Táborový oheň týdeníku Mladý svět měl i klubovou podobu. Doma byl v Malostranské besedě, ale vyjížděl do regionů. Tento snímek ze 70. let minulého století je z kulturního domu v Kuřimi. Zleva redaktoři Renata Svobodová, Zdeněk Šálek a Honza Dobiáš. Tentokrát s nimi vyjel i začínající písničkář Honza Nedvěd.  Foto: archív Music Open

Byl jsem kluk a šel jsem z toho filmového promítání jako omámený, v hlavě melodie toho génia. Od té doby si pamatuji jeho jméno a dost už o něm vím. Quincy Jones.  Nemohu si ale zaboha vzpomenout na ten film. Asi western, ale fakt už nevím. Zato Quincyho sleduji, a dá to dost práce. Je to mimo jiné oscarový filmový skladatel a jeho život a především dílo je splněný americký sen. Námět na film.

Quincy stále žije, přestože už po mozkové mrtvici nehraje na trumpetu, to by mohlo být pro něho nebezpečné. Ve čtvrtek 14. března se dožívá 80 let. Více se o něm dočtete v článku s pracovním názvem Quincy Jones byl i na Měsíci. A protože slova jsou mnohdy jen kecy, doplníme videem. Ve čtvrtek.

Naše nejstarší, pětadevadesátileté osada Ztracená naděje, zkráceně Ztracenka, připravila v čele se šerifem Frantou Hackerem další Memoriál Jarky Mottla. O tom kdo tam hrál, jaké to byly nervy dostat na Barču všechny kamarády, co si včas nekoupili lístky, píše šerifova žena Dana. Dana je herečka a moderovala ten večer společně s Tonym Linhartem. On není herec. On je klasik trampské písně. A Franta Hacker fakt s těmi útoky hackerů na významné servery nic nemá společného.

V sobotu najdete na našich stránkách další pokračování volného cyklu reminiscencí  Co neshořelo v Táborovém ohni (Mladého světa). Připravuje Honza Dobiáš, který ten Táborový oheň spoustu let redigoval. Dobře si na to pamatujeme, také jsme tam psali a byli vděční za tu možnost. Za ten táborový ohýnek v temnu blbejch let, jež však na druhé straně byla prozářena naším mládím a tlumena stářím starců z Kremlu i našich ideologů z nábřeží generála Svobody. Dnes tam sídlí ministerstvo dopravy, taky problematický úřad. Dnešní majitel fotbalové Slavie o tom ví své.

Buďte ve střehu, nepřítel chodí v galoších. Že je to blbina? Je to úžasná blbina ze sbírky blbejch hesel, kterou v polovině 60. let minulého století připravil týdeník Mladý svět. Honza Dobiáš z toho sestavil dvě pokračování opravdu strašných volovin, svědčících o podivné době. První část dáme v úterý 12. března, další pak za týden.

A pokračujeme v té linii – jako důsledek Pražského jara vznikly v pěti československých městech večerníky. Měly uvolněný jazyk, trochu jinou než tu oficiální náplň, a věnovaly se lokálním problémům. Měly úspěch. Večerní Praha měla náklad sto tisíc výtisků denně, Brněnský večerník až 35 tisíc výtisků. Nepřežily listopadový převrat (jak říká sametové revoluci komentátor Petr Nováček), jako jiná média se nedokázaly adaptovat na novou dobu. Byl to ostatně i osud slavného Mladého světa, který vykonal úžasnou práci, ale ve své pýše už nerozuměl nové době.

Do Brněnského večerníku nastoupil začátkem 70. let minulého století jako kádrová jistota pologramotný bolševik Jiří K. Jeho stejně vzdělaný bratr, dvojče, se stal profesorem na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Ta armáda podle toho vypadala, to ostatní nakonec taky.

Když na Silvestra 1978 poklesla v průběhu několika hodin teplota o 30 stupňů (teď prý to hrozí zase) a zamrzly vagony s uhlím a zamrzly bagry v povrchových dolech, učiněny byly uhelné prázdniny. V této opravdu kritické situaci, která trvala až do konce ledna, přišel Jiří K. s návrhem, který chtěl neprodleně sdělit soudruhům z ÚV. V rámci úspory elektrické energie by měla osobní auta jezdit jen s parkovacími světly.

Tak fakt dávejte dobrý pozor, nepřítel už možná zase chodí v galoších. Složení vlád v nejméně třech krajích tomu začíná napovídat.

Václava Klause prý hodili do Vltavy. Možná to nebyl zrovna Klaus, snad to byla jenom symbolická Morana. Pozor ale na nepřítele, už zase chodí v galoších, když už jsme neuhlídali toho Klause.

Mějte se krásně, Honza Dobiáš mi napovídá přes rameno, že vás pořád máme rádi.