ALEXIÁDA,
to bylo setkávání přátel Alexe Koenigsmarka u příležitosti jeho, vždy květnových narozenin, v Plzni. Setkávali se tu slušní a většinou talentovaní, ba i slavní lidi. Takové měl Alex přátele a přátelé měli svého Alexe. Setkali jsme se v době politického tání v Teplicích, v Divadélku v černé kuchyni, které bylo opravdu v černé kuchyni teplického zámku. Václav Dušek, později i nyní spisovatel, byl tahounem, Kája Kryl geniálním “maskotem“ a tak náš textapeal K+K+K neznamenal oslavu rasistického klanu, ale prezentoval povídky Koenigsmarka, písně Kryla a poezii ode mne. I když jsme se z Teplic rozešli do světa, Kryl nejdále, něco nás pořád poutalo. Takový hloupý iracionální vztah, kterému se říká kamarádství. Vracím se zpět do Plzně, ne abych hladil Koenigsmarkovic perské kočky, ale jedna kočka tam byla se mnou.

Cestou z vily k hospodě U splavu, kde (v Plzni) výčepní udělal vše pro to, aby pivo pokazil, jsem na mezi požádal chemickou inženýrku Růženku o ruku. S neuvěřitelnou odvahou souhlasila a od té doby už má balíček karet (Mirek Černý promine), 32 mariášových let, jako očistec a tak, doufám, že v daleké budoucnosti, půjde rovnou do nebe. Tam se potká s Alexem a přemluví ho k prosbě k pánu Bohu, aby mě mohli navštívit v pekle. Hrávali jsme u mne mariášovou 1. ligu a mnozí slavní byli rádi, když s náma mohli pauzírovat.

Alex pauzírovat neuměl. Byl odporně pilný, což se ostatně u mimořádně talentovaných lidí předpokládá. Scénáře, dramata, knihy, fejetony a výčet jeho činností tímto ukončuji. Dám si skleničku dobrého vína (on byl gamet) a přečtu si znova knížku CHLAST aneb cesta sekčního šéfa k moři. Scénář Mário a kouzelník psal na míru Kukurovi a ten velikost textu pochopil, uhrál, a tak si Alex odnesl z festivalu v Monte Carlu hlavní cenu Nymfu. Nymfa je křehká bytost a Alex se svým sarkasmem byl vždy středem pozornosti, ale jeho humor byl laskavý. Neurážel.

Nad kaplí Panny Marie a sv. Karla Boromejského vlála vlajka Itálie a vlajka EU, protože prostorný kostel využívá Italské kulturní středisko. Kostel je rozměrný, ale pro rozloučení s Alexem malý. Všichni se nevešli, ale neodešli. Po hodinové poctě a připomenutí šíře tvorby se při odnášení rakve ozval potlesk veliký, dlouhý, bohužel poslední.

Je to 32 let, kdy jsme s Růženkou, tehdy ještě Šveňhovou, uspořádali v gesci Folk a country klubu loučení se svobodou v prostorné restauraci na Ořechovce PIVO O ŠESTÉ. Vstupné byl balonek. Představovali jsme si, že to budou ty nevinně jednodušší průvodcí dětí na pouti. Ale ouha. Desítky nafouknutých prezervativů, chirurgických rukavic a několik meteorologických balonů se proplétalo mezi dvojicemi na parketu. Na pódiu se vystřídalo cca 10 kapel a vypilo se pět velkých sudů plzeňského piva a celou taškařici uvedl sarkastickým laudáciem plzeňský rodák, tehdy ještě svobodný Alex Koenigsmark. Řeč se nezachovala. Ale myslím si, že byl přítomný i Mirek Černý a tak ho teď potěším informací, že oněch 32 uplynulých let je vlastně balíček karet. Mariášek. A u mne, v bytě nad hospodou U Bubeníčků, se za mého svobodna hrála 1.mariášová liga. V základní sestavě jsem byl já, Alex a Bednář. Pauzíráci se střídali, někdy jsme tak hráli v pěti. Režizéři, dramaturgové, herci se už v pondělí hlásili k nám, mariášovým čtvrtečníkům. Čapkovic pátečníci byly slavnější, ale my jsme se asi víc pobavili. Nyní Alex nahlásil červenou stovku a my už jsme nestihli dát mu flek.

