Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

Jerry Pupál Vecka zkouší rýžování zlata v Coloradu

(Předmluva ke knize J.P.Vecky Al Packer z pohledu prospektora)

Jako další téma své nové knihy z oblasti literatury faktu si Jerry Vecka, který žije v Coniferu v americkém Coloradu, zvolil po osobě cestovatele a polárníka Jana Eskymo Welzla kontroverzní a dohady obestřenou postavu prospetora Alfreda Packera. A protože s tímto jménem je spojena řada dosud uspokojivě nevyřešených otázek, ale i jistá, lidským druhem neakceptovatelná úchylka, věnuje se podrobněji i tomuto aspektu - a to kanibalismu.

A ke kanibalismu se Packer, kterého k tomuto kroku donutily neúnosné strasti hladovění, přiznal, stejně jako k zabití v sebeobraně, týkající se Bella, jednoho ze členů jeho prospektorské výpravy. Až do konce života však popíral vinu na smrti dalších čtyř osob této skupiny, za níž byl odsouzen k dlouholetému žaláři.


Kanibalismus neboli lidojedství (či požívání masa stejného živočišného druhu) se táhne lidskými dějinami od nepaměti a ne vždy a ne všude byl tento akt odsuzován. Vzpomeňme na prehistorická společenství, pro něž bylo běžnou věcí požívá-ní lidského masa, vnitřností a kostní dřeně, protože to byl tehdy jeden z přirozených zdrojů potravy. Obdobný úkaz, i snad s jiným, vyfabulovaným motivem, nacházíme třeba u starých Keltů, v četných čarodějnických a šamanských prak-tikách či v pohanských náboženských obřadech. Nebyl výjimkou ani ve zhýralé antické společnosti. Tento fenomén však fungoval (a možná, že někde ještě funguje) ještě nedávno také u některých primitivních kmenů - Guinea, Jižní Amerika, Afrika... Příslušníci těchto lidojedských kmenů věřili, že získají větší sílu a odvahu, jakož i jiné vlastnosti své-ho nepřítele právě konzumací protivníkova těla nebo jeho vnitřností. Nezřídka byl takový úkon spojen i s rituálními ob-řady.

Mohlo tomu tak být i u původního indiánského kmene jménem Anasazi, kteří byli vyspělou severoamerickou civilizací a jejichž zmizení obestírá podivná záhada. V polovině 12. století opustili ve velkém spěchu své skalní příbytky (u města Cortez v jihozápadním Coloradu) a zmizeli beze stopy. Pozdější nálezy, mezi nimiž nechybí vyspělé hrnčířské výrobky nebo obdivuhodné šperky, po podrobné analýze však vykázaly i důkazy méně povznášející. Lidské kosti pře-sekané do přibližně stejné délky, nesoucí stopy krájení, škrabání či vyjímání kostní dřeně, u lebek pak tepelně zpracovaného mozku. Tvrdilo se, že tito indiáni, jejichž potomky jsou dnešní kmeny Hopi, Zuni a Pueblo, byli mírumilovní farmáři. Výzkumy dvojice antropologů – manželů Turnerových, publikované i knižně, však dokazují na jiném území (Chaco kaňon, Koryto kovboje v Novém Mexiku) ještě něco jiného. Dokumentují, že zde byly zabity či obětovány celé skupiny lidí, jejich maso bylo opatrně odříznuto ve šlachách a pak vařeno či pečeno. Konzumování lidského masa dokazuje i rozbor zuhelnatělých lidských exkrementů. Oběťmi byli v první fázi nepochybně právě indiáni Anasazi, které přepadl násilnický kmen Toltéků ze středního Mexika, u nichž byl kanibalismus nade vší pochybnost prokázán ve spojení s náboženskými rituály. Nepřevzali však tuto formu kultovních praktik později také někteří Anasazi? Mohla je k tomu donutit nejen předchozí zkušenost, ale i nepříznivá situace - sucho, úpadek farmaření, úbytek zvěře, hlad...

A neúnosné podmínky hladovění byly také podstatnou stránkou v dějinách kanibalismu, kdy se požití lidského masa stalo jedinou možností přežití pro živé. Připomeňme si v těchto souvislostech například obléhaný Stalingrad za druhé světové války, zapomenuté japonské vojáky na tichomořských ostrovech, ale také třeba hladomor v Číně ještě v padesátých letech minulého století, ztroskotání letadel v nedostupných oblastech, ztracené lodi bez zásob na širém moři a další extrémní situace. Všude tady zapracoval samozřejmě i vrozený pud sebezáchovy, který bývá silnější než nános pozdějších, společností uměle vytvořených konvencí. Ačkoliv je v civilizované lidské společnosti kanibalismus trestným činem, v těchto souvislostech nebyli poživači lidského masa souzeni – pokud se ovšem na smrti obětí nepodíleli sami. Dokonce tito lidé dostali v konkrétních případech i příznivé rozhřešení církve.

