Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Nina Zítra má svátek Beáta

Už jsme si zvykli, že jubilea označující narozeniny kapely, skupiny, koncertu či festivalu slavíme nebo aspoň připomínáme. Spirituál kvintet nebo Olympici jsou tady půl století, Sekvoj či Kamelot ( a jistě mnozí další) oslavily třicítku, Porta vznikla před 45 lety, Zahrada se dožila dvacítky atd. Ale jsou i výročí, o nichž  se moc nepíše, ačkoliv se týkají řady lidí – a teď nemyslím na politiku, změnu režimu či vpád vojsk. Například je to třicet let, co v tehdejším Československu dostali zelenou ti, co nepotřebují ke koupáni plavky – nudisté. Člověk, který k tomu tenkrát hodně pomohl se jmenuje Miloš Smutný, ale navzdory svému jménu je veselý a plný životního optimismu.

Jak jste se dostal k nudismu ?

Přes německé státní příslušníky – tenkrát tedy občany NDR, Německé demokratické republiky. Byl konec 70. let, byl jsem požádán skupinou mladých z NDR, abych je provedl Prahou, že to tu dobře znám.Prováděl jsem je, ačkoliv jsem tehdy německy vůbec nekomunikoval. Řekli mi – všemi možnými posunky – že by se chtěli také vykoupat, tak jsem je zavedl k Vltavě, kde jsem byl zvyklý se koupat, oni se úplně svlékli a vykoupali. Naznačil jsem jim, že u nás se to nesmí. Vůbec jsem tehdy nevěděl, že v NDR je FKK – označení Freie Körper Kultur pro nudistické pláže. Dalších mnoho posunků se týkalo mé osoby, hlavně je zajímalo, zda stanuji a jezdím do přírody. Když mojí odpovědí bylo ano, napsali mi dopis, byl  to vlastně takový itinerář pro průvodčího ve vlaku a zdůraznili, že pojedu na Ostsee, prostě k Baltu.Dopis jsem ve vlaku předal průvodčí, ta spolucestujícím a následně si mě předávali jako štafetový kolík, až jsem skončil u moře v autokempingu na poloostrově Dars, přímo u stanu vedoucího tábora a jeho spolupracovníků. Pohostili mě a než jsem se nadál postavili i můj stan – malé áčko – kterému začali říkat „ Haf haf“, protože byl nejmenší ze všech.

Ráno pak pro mne začalo největším překvapením, protože jsem se choval jako slon v porcelánu. Nevěděl jsem totiž, že jsem přímo v nudistickém kempu.Někdo zaklepal na stan, rozuměl jsem něco jako „ čeko, volejbal, gymnastic“ já blbec vylezl v teplákách…a kousek dál se prováděla ranní rozcvička. Moje volejbalové spoluhráčky mě pak dotáhly k vodě, stáhly ze mne tepláky a vtáhly do moře.Voda byla tak studená, že jsem ještě rychleji z vody vyletěl a stovky naháčů se bavily na můj účet. Naštěstí jsem německy ještě neuměl  a ne všem posunkům rozuměl.

Co to znamená, že jste se choval jako slon v porcelánu ?

Volejbal jsem uměl, samozřejmě ne profesionálně, a taky jsme prohráli. Holky, co se mnou hrály, už mě do stanu nepustily a táhly mě do vody. Copak já věděl, že je tak studená ! Přitom slunce pálilo. Vletěl jsem do stanu a nenapadlo mě nic jiného,  než si obléknout tepláky. Všichni kolem z toho měli bžundu. Pak vlezli do mého stanu, vytáhli Saharu a  takové krémy a všechno vyházeli.  Donesli nějaká svoje mazadla, povalili mě na  mou osušku a celého mě natřeli.Za chvíli   přivedli  nějakou hodně spálenou ženskou, ukazovali na slunko, na mne a bylo jasné, že mě nechtějí nechat spálit.Slunce pálilo děsně, foukal vítr, bylo příšerné sucho, proto se  dunách dělaly zahrádky nebo tam byly košíky. Textiláci vedle – to byli  ti v plavkách – měli všichni koše.

Umývání, čištění zubů, všechno se dělalo v moři. Měli takové klacky, ty zapíchli do moře, na nich byl háček, mistička, kartáček na zuby, pasta. Voda v kempu byla jen užitková v cisternách. Kdo šel do centra, ten se musel obléknout, kdo šel do kina, do obchodu nebo do restaurace – pochopitelně taky.

Jak vaše styky s německými nudisty pokračovaly ?

