Pozdrav „nazdar“ prý vznikl ze zdravení se našich předků vybírajících korunku ke korunce peníze na stavbu Národního divadla. Tedy: Na zdar Národního divadla. Není to však jisté. Trampské „ahoj“ je pozdrav námořníků. To prý jisté je. Nazdarem se zdraví sestry a bratři sokolové, ale určitě si to při setkání Tyrše s Fügnerem tito dva zakladatelé neříkali, protože Sokol vznikl o 20 let dříve, než „Zlatá kaplička“. Takže teď slaví 150 let a slaví je XV. sletem. Zdá se vám, že na ta léta je sletů nějak málo? Inu, Sokol byl zakazován, povolen, zakazován a povolen – dneska je zrovna v době povolení, leč chudý, protože minulý starosta byl Hušákův člověk. Peníze na opravu tělocvičen atd. tudíž jsou jenom ve velmi malém množství. Byly utraceny za kyslík, tedy arénu O2.

Nazdar se také zdravili legionáři a říkali si bratře v době kdy ovládali sibiřskou magistrálu. Mám k Sokolu osobní vztah. Moje matka se s otcem potkala na sokolských šibřinkách v Košťanech u Teplic. Můj starší bratr se jmenuje Miroslav, inu jako Tyrš. Já se naštěstí nejmenuju po Fügnerovi Jindřich, křtěný byl ovšem jako Heindrich. Jako chlapec, jak by řekl Foglar, jsem cvičil v TJ Sokol Trnovany, což mi nikdo z kamarádů nechce věřit. TJ Sokol neměl s Českou obcí sokolskou nic společného, protože patřil pod ČSTV. Jako učeň jsem v bílých kalhotách a košili „festivalce“ byl praporečníkem na spartakiádě v roce 1960. To sice nebyl slet, ale jakoby slet a nadávat na spartakiádu, na kterou přijížděli Sokolové z celého světa je nesmysl.

Nějaký čas jsem byl v sokolském hlavním hnízdě v Tyršově domě zaměstnán. Poznal jsem tam spoustu krásných nadšených lidí a jenom asi pět z nich nebyli sokolové, ale supové. Teď jsem v televizi slyšel spolukomentovat Bohumila Roubala, který byl autorem jedné ze skladeb a v době mého působení byl náčelníkem a navíc karikaturistou a tak se mi podařilo vydat kalendář s jeho kresbami a ten měl mimořádný úspěch. Je o trochu starší než já, ale co je to proti tomu, že v Edenu cvičil Karel Fišer *93 letý.

Jako výtvarníka a divadelního fandu mě choreografie sólistů s mnohačetným sborem, od sokolčat po „věrnou gardu“ (jak se v Sokole říká seniorkám a seniorům), nadchla. Atraktivní úvod sletového čtvrtku tvořila vodní dešťová opona. Mladší žáci cvičili „ kouzelné sluchátko“ skladbu Jonatán, pak tam byli i „Chlapáci“, a spousta nápadů a zpíval Karel Gott a kdekdo slavný a ženy, jako vždy nejpřesnější, cvičili na Dvořákovu hudbu: Česká svita. Krása. Tady nejen ty ženy, ale i ta choreografie. Muži měli do své skladby zařazeny prvky ze sletu v roce 1938, kdy 30 000 cvičenců na Strahově přísahalo republice.

V závěru byl přesně vytvořený rej, symbolizující současnost (tedy snahu o dobrou současnost) , kde se sokolští nadšenci přeskupovali, až oči přecházely a v závěru vytvořili symbol „jin & jan“ a mne potěšilo, že autorkou skladby byla moje bývalá šéfová Anička Jurčičková s dcerou. Jsou mými oblíbenkyněmi.

Slavnostní průvod, který se konal v neděli před cvičeními, jsem si nechal naposled. Od sokolíků, sotva vylíhnutých, po „věrnou gardu“, bylo vše jednoduše krásné. A takové vlastenecké. A já se k vlastenectví hlásím, i když to dneska není v módě. Přehlídka historických praporů, kroje navrhnuté Mánesem a inu, co se dá dělat, nové uniformy ve stylu tesilové šedi šedesátých let, i když jsou v barvě afrikacorps. Početná sokolská jízda by mohla na příštím sletu být, protože koně, navzdory ochráncům zvířat se opět stávají naší současností. A sokol je, tuším, chráněný dravec. A tento slet dokázal, že se nezměnil na slepici. A když už jsme u té fauny: NAZDAR

Koláže: Ivan Šíma