Alex Koenigsmark (* 27. května 1944, Plzeň, + 23. ledna 2013, Praha), český spisovatel, dramatik a scenárista

UMĚNÍ ZA VŠECHNY PENÍZE,

vlastně na všech bankovkách, vytvořil historickou galerii Oldřich Kulhánek. Sporý, téměř hranatý chlap, předpokládali byste, že musí bušit do kamene, aby z něho vytloukl umění. A on zatím byl citlivý grafik, který nám propletenými linkami podsouval dokonalým řemeslem vize o člověku, který má duchovní hodnoty, umí se ohlížet do historie a posunovat přítomnost k dobru.

Jsa vzděláním neumětel, šel jsem se k němu do vily pod Špejcharem poradit. Málomluvný Mistr mi sdělil několika větami tolik rad (byl jsem rád – pardon), že je využívám dodneška. Mému malému synkovi Lukášovi dal balík kvalitního papíru z nedokonaných nátisků grafik, že aby měl na co kreslit. A Lukáš kreslil, jeho obrázky byly vystaveny ve školce a časem se papíry staly sběrem. Já jsem od Mistra nasbíral drobky z jeho neuvěřitelně široké tvorby, což mám nezničitelně v hlavě. Kdybychom (já a syn) zachovali odřezky, tak bychom je dneska snadno zpeněžili. Ale naštěstí to dobře dopadlo, protože perfekcionář Kulhánek by nikdy nic, co není naprosto dokonalé, nevypustil do světa.

Když jsem měl ještě reklamní agenturu, tak jsem pro jednu švýcarskou pojišťovací firmu vymyslel, že by se Palacký z tisícovky mohl usmívat. Výtvarně se mi toto zprznění dokonalého portrétu podařilo. Slogan Váš úsměv vyvolají naše dokonalé služby užívá pojišťovna dodnes, ale nějaký úředník vyděsil mého zadavatele, že jsme vlastně pěnězokanci. To je od osmi do patnácti let. Šel jsem za Mistrem Kulhánkem a ten byl nadšený tím, že jeho dílo žije i mimo banku. Nezavřeli mne.

Oldřich Kulhánek měl za životní motto: Umělec by měl podat svědectví o době a o sobě“

SWING JE LÉČBA HUDBOU

a nejlepším primářem byl Glenn Miller. Snad si dodnes povídá s pouštní liškou Saint-Exuperyho, protože je spojuje, že zmizela letadla i s nimi. Nenašla se letadla, ani muzikant a spisovatel, ale Malý princ vytrvale diriguje nejlepší swingový big band. Když byl syn předškolní, dělala má žena v harrachovském hotelu Na rýžovišti a tak jsem dojížděl do hor (už to v zimě nikdy neudělám) a večer jsme s Růženkou poseděli v baru, kde byla jako kapela taková skříň, do které jste vložili minci a ona vám hrála na přání. Inu kolovrátek bez kliky a bez žebráka. Hoteloví hosté, kteří v baru neměli na nohách třicet kilo umělé hmoty, si volili někdy hudbu, někdy dechovku a dokonce i zpěváky z Janáčkovy stáje a tančili cosi. My jsme si pouštěli Chattanooga Choo Choo (čti: šatanoga ču ču),

Moonlight Serenade, In the Mood a i jiný swing Millerova bandu, ve kterém hrál Paul Tanner, trombonista, hráč na theremin (což nevím co je) a přežil všechny z kapely. Ovšem swing dále žije a já ku podivu taky.