Já byl Pražák a oni byli z Prahy nadšení. Jako enderáci nemohli moc někam jezdit, na Slovensko to bylo daleko, kdežto když tím trabantíkem dojeli do Karlových Varů, kde stanovali, tak do Prahy to byl jen kousek. Tak jsem jim v Praze dělal průvodce. Z němčiny jsem za ten  čas něco pochopil a když ne, tak jsem vzal papír a napsal jim kde mají přestupovat nebo kam jít.Ženským jsem ukazoval na boty  a říkal „ au au“, když jsem viděl v jakých botech chtějí chodit po tvrdé dlažbě.

Jak začala práce na povolení nudistického koupání ?

Na konci 70. let mě dali do invalidního důchodu, protože jsem měl strhanou páteř, ale do Německa k moři jsem jel. Když jsem se tam složil, moji němečtí kamarádi mě dovezli do sanatoria ministerstva dopravy v Berlíně a potom až do Prahy k panu profesoru Kunzovi do střešovické vojenské nemocnice.Přijelo za mnou i Radio Berlín a já myslel, že tím to skončilo.Jenže najednou v roce 1979 jsem dostal pozvání na německou ambasádu, kde slavili 30. výročí NDR. Velvyslanec, který chodil od jednoho k druhému, byl ze severu, a tak jsme hned narazili na koupání bez plavek. Já mu tehdy slíbil, že když jsme srdce Evropy a okolo nás už je to všude legální, že něco podniknu. Už proto, aby naši policajti nehonili na našem území německé občany, kteří se koupali bez plavek.  Letěl jsem na Českou národní radu, kde mi řekli, že  zákon, který by povoloval takové koupání, neexistuje. Měli strach, že bychom pobuřovali a policajti říkali totéž.

Jak se ale ukázalo, nebylo to kvůli tomu, že bychom neměli nic na sobě, ale že  se srocovalo 20 nebo 50 lidí a oni v tom viděli nějakou protistátní činnost.

Kde jste se takhle „protistátně“ scházeli ?

Nejdřív na lomu Velká Amerika, ale ono to tam moc bezpečné nebylo.Lana, převisy…Vyhnali nás policajti, protože to byla přísně chráněná oblast a byli tam i jiní – ne naši – kteří zakládali ohně, bydleli ve štolách…tak na nás udělali zátah.Ale stalo se , že mi jeden ten policajt řekl „ Příště ať vás tady nevidím.Já vím, že ten bordel neděláte. Běžte na Malou Ameriku!“  Ukázal nám cestu a řekl, ať dáme bacha a nespadneme. A když přijedeme autem, tak kde je máme nechat.

Jaké byly hlavní argumenty pro a proti nudismu ?

Nebyl ani tak nezájem, jako každý se bál. Na ministerstvu mi jeden jako druhý říkali – já jsem moc malej pán. Když jsem chtěl něco  vědět, odpovídali- za měsíc, my ti napíšeme a podobně. Tak jsem pak na ministerstvech chodil jen za řediteli jednotlivých odborů. Ministerstvo vnitra mělo odbory průmyslu, obchodu a tak, mě zajímal jen odbor školství a potom tělovýchova. Ubil jsem je na tom, že jsme přece  srdce Evropy a přitom jsme jediný stát, který nemá svůj zákon jako Němci, Maďaři atd. Jeden z těch na druhé straně  mi dal otázku: A co SSSR ? Tak jsem řekl – A co Litva: Chcete mě říct, že Litva není součástí Svazu  sovětských socialistických republik ?  Pak mě zase poslali pryč s tím, že budou jednat a takové ty ptákoviny. Řekl jsem jim, ať si to tedy s těmi Němci, Maďary a dalšími  vyřídí sami.A ještě jsem řekl tomu nejvyššímu: Chceš mně říct, že moskevská oblast taky není součástí SSSR ? Museli jet do NDR podívat se na ty pláže, jednali týden, čtrnáct dnů, ještě jsem jim říkal, ať jedou do Polska, že jsme přátelé. Nakonec připustili, že článek 36 „ Každý koupající musí mít řádný oděv“ tam být nemusí, tak jej škrtli a každý tedy mohl chodit jak chtěl.

Co bylo dál ?

Tím to okamžitě spadlo z ministerstva na krajské odbory. Kraje by to ale  asi nejraději hodily do šuplíku, jenže já jsem povídal „Ale budete to hned dávat na okresy !“ A to už samozřejmě jeli do Prahy zástupci Karlovarska, Ostravy a dalších míst.Vymohl jsem si na ministerstvu, že první to pošlou do Kunratic. Jak to – divili se – vždyť je to Praha 4. Ano, souhlasil jsem – ale Kunratice mají svůj národní výbor ! A tak došlo k tomu, že jsme dostali své místo na Šeberáku.

