Přemýšlím, co se mi asi požene hlavou letos na Silvestra a na Nový rok, protože změna letopočtu je přece jen trošku víc, než jen jiné číslice, jak mi to připadalo, když jsem chodil do školy a v sešitech jsem si musel dávat bacha, abych napsal doprava nahoru datum správně.

Loni jsem si například úmyslně nic nedělal z toho, že bude letopočet s třináctkou – a ono bylo tolik věcí jinak! Umřelo tolik mých kamarádů, kolegů nebo známých lidí, muzikantů, v životě poprvé jsem byl dva dny po sobě na pohřbu. Republiku docela pěkně zmítaly prezidentské volby a teď ke konci roku se perou naděje s neuvěřitelnými trapasy pubertální úrovně lidí, kteří by měli tuhle naši republiku naopak důstojně reprezentovat.

Patřím mezi optimisty, kteří do voleb chodí a dávají hlas lidem, kterých si váží, ačkoliv si uvědomuji, kolik z těch mých „vážených“ po nějaké ani ne moc dlouhé době v politice se začalo chovat způsobem, který bych do nich nikdy neřekl.

Sleduji, jak děsivě se liší konzumní reál vánoční ulice s představou a přáními šťastných, spokojených, klidných, neuspěchaných, přátelských Vánoc. Ale nejen sleduji, nýbrž taky se nehoním, netrávím čas v supermarketech a v kalendáři si dělám poznámky, kdy bude návštěva u mé sestry, kdy pojedeme do Velkých Přílep ke kamarádům, kdy povezeme ženině mamince na Moravu kus pečené ryby se salátem a zázvorky mezi vánočním pečivem atd.

Vánoce získávají spoustu různých přívlastků, ale obávám se, že to nejsou ty pravé. Co chvíli si vzpomenu na koncert písničkáře Vojty Kiďáka Tomáška v pražské Malostranské besedě, který zpíval nádhernou vánoční píseň, ale předem nás upozornil, že ji těžko někde uslyšíme hrát v obchodech…

Co chvíli přemýšlím, proč se u nás říkává „Na Nový rok – o slepičí krok“, když zrovna takové úsloví, které se logicky týká asi i slepic, říká, že na Nový rok se nemá jíst žádný pták, aby nám štěstí neuletělo.

Nevím, jestli zrovna ve chvílích, kdy budu věšet na živý vánoční stromeček ozdoby, budu přemýšlet, jestli mě moje žena, moji kamarádi, moje děti mají mít proč rádi. Ale v nějakou chvíli mě to jistě napadne.

Člověk – i když si to většinou spíš nepřipouští – má na počátku nového roku spoustu přání. Reálných i nereálných. Líbilo se mi třeba moc, jak nový trenér fotbalové reprezentace Pavel Vrba řekl na inaugurační tiskovce, že by si přál zažít s reprezentací to, co zažil s Plzní.

Jedno vím určitě: chtěl bych se i v novém roce pohybovat mezi lidmi, se kterými je mi dobře a přeji si, aby totéž mohli oni říct o mně. A doufám, že by přitom nemělo přijít k nějaké zásadní změně, o níž se teď tolik mluví v politice.

Řekl bych, že bych si přál slušný rok. A to slovo slušný bych podtrhnul.