic na tom nemuselo být, on byl možná jen na muže příliš krásný. Na druhé straně, nazíráno prizmatem té doby: přední bojovník za světový mír – a homosexuál?

Ve svém úžasném cyklu o hudebním dění ve Spojených státech ve dvacátých letech minulého století se dostává Mirek Černý k tomu, jak z nashvillské Tancovačky na mlatě vzniká slavná Grand Ole Opry. A klade vývoj do souvislostí – v roce 1927 vzniká první hudební film The Jazz Singers se skutečným zpěvem, který obstarala broadwayská hvězda Al Jolson. V prosinci 1927 zahajuje Duke Ellington se svým orchestrem neuvěřitelně dlouhé, celkem pětileté angažmá v proslulém harlemském Cotton Clubu. A ve stejné době je na Broadwayi uveden první skutečný muzikál Show Boat, slavná Loď komediantů autorů Jerome Kerna a Oscara Hammersteina. Kdo o něm nikdy neslyšel, maturoval asi až v tomto století.

Jiří Černý se pod titulkem Za černými brýlemi rockového krále Mikiho Volka vrací k barevné osobnosti sebevražedně žijícího rokenrolového zpěváka. Tento text původně vyšel v Divadelních novinách, a po jeho přečtení si dovolím konstatovat, že Jiří Černý navzdory desetiletím na scéně stále patří mezi naše nejlepší hudební publicisty. Pro mne je pořád nejlepší. Posuďte sami, Jirkův text najdete na našich stránkách v příštích dnech.

Honza Dobiáš připravil dlouhý a skutečně pozoruhodný rozhovor s hudebníkem a muzikologem Jiřím Tichotou o běhu života i čtyřiapadesáti letech práce Spirituál kvintetu. Rozhovor vyšel v Music Open v den Jiřího 77. narozenin – na Velký pátek. Blahopřál jsem mu k narozeninám, k Velkému pátku i ke kvalitě toho moudrého povídání, a Jiří odvětil: „krásné rozhovory jsou podfuk, do království ochechulí se vtíráme citáty.“

Miluji moudré lidi, vtírající se citáty do království ochechulí.

Mějte se krásně, je jaro!