Navazovali jste  na nějaké tradice ?

Kdysi za první republiky byly tak zvané „ pekáče“. Už i já si pamatuji, že vedle předsednictva vlády byla Občanská plovárna, a tam byly také „pekáče“. To bylo to, že ženy se mohly svléknout do půl pasu, byla tam zahrádka a směl tam jen plavčík. Pekáče se jim říkalo asi proto, že na ně pálilo slunce a ženy se tam opalovaly.“ Pekáče“ byly i na Žlutých lázních v Podolí, ale pro chlapy nic takového nebylo. Až sovětská armáda, která tady byla po okupaci, se normálně koupala ve Vltavě nahá.

Dá se říci, čím jste to před těmi 30 lety vyhráli ?

Vyhrálo se to tím, že jsem za nimi pořád lezl a zákonodárci už neměli kam couvnout. Když jsme se někde koupali a policajti nás honili, tak  jsem jim říkal – Proč sem lezete ?  Měl jsem rozhovor s doktorem Plzákem.Říkal jsem mu, že on poškodil řadu rodin a teď bude vykládat, že nahota je něco špatného, že dětem ublíži, když uvidí svou vlastní babičku. Nakonec jsem ho dohnal k prohlášení, že on by tam nešel, ale že to je věc každé rodiny, každé osoby. Tak jsem mu poděkoval, protože si myslim, že právě tak to je. Na ministerstvu školství měl tuhle kauzu na starosti jeden profesor, který naštěstí chodil do společné sauny a měl dost zkušeností.Důležité byly začátky – těmi se to prorazilo. Dost jsem se hádal třeba kolem hostivařské přehrady. Chtěl jsem tu malou pláž ze strany jak je les, ale odpůrci namítali, co když si lidé na druhé straně opatří dalekohledy…Říkal jsem vedoucímu plovárny – dej rozkaz tomu svému mančaftu, ať dalekohledy a foťáky posbírá, rok si je necháš v úschově a za rok jsou vaše a budete mít peníze na plovárnu. „ S tebou se nedá bavit „ řekl mi. Dá – odpověděl jsem – a my budeme chodit na záchod a do stánků oblečeni. Tím se to prorazilo, protože to už nebyly dva, tři, ale desítky,stovky.U nás na Šeberáku mezi nás posílali zvědy, ale viděli, že nejsme žádnou politickou stranou, že se tím bavíme , ženské štrikují, děti si hrají atd.

Co by dneska – po třiceti letech naši nudisté nejvíc potřebovali ?

Nemáme to, co jsme měli, než přišla restituce. Ztratili jsme Šeberák , Podolí, prudká voda vzala štěrkáč v Otrokovicích a od té doby tam pláž není, je to hodně roztříštěné a na některých našich plážích jsou nezodpovědní plavčíci  nebo vedoucí, kteří tam nechají promenovat i ty v plavkách. Střední generace se teď schází jen na takových místech jako je třeba Liberec, kde je Babylon, majitel  taky nudista a dopřává tam koupání bez plavek jednou za týden. Nebo dělá akce, které jsme dělali už tenkrát, když jsme měli bazén a saunu ve Vysočanech nebo v Podolí. Přišel rok 1993 a to, co jsme budovali, jsme museli opustit. Taky se změnila doba a změnili se lidé. Už se nechodí do přírody a k vodě  tolik sportovat, jako se chodilo.  Děti musely být s dospělými, dneska jsou doma,  u počítačů nebo u jídla, dospělí v práci. To je vidět na všech zmizelých společenských akcích, které dneska už nejsou třeba v Hostivaři, Podolí, na Džbánu – abych jmenoval ty pražské, které znám nejvíc.

Foto: welnesnoviny.cz

A pro zájemce jedna aktuální pozvánka:

Hurá na brněnskou Rivieru bez plavek!

Po několika odkladech zapříčiněných nepříznivým počasím jsme konečně dospěli k termínu naší bezplavkové premiéry na BRNĚNSKÉ RIVIEŘE. Dostavte se všichni v co nejhojnějším počtu, protože od zájmu se bude odvíjet bezplavkový provoz v dalším období.
Přijďte proto VŠICHNI poklepat na základní kámen této nové brněnské n-tradice. Akce se bude konat ZA KAŽDÉHO POČASÍ.

naturista.cz

 

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6695038

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz