Pepa Štross - Folková Evža

Měsíc, na který se vždycky celý rok těším, protože mě čekají narozeniny a já nepatřím mezi ty, kteří se s každou novou pomyslnou svíčkou hroutí. Ale stejně začal namazaným dospodu, protože jsem chtěl jít do Švandova divadla na křest nové desky Wabiho Daňka, ale už bylo vyprodáno. Ale pravda je, že tato skutečnost mě udělala větší radost než byl  smutek z toho, že tam nebudu.

Neděle byla narozeninová a to doopravdy, protože jsem se v neděli narodil a když nás pak táta s maminkou odvezl z pražské porodnice domů, byl pohled z okna na Říp patrně jedním z prvních vjemů, které jsem na tomhle světě měl.

Tentokrát jsem v neděli večer jel na tradiční Táborový oheň do klubu Carpe Diem, potěšil se jindřichohradeckými muzikanty Jen tak tak, samozřejmě Sekvojí a marně čekal na Vladimíra Čecha s trampskou přezdívkou Vejce. Nepřišel a hned po neděli jsem si v novinách přečetl jak bojuje s pitomou a zákeřnou chorobou, takže mi  bylo jasné, že přijít nemohl a budu mu stále držet palce. Když to dneska po sobě čtu, říkám si jen, jak je ten život krutý a někdy příliš rychlý. Protože jen přešel první jarní den – a Vejce už jenom byl naším kamarádem.

V úterý 6. jsem byl na koncertě Panelákových fotrů ve vysočanské hospodě U kavalíra, kam se přestěhoval klub Kocour z nedalekého Gongu. Fotři nejsou kapela, kterou by člověk chtěl poslouchat každý týden, ale čas od času je to naopak úžasná vzpruha a gejzír muzikantského humoru. Seděli jsme u stolu s Maxem ze skupiny Chudinkové, která má ve svém štítě „zesurovění trampské písně“ a když se zrovna Fotři převlékali do svých úžasných kostýmů a chystali všelijaké šílenosti, říkal Max fóry, takže jsme z chechtání nevyšli.

Den nato hrála v Malostranské besedě tradiční koncert Devítka a v jeho rámci křtil Michal Jupp Konečný svou knížku, kterou nazval „Kde přistávají uši“, protože odstávajících uší prý viděl hodně, ale kde přistávají…to si musíte přečíst.

Na Den žen jsem nebyl v Jablonci nad Nisou, kde členka folkových  Berušek Alena Vítová dávala svůj absolventský koncert a na  Pražském hradě začal vládnout náš nový pan prezident, zato jsem v sobotu 9.3. jel do Veleně na další ročník MDŽ, což  znamená v malém sálku  Budilovic stavení  Malou Domácí Žranici, při níž se sedí kolem tabule plné dobrot a na malém podiátku zazní nejen Zpráva o stavu Mumie, ale střídají se tam písničkáři, dueta i skupiny  (třeba Osada Zlaté oči) podle známé populární písně .

A aby toho nebylo málo, měl jsem tu čest uvést v úterý 12. března narozeninový koncert dámského tria A je to, jehož členky se všechny narodily začátkem března a ve stejnou dobu před 20 lety začala historie i tohoto muzikantského sdružení.

Ve čtvrtek 14. jsem se stal besedníkem ve Faustově domě na pravidelném večeru Jonáš klubu, a tak jsem mohl nejen zavzpomínat na léta v Mladém světě, v Melodii či v televizi, ale povědět i něco z toho, co před lety prohrálo s cenzorskými škrty nebo se kvůli tomu měnil už nachystaný válec v tiskárně na Arbesově náměstí. Třeba jako v případě mé reportáže z hokejového mistrovství světa ve Stockholmu 1969, nebo úvodu k našemu putování s fotografem Vojtou Písaříkem po stopách Svobodovy armády na Slovensku, místo něhož nakonec vyšla v časopise fotografie… A to jsem tenkrát jen napsal, co cítím, když vidím partyzánské vdovy, kterým ale řadu roků po vojně nikdo nepomohl a stále bydlely v domcích, které jim narychlo postavili Svobodovi vojáci místo vypálených domů.

V sobotu jsem nestihl zajet do Klášterce na Folkovou Evžu, což je festiválek, který přivedl na svět Pepa Štross a abych šetřil superlativy, které si dramaturgie naplněná zvučnými muzikantskými jmény víc než zaslouží, napíšu jen, že Evža naplňuje vrchovatě staré české úsloví, že co Čech to muzikant.

Neděle 19. také  patřila současnu, protože jsem si přivstal, abych nezmeškal první závod nového ročníku formule jedna v Austrálii a i když asi všichni čekali, že vyhraje Němec Vettel, ukázalo se, co je na sportu tak přitažlivé, když nedbá na tipy a předpovědi a favority. Vyhrál Fin Kimi Raikonen na minulostí proslavené značce Lotus a tisíce fandů motorismu po celém světě  mají o čem mluvit a předpovídat, kdo by se tak asi v listopadu mohl stát mistrem světa. Jenže, jak říkám – je to sport!

Pondělí 18. března – čtyři měsíce a 80 let poté, co se brali mí rodiče, patřilo v Gongu Poctě trampské písni a následující večer jsem také prožil kulturně, neboť můj někdejší kolega z Mladého světa Honza Krůta křtil svou čtyřiadvacátou knížku „Sextenze“ a byla to velká událost nejen proto, že knihy o sexu a podobných událostech teď frčí.

Kalendář ukazoval konec března, zvony si pakovaly věci, aby na Zelený čtvrtek odletěly do Říma patřičně vybavené, ale tady u nás to vypadalo spíš arkticky nebo antarkticky: zima jako v Rusku (nebo za polárním kruhem), v noci až nepřístojné mrazy, rána bílá sněhovou pokrývkou, televizní Panorama to ještě stvrzovala přímým přenosem toho, kde všude u nás chumelí. Moje žena se na mne koukala jako na fantastu, když jsem jí vyprávěl, že jsem se jednou cestou na motorce do jižních Čech koupal o Velikonocích v Rožmberském rybníku. Ještě že většina lidí ví, že Velikonoce se svým datem stěhují – a tak se utěšuji, že to tenkrát asi byl duben. Co mi taky jiného zbývá, když na hokej chodí lidi pořád zimně oblečeni a se šálami a podle toho, jak vypadá předpověď počasí, bude zima i o pomlázce a tam, kde se místo mrskání polévá vodou, budou asi házet kroupy. Ostatně já jaru věřím, že nás ani letos nenechá ve štychu, přestože jsem dostal mailem obrázek z demonstrace proti jaru. Na obrázku jsou stovky sice malých, ale - sněhuláků !