Dneska je – zkontrolujte si to na kalendáři, pokud ho ještě máte – neděle 16. prosince. To znamená, že za týden bude Štědrý den. Doba, ve které se – ať už proklamujeme vztah k Vánocům jaký chceme  – občas přece jen zamyslíme a jdou nám hlavou věci, jaké celý rok ne. Co bych se dělal – taky k takovým lidem patřím. Dělal jsem totiž v novinách a v televizi, a tam se vždycky přemýšlí a vymýšlí a navrhuje a zamítá, aby právě o Vánocích z toho měli čtenáři nebo diváci radost, případně se nad něčím zamysleli.

Je to zvláštní doba. Už jsem napsal v reportáži z koncertu Devítky, jak často a jak pěkně se tam zpívalo o Betlémě. A kdo by si pomyslel, že to bude zrovna v Malostranské besedě, která má sice už zase věžičky, dokonce zvon, ale kam se hrabe třeba na chrám svatého Mikuláše naproti či na nedaleký kostel, kam jezdí turisté z celého světa kouknout na Pražské Jezulátko. Nebo jsou lidi, kteří jak je rok dlouhý nezavítají do žádného kostela, ale na štědrovečerní půlnoční zajdou a i když si to moc nepřiznají – něco to s nimi udělá.

Jsou trampové – a není jich málo – kteří nevydávají hříšné peníze za koupi vánočního stromečku, ale vyhlídnou si nějaký v lese, ozdobí a nachystají pod něj lesní zvěři nějaké pochoutky, což pak zase třeba celý rok neudělají.

O dostihových jezdcích se obvykle mluví jako o tvrdých chlapech, jejichž srdce si nezadají s mozolnatýma rukama, kterými udrží i toho zdánlivě nezvladatelného caplujícího  koně. A žila byla jedna chuchelská legenda, jistý žokej Josef Šach, který každý rok zmizel na Štědrý den z domova, aby udělal koňům, které v Chuchli jezdil – a dobře – Vánoce. Doufám, že má následníky.

A takových příhod jistě znáte sami bezpočet. Jarda Jelínek, svého času znamenitý tovární jezdec boleslavské Škodovky, měl tatínka, který se – jako to ostatně dělá spousta mužů, tatínků, strýčků či dědečků – vždycky na Štědrý den vypařil z teplého a vonícího domova, jenže si vzal sebou trumpetu a celý den chodil po vsi a troubil do kraje. Že se vrátil v povznesené náladě, to dá rozum, ale byly přece Vánoce! O muzikantech a jejich slavení tohoto jedinečného dne v roce by se ostatně dal napsat celý portál.

Tak si to užijte, nenechte se zválcovat ničím kolem vás, co vám nemluví z duše a třeba si vzpomeňte, jak jste netrpělivě jako děti čekali na tu chvíli, kdy se ozve zvoneček a stromeček se rozzáří. Život už je takový, že nikdy u toho stromečku nejsou všichni, které bychom tam třeba chtěli mít, nebo všechno, co bychom tam třeba chtěli mít, ale to nevadí. Radost se neměří a já vám přeji, abyste se o tom přesvědčili.

Taky kdy jindy – když už ne o Vánocích – by se vám mělo pěkně usínat s vědomím, že vás má někdo rád. Například my.