Máme-li věřit Packerově verzi oněch mimořádných událostí, byl ve stejné situaci i on. Bohužel se mu nepodařilo uspokojivě prokázat, že své druhy ve sněžném táboře nezabil on sám, ale Bell, který napadl i jeho samotného a kterého byl nucen v sebeobraně zabít. Ostatně pro tuto hypotézu by hovořilo i to, že se zpět mezi lidi vrátil duševně zdráv a že při každé příležitosti zdůrazňoval svou nevinu, včetně posledních chvilek svého života.

Ostatně Jaroslav Vecka dává ve své faktografické publikaci prostor všem dostupným verzím, tedy i protichůdnému tvrzení soudce, který shledal Packera vinným. Cituje však také Packerův dopis se žádostí o milost, kde Packer sám vše podrobně popisuje. V opakovaném líčení kritických událostí z různých úhlů pohledu a v chování Packera po návratu do civilizace figurují sice jisté nesrovnalosti, ale ty jsou celkem přijatelně vysvětlitelné a zdůvodnitelné. Stejně jako jeho po-žívání lidského masa v době, kdy trpěl nesmírným hladem.

Jsou však i jiné důvody ke kanibalismu - psychické poruchy anebo dokonce jen touha po naprosto výjimečných zážitcích. Tady bychom mohli jmenovat celou řadu příkladů z novodobých dějin, ať už na území bývalého Sovětského svazu (kanibalové na Urale), Asie (viz nelidský režim v Kambodži a její krutý panovník), Afriky (připomeňme si zálibu a obsah lednic jednoho nedávného afrického panovníka), Ameriky, ale i ve staré dobré Evropě. Jistě mají všichni ještě v paměti proces s Arminem Meiwesem, který zabil svého homosexuálního přítele, počítačového experta, jehož uvařený penis předtím společně posvačili. Pořízená videonahrávka potvrzuje, že přítel se svým usmrcením a požitím svého těla předem souhlasil. Oba byli inteligentní, vzdělaní lidé bez jakýchkoliv problémů zařazení do lidské společnosti. Co je tedy vedlo k takovým krokům? Snaha poznat nepoznané, vymknout se normálu, netradiční sexuální motiv, zhýralost? Přisvojují si tito lidé výjimečnost takového druhu, kdy lze zajít i za hranice respektovaných lidských zákonů a konvencí, kdy mohou rozhodovat o životě, smrti, ale i posmrtné existenci jejich obětí? Obdobnou otázku si můžeme klást třeba u případu mladého německého elektrikáře z Koblence, který – snad ze žárlivosti – usmrtil a částečně snědl svou mladičkou sestřenici. Stalo se to před pár roky. Ani tady nevedl k činu hlad. Stejně jako u případu, zjištěného v prvních dnech roku 2007 ve Francii, kdy vězeň ve věznici v Rouen zabil svého spolubydlícího a snědl část jeho plic. A podobných případů bychom našli, k našemu překvapení, ve světovém tisku desítky...

To všechno ale jsou a zůstanou zločiny proti lidskosti, zločiny k potrestání. Ovšem lze odsoudit ty, kteří se v extrémních situacích setkali s hlodavou bolestí hladu a v pudu sebezáchovy sáhli po jediném možném řešení? Nevím a myslím, že poctivě odpovědět by tady mohl pouze ten, kdo se v podobných podmínkách ocitl a zažil sílu takového tlaku.

V případě kdybychom snad Packera, coloradského kanibala, vzali v tomto směru na milost, zůstává pořád ještě otevřená otázka jeho viny či neviny v otázce vraždy čtyř členů jeho prospektorské výpravy. Byl tehdy odsouzen právem, či se jednalo o justiční omyl? Lhal Packer i na smrtelné posteli? Co by tím sledoval? Anebo mluvil od začátku pravdu a oficiální spravedlnost tenkrát selhala? Vedoucí západního muzea (Museum of Western Colorado) v Grand Junction v Coloradu, David P. Bailey sice přesvědčivě prokazuje Packerovu nevinu, jak si v překladu Jaroslava Vecky můžete přečíst v závěru knihy, ale otazník nad těmito specifickými událostmi se tak bohužel stejně definitivně nerozplynul. Snad až lidstvo sestrojí nějaký stroj času, který nám dovolí vrátit se do minulosti...

Krajina v Coloradu

Hanka Hosnedlová

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623770

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz