Jerry Pupál Vecka zkouší rýžování zlata v Coloradu

(Předmluva ke knize J.P.Vecky Al Packer z pohledu prospektora)

Jako další téma své nové knihy z oblasti literatury faktu si Jerry Vecka, který žije v Coniferu v americkém Coloradu, zvolil po osobě cestovatele a polárníka Jana Eskymo Welzla kontroverzní a dohady obestřenou postavu prospetora Alfreda Packera. A protože s tímto jménem je spojena řada dosud uspokojivě nevyřešených otázek, ale i jistá, lidským druhem neakceptovatelná úchylka, věnuje se podrobněji i tomuto aspektu - a to kanibalismu.

A ke kanibalismu se Packer, kterého k tomuto kroku donutily neúnosné strasti hladovění, přiznal, stejně jako k zabití v sebeobraně, týkající se Bella, jednoho ze členů jeho prospektorské výpravy. Až do konce života však popíral vinu na smrti dalších čtyř osob této skupiny, za níž byl odsouzen k dlouholetému žaláři.

Kanibalismus neboli lidojedství (či požívání masa stejného živočišného druhu) se táhne lidskými dějinami od nepaměti a ne vždy a ne všude byl tento akt odsuzován. Vzpomeňme na prehistorická společenství, pro něž bylo běžnou věcí požívá-ní lidského masa, vnitřností a kostní dřeně, protože to byl tehdy jeden z přirozených zdrojů potravy. Obdobný úkaz, i snad s jiným, vyfabulovaným motivem, nacházíme třeba u starých Keltů, v četných čarodějnických a šamanských prak-tikách či v pohanských náboženských obřadech. Nebyl výjimkou ani ve zhýralé antické společnosti. Tento fenomén však fungoval (a možná, že někde ještě funguje) ještě nedávno také u některých primitivních kmenů - Guinea, Jižní Amerika, Afrika... Příslušníci těchto lidojedských kmenů věřili, že získají větší sílu a odvahu, jakož i jiné vlastnosti své-ho nepřítele právě konzumací protivníkova těla nebo jeho vnitřností. Nezřídka byl takový úkon spojen i s rituálními ob-řady.

Mohlo tomu tak být i u původního indiánského kmene jménem Anasazi, kteří byli vyspělou severoamerickou civilizací a jejichž zmizení obestírá podivná záhada. V polovině 12. století opustili ve velkém spěchu své skalní příbytky (u města Cortez v jihozápadním Coloradu) a zmizeli beze stopy. Pozdější nálezy, mezi nimiž nechybí vyspělé hrnčířské výrobky nebo obdivuhodné šperky, po podrobné analýze však vykázaly i důkazy méně povznášející. Lidské kosti pře-sekané do přibližně stejné délky, nesoucí stopy krájení, škrabání či vyjímání kostní dřeně, u lebek pak tepelně zpracovaného mozku. Tvrdilo se, že tito indiáni, jejichž potomky jsou dnešní kmeny Hopi, Zuni a Pueblo, byli mírumilovní farmáři. Výzkumy dvojice antropologů – manželů Turnerových, publikované i knižně, však dokazují na jiném území (Chaco kaňon, Koryto kovboje v Novém Mexiku) ještě něco jiného. Dokumentují, že zde byly zabity či obětovány celé skupiny lidí, jejich maso bylo opatrně odříznuto ve šlachách a pak vařeno či pečeno. Konzumování lidského masa dokazuje i rozbor zuhelnatělých lidských exkrementů. Oběťmi byli v první fázi nepochybně právě indiáni Anasazi, které přepadl násilnický kmen Toltéků ze středního Mexika, u nichž byl kanibalismus nade vší pochybnost prokázán ve spojení s náboženskými rituály. Nepřevzali však tuto formu kultovních praktik později také někteří Anasazi? Mohla je k tomu donutit nejen předchozí zkušenost, ale i nepříznivá situace - sucho, úpadek farmaření, úbytek zvěře, hlad...

A neúnosné podmínky hladovění byly také podstatnou stránkou v dějinách kanibalismu, kdy se požití lidského masa stalo jedinou možností přežití pro živé. Připomeňme si v těchto souvislostech například obléhaný Stalingrad za druhé světové války, zapomenuté japonské vojáky na tichomořských ostrovech, ale také třeba hladomor v Číně ještě v padesátých letech minulého století, ztroskotání letadel v nedostupných oblastech, ztracené lodi bez zásob na širém moři a další extrémní situace. Všude tady zapracoval samozřejmě i vrozený pud sebezáchovy, který bývá silnější než nános pozdějších, společností uměle vytvořených konvencí. Ačkoliv je v civilizované lidské společnosti kanibalismus trestným činem, v těchto souvislostech nebyli poživači lidského masa souzeni – pokud se ovšem na smrti obětí nepodíleli sami. Dokonce tito lidé dostali v konkrétních případech i příznivé rozhřešení církve.

Máme-li věřit Packerově verzi oněch mimořádných událostí, byl ve stejné situaci i on. Bohužel se mu nepodařilo uspokojivě prokázat, že své druhy ve sněžném táboře nezabil on sám, ale Bell, který napadl i jeho samotného a kterého byl nucen v sebeobraně zabít. Ostatně pro tuto hypotézu by hovořilo i to, že se zpět mezi lidi vrátil duševně zdráv a že při každé příležitosti zdůrazňoval svou nevinu, včetně posledních chvilek svého života.

Ostatně Jaroslav Vecka dává ve své faktografické publikaci prostor všem dostupným verzím, tedy i protichůdnému tvrzení soudce, který shledal Packera vinným. Cituje však také Packerův dopis se žádostí o milost, kde Packer sám vše podrobně popisuje. V opakovaném líčení kritických událostí z různých úhlů pohledu a v chování Packera po návratu do civilizace figurují sice jisté nesrovnalosti, ale ty jsou celkem přijatelně vysvětlitelné a zdůvodnitelné. Stejně jako jeho po-žívání lidského masa v době, kdy trpěl nesmírným hladem.

Jsou však i jiné důvody ke kanibalismu - psychické poruchy anebo dokonce jen touha po naprosto výjimečných zážitcích. Tady bychom mohli jmenovat celou řadu příkladů z novodobých dějin, ať už na území bývalého Sovětského svazu (kanibalové na Urale), Asie (viz nelidský režim v Kambodži a její krutý panovník), Afriky (připomeňme si zálibu a obsah lednic jednoho nedávného afrického panovníka), Ameriky, ale i ve staré dobré Evropě. Jistě mají všichni ještě v paměti proces s Arminem Meiwesem, který zabil svého homosexuálního přítele, počítačového experta, jehož uvařený penis předtím společně posvačili. Pořízená videonahrávka potvrzuje, že přítel se svým usmrcením a požitím svého těla předem souhlasil. Oba byli inteligentní, vzdělaní lidé bez jakýchkoliv problémů zařazení do lidské společnosti. Co je tedy vedlo k takovým krokům? Snaha poznat nepoznané, vymknout se normálu, netradiční sexuální motiv, zhýralost? Přisvojují si tito lidé výjimečnost takového druhu, kdy lze zajít i za hranice respektovaných lidských zákonů a konvencí, kdy mohou rozhodovat o životě, smrti, ale i posmrtné existenci jejich obětí? Obdobnou otázku si můžeme klást třeba u případu mladého německého elektrikáře z Koblence, který – snad ze žárlivosti – usmrtil a částečně snědl svou mladičkou sestřenici. Stalo se to před pár roky. Ani tady nevedl k činu hlad. Stejně jako u případu, zjištěného v prvních dnech roku 2007 ve Francii, kdy vězeň ve věznici v Rouen zabil svého spolubydlícího a snědl část jeho plic. A podobných případů bychom našli, k našemu překvapení, ve světovém tisku desítky...

To všechno ale jsou a zůstanou zločiny proti lidskosti, zločiny k potrestání. Ovšem lze odsoudit ty, kteří se v extrémních situacích setkali s hlodavou bolestí hladu a v pudu sebezáchovy sáhli po jediném možném řešení? Nevím a myslím, že poctivě odpovědět by tady mohl pouze ten, kdo se v podobných podmínkách ocitl a zažil sílu takového tlaku.

V případě kdybychom snad Packera, coloradského kanibala, vzali v tomto směru na milost, zůstává pořád ještě otevřená otázka jeho viny či neviny v otázce vraždy čtyř členů jeho prospektorské výpravy. Byl tehdy odsouzen právem, či se jednalo o justiční omyl? Lhal Packer i na smrtelné posteli? Co by tím sledoval? Anebo mluvil od začátku pravdu a oficiální spravedlnost tenkrát selhala? Vedoucí západního muzea (Museum of Western Colorado) v Grand Junction v Coloradu, David P. Bailey sice přesvědčivě prokazuje Packerovu nevinu, jak si v překladu Jaroslava Vecky můžete přečíst v závěru knihy, ale otazník nad těmito specifickými událostmi se tak bohužel stejně definitivně nerozplynul. Snad až lidstvo sestrojí nějaký stroj času, který nám dovolí vrátit se do minulosti...

Krajina v Coloradu

Hanka Hosnedlová