Jiřina Fikejzová na snímku s Janou Kratochvílovou

Natáčeli jsme s legendární textařkou Jiřinou Fikejzovou v malé kavárně na pražských Vinohradech. Ta šarmantní dáma má neuvěřitelných 86 let a podle všeho se tomu sama trochu diví. S nadhledem, ten jsem u ní vždycky obdivoval. Když už kameraman s technikem balili nádobíčko a my ještě chvíli seděli u kávy a skleničky vína, věnovala mi paní Jiřinka svou knihu pamětí Povolání textařka… v důchodu? Byl jsem trochu na rozpacích, mám pocit, že to byl její poslední autorský výtisk… Jenže, říkám plaše, my se nevídáme často, ale asi se máme rádi.

Doma jsem překvapivě tu knihu s věnováním nezaložil do knihovny. Začal jsem si v ní číst – a najednou čas, kterého mám tak strašně málo, jako by zpomalil. Ve stejnou dobu jsem dostal poštou od textařčina syna Daniela Fikejze jeho nové album Psí hodinář. Nezaložil jsem ho do knihovny, ale do přehrávače. Mám teď takové fikejzí období – když vstanu od přehrávače, vezmu si knihu. Do pracovny našeho brněnského bytu svítí sluníčko už skoro vodorovně, než zapadne za kopce nad řekou Svratkou, jak tak po staletí plyne od přehrady, která tu není staletí, ale jen nějakých sedmdesát let. Věčnost a pomíjivost. Podzim se svou pravidelností a prchavost spěchu, jemuž jsem podrobován.

K oběma dílům se v Music Open vrátíme. Jsem jim vděčen – popřály mi na chvíli klid.

Ve středu 20. listopadu se dožívá pětašedesáti let badatel a muzikant Jaroslav Čvančara. Čvančarovi měli až do února ´48 největší půjčovnu filmů v Československu, a na ty zbylé a omylem nezabavené filmy (také filmové westerny) se později chodívali dívat na soukromé projekce přátelé a první čeští countrymani. Jak vzpomíná Josef Kobra Kučera, na jeho dívky to působilo jako afrodisiakum. Nemít Růženku, chodil by tam dodnes. Přineseme i vzpomínku na průkopnické doby, kdy první diváci prvních countryových kapel prokazovali v tom nádherném uvolnění 60. let své nadšení střelbou z pistolí a revolverů. Vzpomínám si na to dobře – ne všechny náboje byly slepé. Uvádíme pod titulkem Když se střílelo na Taxmeny.

Co přineseme v dalších dnech: Lilly Pavlak napsala první díl svého letošního amerického bluegrassového cestopisu. Těším se na něj, ale ještě jsem ho nečetl – Lilka žije většinu života v neslovanském světě, kde mají klávesnice bez čárek a háčků.  Je to jako když dřív do redakce přišel dálnopis, taky se musel oháčkovat. Tuto práci laskavě provádí kolega Honza Dobiáš, který tak činil naposledy myslím v redakci deníku Československý sport na začátku 60. let minulého století, kde se tenkrát potkali s pozdějším znamenitým hudebním kritikem Jiřím Černým.

Vrátíme se k jednodennímu festivalu Volání větru v brněnském Semilassu (víte, že ten kulturák se jmenuje po románové postavě fiktivního cestovatele Semilassa, jehož stvořil už zapomenutý německý spisovatel? Že nevíte? Co máte z toho, neví to většina Brňanů). Mimo jiné zde byl proveden křest nového CD písní Wabiho Ryvoly a tu slávu (i kvalitně připravený festival) natáčel kameraman Karel Slach. Loni zde ztratil mobil, letos to dopadlo veseleji. Ztratí ho asi až příští týden, nevyhne se tomu, on je ztrácí v pravidelných intervalech.

Básník a textař Jan Krůta, zdá se, opouští domovský klub Golem, který na samém začátku 90. let založili s jazzmanem Martinem Kratochvílem. Tehdy to byl klub milionářů, těch prvních polistopadových. Zůstává zde talentovaný syn Ondřej Krůta, a Martin Kratochvíl, který je pořád skvělý muzikant, tomu se také budeme věnovat. Honza Krůta vydal naposledy román Sextenze, jehož titul zavádí ty horší z knihkupců k domněnce, že je to nějaké lechtivé čtení. Autor je z toho nešťasten, je to přece poctivá výpověď o životě, ale sám si naběhl.

Nyní se Honza pouští do knihy fejetonů Krůtí brko, z nichž některé budeme rádi přinášet v Music Open. Také mluvíme o volném cyklu, vracejícím se do období Mladým světem připravované soutěže zpěváků Zlatý slavík. Honza Krůta ji léta organizoval (i za pomoci Honzy Dobiáše), a v 90. letech shrnul jednotlivé ročníky do knihy Klec na slavíky. Mluvíme o tom už nějakou dobu, tak snad už s tím začneme.

Štáb České televize, natáčející v čele s režisérem Václavem Křístkem dokumentární cyklus Zvláštní znamení touha, vyráží 30. listopadu do Pardubic. V Domě skautů zde od rána do noci (a do dalšího rána) bude probíhat tvůrčí setkání trampských řezbářů Dláta a kytary. Tvůrci budou dláty dlabat, muzikanti na pódiu k tomu hrát. Večer se sesednou, a zase budou hrát a zpívat. Až do rána. Tak mě napadlo, že si třeba taky vezmu kytaru a malý spacák. Dláta ne, ta podražila. Je příjemné občas podlehnout mírnému pokušení. Naposledy jsem ovšem podlehl viróze, tu jsem si odnesl oblíbán mnoha trampkami z brněnského Volání větru.

Mějte se krásně, a líbejte – ovšem opatrně – dokud je koho.

Foto: nextfoto.cz