Mám rád vajíčka na tvrdo. Během roku si je málokdy uvařím. Těším se na Velikonoce, kdy je plný košík obarvených vajec, já každou chvíli po jednom sáhnu, naklepnu ho, oloupu, osolím, teď je k dostání i hrubá pekařská sůl, kterou už ale pekaři na housky nesypou a medím si. Žádný rohlík, žádný chleba s máslem, jen vajíčka. Proč si neudělám Velikonoce třeba v červnu, nevím. Možná, že je to jako v tom vtipu, kdy si zbohatlík kupuje vilu a při prohlídce zajásá, když vidí koupelnu se zlatou vanou a zvolá: „Ženo, vidíš tu krásu? Já se už těším na pátek.“

Letos ale Velikonoce vnímám trochu jinak. Ony vaječné barvy, bílá a žlutá, jsou také barvy pontifika. Papeže. A toho máme na letošní velikonoce úplně nového. Až z Argentiny. Je to jezovita, jak se říká u nás, jako byl Koniáš, ale i Balbín. Řád Sociates Jesu, Tovaryšstvo Ježíšovo, založil František z Assisi, který se kamarádil se zvěří. Místo bodyguardů měl srnky a ptactvo mu sedávalo na ramena. A tak si nový, už 267. (pokud počítáme i papežku) papež, vybral jméno František. Franciscus I. A chová se skromně, což asi vyděsilo vatikánskou nobilitu navyklou na opulentní reprezentaci.

Mluví, František, o návratu k prvotní křesťanské církvi, ale o to prý usilují všechny formy hereze, ať už se jejich církve nazývají jakkoliv. V tom se nevyznám. Nemám teologické vzdělání. Ani netuším, o čem se učí na teologických fakultách. Ale o Velikonocích, mimo pohanského zvyku zmlácení děvčat a žen, vím něco víc. Jsou každý rok jindy, ale mají pojmenovány dny. Počíná to květnou nedělí (i když to není v květnu), pak je modré, někde prý žluté pondělí, šedivé úterý, ale známá je až škaredá středa. Na zelený čtvrtek naposledy zvoní zvony a zahrají varhany a pak odletí do Říma. Zvony. Varhany zůstanou na kůru. Pamatuju si z doby svého ministrování, že před odletem se prohlásilo: „Gloria in exelsis Deo“. Na velký pátek se otevírají poklady, sobota je bílá a neděle velikonoční. Pondělí (den pracovního volna) je červené. Nevím proč, přečetl jsem si to. Vždycky jsem říkal velikonoční pondělí a asi to budu říkat dál.

My pokřtění, i když nepraktikujeme, ba jsme i přestali věřit, víme, čím jsou pro věřící Velikonoce podstatné a ostatní to nezajímá. Všechny ale zajímá, že je papež z Argentiny. Nedávno se psalo o tom, jak 98,8 % voličů se v referendu na Falklandách rozhodlo být nadále Brity. Argentina ovšem s tím nesouhlasí. Nesouhlasí ani s tím, aby se jmenovaly Falklandy. Prý Malvíny. Svět to moc nevzrušilo. Argentina, to jsou široširé pampy, kde se pasou nejlepší stejky na světě. A Buenos Aires a latinskoamerické tance… Nevzpomínám si, že bych slyšel o Argentině něco špatného. Tedy o lidech. Jinak tam, jak to na tomto kontinentu je zvykem, občas junta nebo jiná forma totality jde lidem jednak na nervy a druhak po krku. Doslova.

Maradona, ten obdivovaný bezskrupulózní fracek, prohlásil, že k volbě papeže přispěla BOŽÍ RUKA, tak jako při jeho gólu na mistrovství světa. Chucpe. V jižní Americe mají chudí oporu v církvi. Nejen mravní. Tento půlkontinent se ke Kristu hlásí i gigantickou sochou Krista Vykupitele (Cristo Redentor), který shlíží z hory Corcovado na brazilské Rio de Janeiro. Celý svět obdivuje její (jeho?) všeobjímající ruce. My jsme mohli mít k tomuto symbolu víry pandán. Kdyby komunisti ve své víře vytrvali, tak se mohli turisti z celého světa kochat největší sochou Stalina s doprovodem.

To jsem připsal, protože Velikonoce jsou se svým čekáním jara svátky radosti. A zvony se vrátí a já si ke svému obsedantnímu pojídání vajíček pustím Bachovu fugu. K radosti patří muzika. A když budou z Říma vysílat gregoriánský chorál, bude mi běhat mráz po zádech. Z nadšení.